ECLI:CZ:US:2015:4.US.524.15.1
sp. zn. IV. ÚS 524/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Viléma Němce, t. č. Vazební věznice, Liberec, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem 1. máje 535/50, Liberec III, směřující proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 1. 2015, č.j. 0 Nt 326/2014-19, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 2. 2015, č.j. 52 To 3/2015-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2015, směřuje proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 1. 2015, č.j. 0 Nt 326/2014-19, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 2. 2015, č.j. 52 To 3/2015-34.
Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 1. 2015, č.j. 0 Nt 326/2014-19,bylo rozhodnuto tak, že podle §71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), se žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítá. Podle §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu soud nepřijal nabídku peněžité záruky. Podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu soud nepřijal nabídku náhrady vazby zárukou důvěryhodné osoby. Podle §72 odst. 1, odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě s tím, že u něj trvá důvod vazby podle §67 písm. c) trestního řádu.
O následné stížnosti stěžovatele proti usnesení okresního soudu bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 2. 2015, č.j. 52 To 3/2015-34, rozhodnuto tak, že se podle §149 odst. 4 trestního řádu napadené usnesení doplňuje tak, že podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se vazba stěžovatele nenahrazuje dohledem probačního úředníka. Jinak zůstalo napadené usnesení nezměněno.
II.
Stěžovatel se domnívá, že soudy obou stupňů zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod tím, že řádně a včas nevyrozuměly jeho obhájce o konaném jednání a toto jednání proběhlo pouze za přítomnosti stěžovatele. Stěžovatel upozorňuje, že ústavně zaručené právo na obhajobu je přitom jednou ze základních podmínek spravedlivého procesu.
Stěžovatel specifikuje, že Okresní soud v Liberci nařídil vazební zasedání na den 2. 1. 2015. Stěžovatel namítá, že soud obhájce stěžovatele o konání vazebního zasedání nevyrozuměl, resp. vyrozumění mu řádně nedoručil a dne 2. 1. 2015 tak rozhodoval o vazbě stěžovatele bez přítomnosti jeho obhájce, což je v rozporu se zákonem.
Okresní soud v Liberci se podle stěžovatele vůbec nezaobíral otázkou, zda je vykázáno doručení vyrozumění obhájci obviněného, jednání začal automaticky, aniž by se o důvod nepřítomnosti obhájce jakkoliv zajímal. Přitom za situace, kdy o vazbě mělo být znovu rozhodnuto nejpozději do 15. 1. 2015, mělo být dle stěžovatele jednání odročeno a obhájce měl být o tomto odročeném jednání řádně a včas vyrozuměn, aby mohl hájit zájmy stěžovatele. Jednání přitom mohlo být takto odročeno na další týden, aniž by ze strany soudu došlo ke zmeškání lhůty.
Podle stěžovatele tak došlo k zasažení do jeho práva na spravedlivý proces a vydané rozhodnutí proto považuje za nicotné. Vzhledem k tomu, že soud měl nejpozději do 15. 1. 2015 znovu rozhodovat o ponechání stěžovatele ve vazbě a žádné takovéto platné rozhodnutí neučinil, došlo dle mínění stěžovatele k uplynutí prekluzivní lhůty a stěžovatel má proto za to, že musí být neprodleně propuštěn z vazby.
Dále stěžovatel upozorňuje na to, že soud měl přihlédnout k tomu, že strany vyrozumívá a stanovuje jednání na volný den mezi svátky, tedy v době, kdy je vysoká pravděpodobnost, že budou zaměstnanci advokátní kanceláře pravděpodobně čerpat řádnou dovolenou, tudíž že datová schránka bude vybrána až nejbližší pracovní den, tj. 5. 1. 2015. Stěžovatel také namítá, že zpráva zaslaná datovou schránkou se za doručenou považuje až desátý den poté, co byla do schránky odeslána. Nikomu tak podle něj nevzniká zákonná povinnost, aby si tuto zprávu vyzvednul okamžitě, z čehož dovozuje, že jeho obhájce neporušil žádnou svou zákonnou povinnost.
Stěžovatel uzavírá, že soud svým procesním postupem znemožnil uplatnění jeho práv, neboť jednal v jeho nepřítomnosti, a to za situace, kdy jeho obhájce nebyl řádně a včas uvědomen o konání zasedání. Takový postup je podle stěžovatele v rozporu s ustanovením §198 odst. 1 a §202 odst. 3 trestního řádu.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 40/04, nebo nález ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Obecně pak platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení §67 trestního řádu. Ústavní soud se proto ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 a další).
Stěžovatel však v ústavní stížnosti nezpochybňuje existenci konkrétního vazebního důvodu, ale svou ústavní stížnost založil výlučně na nesouhlasu s postupem soudu, který rozhodoval o ponechání stěžovatele ve vazbě bez přítomnosti jeho obhájce, čímž mělo být porušeno jeho právo na obhajobu.
V.
Ve vztahu ke konkrétnímu projednávanému případu je pak dle názoru Ústavního soudu zapotřebí uvést následující.
Z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 1. 2015, č.j. 0 Nt 326/2014-19, vyplývá, že stěžovatel je stíhán pro zločin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství s dalšími osobami, přičemž celková hodnota padělaného zboží, které bylo uvedeno na trh, by u originálních výrobků činila nejméně 34.080.905,25 Kč bez DPH. Okresní soud v Liberci rozhodl o vazbě stěžovatele dne 17. 9. 2014 z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) trestního řádu. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. 10. 2014, č.j. 52 To 31/2014-21, když soud poukázal mimo jiné na to, že se stěžovatel měl dopouštět předmětného protiprávního jednání i za situace, kdy na něho byla podána obžaloba pro shodně kvalifikovanou trestnou činnost u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, a existuje tedy důvodná obava z opakování trestné činnosti podle §67 písm. c) trestního řádu.
Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci pak dne 10. 12. 2014 rozhodla o tom, že důvod vazby podle §67 písm. b) trestního řádu u stěžovatele již pominul. Vzhledem k tomu, že soudce je povinen rozhodnout nejpozději každé tři měsíce od právní moci předchozího rozhodnutí o vazbě na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě nebo zda se z vazby propouští a naposledy bylo rozhodováno o vazbě obviněného dne 15. 10. 2014, předložila státní zástupkyně dne 23. 12. 2014 soudu žádost stěžovatele o propuštění z vazby spolu s návrhem na ponechání stěžovatele ve vazbě
Okresní soud v Liberci nařídil vazební zasedání na 2. 1. 2015. Usnesením pod č.j. 0 Nt 326/2014-19 zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby a stěžovatele ponechal i nadále ve vazbě s tím, že u něj trvá vazební důvod podle §67 písm. c) trestního řádu. Nepřijal nabídku peněžité záruky, ani nabídku náhrady vazby zárukou důvěryhodné osoby, přičemž tato svá rozhodnutí také blíže odůvodnil.
Proti tomuto rozhodnutí Okresního soudu v Liberci si stěžovatel podal stížnost, ve které namítal, že jeho obhájce nebyl řádně vyrozuměn o konání vazebního zasedání dne 2. 1. 2015 a nemohl se ho tak osobně zúčastnit, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na obhajobu.
S těmito námitkami, na kterých stěžovatel následně také založil svou ústavní stížnost, se však podrobně a srozumitelně vypořádal již Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ve svém rozhodnutí ze dne 2. 2. 2015. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud se ztotožňuje se závěry, které krajský soud ve vztahu k těmto námitkám učinil, nezbývá mu proto než na rozhodnutí krajského soudu odkázat a pouze pro úplnost rekapitulovat nejdůležitější argumenty.
VI.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v odůvodnění usnesení ze dne 2. 2. 2015, č.j. 52 To 3/2015-34, uvedl, že soud prvního stupně ve věci postupoval bez zbytečného odkladu, jak vyžaduje ustanovení §71a trestního řádu, když vazební zasedání nařídil na den 2. 1. 2015. tedy na 4. pracovní den následující po dni 23. 12. 2014, kdy byla soudu předložena státní zástupkyní žádost stěžovatele o propuštění z vazby spolu s návrhem na ponechání stěžovatele ve vazbě.
V souvislosti s námitkou stěžovatele, že byl krácen na svém právu na obhajobu, krajský soud odkázal na §73e odst. 1 trestního řádu, podle kterého soudce v přípravném řízení vyrozumí o konání vazebního zasedání státního zástupce a obhájce. Zdůraznil přitom, že to, že se státní zástupce a obhájce pouze vyrozumívají, plyne mimo jiné i z §73f odst. 2 věty druhé trestního řádu, podle které není u vazebního zasedání účast státního zástupce a obhájce nutná. Krajský soud dále doplnil, že podle §73e odst. 2 trestního řádu dobu konání vazebního zasedání soudce v přípravném řízení stanoví tak, aby státní zástupce a obhájce měli možnost se vazebního zasedání zúčastnit a byly dodrženy lhůty stanovené pro rozhodnutí o vazbě. Oproti ustanovením o hlavním líčení (na která stěžovatel odkazuje také v ústavní stížnosti) a o veřejném zasedání se u vazebního zasedání ale nevyžaduje stanovení doby tak, aby byla zachována pětidenní lhůta k přípravě obhájce, jelikož to vylučují lhůty pro rozhodování o vazbě.
S argumentací krajského soudu je možno souhlasit také v tom směru, že samotným vyrozuměním o konání vazebního zasedání je nutno rozumět úkon soudu doručený do dispozice oprávněné osoby, z něhož může oprávněná osoba zjistit, že bylo nařízeno vazební zasedání. Z referátu k nařízení vazebního zasedání (č.l. 16 spisu) přitom krajský soud zjistil, že soudce soudu prvního stupně bezprostředně po předložení věci státním zástupcem dne 23. 12. 2014 nařídil vazební zasedání na 2. 1. 2015 a dal pokyn, aby o jeho konání byl písemně vyrozuměn obhájce stěžovatele. Z potvrzení o dodání do datové schránky obhájce plyne, že do jeho datové schránky bylo vyrozumění o konání vazebního zasedání dodáno dne 29. 12. 2014 v 11.41 hodin. Jak uvádí krajský soud, tento postup nelze považovat za nestandardní, když od 24. 12. 2014 do 28. 12. 2014 byly státní svátky a dny pracovního volna a klidu.
Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně tak do dispozice obhájce předal vyrozumění o konání vazebního zasedání tři pracovní dny před jeho konáním, čímž dostál své povinnosti vymezené ustanovením §73e odst. 1 trestního řádu - vyrozumět obhájce. Krajský soud uzavřel, že sama skutečnost, že obhájce stěžovatele si poštu z datové schránky převzal až dne 5. 1. 2015, tedy s odstupem sedmi dní ode dne dodání vyrozumění do datové schránky (a tedy až po konání vazebního zasedání), nemůže založit zkrácení práv obviněného na účelnou obhajobu, neboť právo na obhajobu nebylo žádným způsobem kráceno procesním pochybením orgánu činného v trestním řízení. Obhájci stěžovatele navíc muselo být známo, že se blíží nejzazší doba trvání vazby jeho klienta a musel tak předpokládat, že vazební zasedání bude nařízeno ke konci roku 2014 či na začátku roku 2015.
VII.
Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti postupu soudu, který rozhodoval o ponechání stěžovatele ve vazbě bez přítomnosti obhájce, čímž mělo být porušeno jeho právo na obhajobu. Z výše naznačené argumentace je však zřejmé, že soud prvního stupně vyrozuměl obhájce stěžovatele podle §73e odst. 1 trestního řádu, když dodal do dispozice obhájce vyrozumění o konání vazebního zasedání (navíc s dostatečným předstihem) a umožnil mu tak, aby se vazebního zasedání zúčastnil. Za situace, kdy vazební zasedání může být podle §73f odst. 2 trestního řádu konáno i bez přítomnosti obhájce, nemůže být v postupu Okresního soudu v Liberci spatřováno porušení práva stěžovatele na obhajobu.
Obdobnými ústavními stížnostmi (ve kterých šlo o neinformování obhájce o konání vazebního zasedání) se Ústavní soud zabýval také v řízeních sp. zn. II. ÚS 295/14 ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2316/12 ze dne 12. 2. 2014 nebo sp. zn. IV. ÚS 2075/07 ze dne 25. 9. 2007, přičemž také tyto ústavní stížnosti byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy dodržely zákonný postup rozhodování a při výkladu zmíněných ustanovení se nedopustily svévole, nemohl Ústavní soud argumentaci stěžovatele přisvědčit. Nad rámec námitek uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti je pak možno uvést, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly a zdůvodnily také to, v čem spatřují skutečnosti vedoucí je k závěru o nutnosti vazby stěžovatele a proč nepřichází v úvahu použití některého z institutů nahrazujících vazbu, přičemž se věnovaly také námitkám stěžovatele.
Ústavnímu soudu při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že napadená usnesení obecných soudů z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci tak ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv nedošlo.
Ústavní soud na základě uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2015
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu