ECLI:CZ:US:2015:4.US.511.15.1
sp. zn. IV. ÚS 511/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o návrhu stěžovatelů Tomáše Podraského, Renaty Podraské a Zdeňky Podraské, zastoupených Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, se sídlem Velké nám. 29, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, č. j. 21 Cdo 3306/2014-311, proti usnesení Krajského v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2014, č. j. 21 Co 568/2013-295, a proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 0 Nc 8582/2005, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejich ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti je popsán průběh exekučního řízení, kterého se stěžovatelé účastnili jako povinní.
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové (dále také "soud prvního stupně") ze dne 9. 9. 2013, č. j. 0 Nc 8582/2005-369, byl zamítnut návrh stěžovatelů na zastavení exekuce nařízený usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2005,
č. j. 0 Nc 8582/2005-2011. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále také "odvolací soud") ze dne 24. 3. 2014, č. j. 21 Co 568/2013-295. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne
18. 11. 2014, č. j. 21 Cdo 3306/2014-311, odmítnuto.
II.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejich ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé přesvědčení stěžovatelů, že navzdory jejich důkaznímu návrhu ze dne 17. 4. 2007 si soud prvního stupně od bankovních ústavů vyžádal informace o pohybu na účtech oprávněného až v roce 2013. S ohledem na uplynutí doby 10 let bankovní ústavy soudu prvního stupně sdělily, že informace o účtech oprávněného již byly skartovány.
Stěžovatelé dále uvedli, že zastavení exekuce navrhli z důvodu neexistence vztahu mezi nimi a oprávněným z titulu půjčky ve výši 6 000 000,- Kč, neboť oprávněný neměl tuto částku v roce 2000 k dispozici. Obecné soudy však dospěly k závěru, že stěžovatelům se uvedené tvrzení nepodařilo prokázat. V této souvislosti obecné soudy poukázaly i na obsah notářského zápisu, který mimo jiné obsahoval jejich uznání závazku.
Další obsah ústavní stížnosti je popisem majetkové situace oprávněného v letech 1999 a 2000, z čehož má vyplývat důvodnost tvrzení stěžovatelů.
Závěrem se ústavní stížnost soustředila na pasivitu oprávněného při vyvracení tvrzení stěžovatelů o jeho nemajetnosti.
Na základě uvedeného stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
Obsah ústavní stížnosti se soustředí na jedinou právně významnou otázku, a to dostatek majetku na straně oprávněného v exekučním řízení, z čeho by měla vyplývat i jeho schopnost poskytnout stěžovatelům půjčku ve výši 6 000 000,- Kč. Na to navazují i další argumenty stěžovatelů o pochybeních obecných soudů.
Ústavní soud považuje na tomto místě za nutné připomenout, že exekuční řízení není primárně vybaveno prostředky typickými pro nalézací řízení, není tedy plně uzpůsobeno pro provádění dokazování. Jeho stěžejním účelem je naopak realizace plnění, které vyplývá z exekučního titulu. Jedním z projevů tohoto stavu je mimo jiné i konstrukce, že v exekučním řízení není možné přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Toho se však nyní stěžovatelé domáhají. Je tedy zřejmé, že z tohoto pohledu není možné jejich ústavní stížnosti vyhovět.
K dalšímu argumentu vztahujícímu se k pasivitě oprávněného, který podle tvrzení stěžovatelů měl v exekučním řízení doložit, že byl v minulosti schopen poskytnout peněžní prostředky ve výši 6 000 000,- Kč, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel disponující vykonatelným exekučním titulem uvedenou povinnost nemá, a to opět s ohledem na nemožnost přezkumu věcné správnosti exekučního titulu v exekučním řízení. Jedinou možností na straně stěžovatelů tak bylo prokázat, že jejich závazek neexistuje, a proto jej nelze v exekučním řízení vymoct. Pokud stěžovatelé této možnosti nevyužili, stíhají negativní následky je samotné. Tento závěr je navíc podpořen skutečností, že sami stěžovatelé existenci závazku písemně uznali, založili proto vyvratitelnou domněnku ve prospěch oprávněného.
K poslední složce argumentace stěžovatelů, že obecný soud provedl navržený důkaz až s několikaletým zpožděním, Ústavní soud uvádí, že exekuce byla nařízena v únoru roku 2005, zatímco sami stěžovatelé učinili předmětný návrh až v dubnu roku 2007. Pochybení tak nelze spatřovat pouze na straně soudu, nýbrž také na straně jich samotných, neboť předmětný návrh učinili s odstupem dvou let. Provedení důkazu je však odvislé od uvážení soudu, proto pokud obecný soud rozhodl, že navržený důkaz neprovede, a toto své rozhodnutí řádně zdůvodní, jedná se o postup nezávislého orgánu, do jehož rozhodovací činnosti je zásah Ústavního soudu nepřípustný.
S ohledem na výše uvedené nemohlo být ústavní stížnosti vyhověno.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda senátu