ECLI:CZ:US:2015:4.US.528.15.1
sp. zn. IV. ÚS 528/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele M. S., právně zastoupeného advokátem Mgr. Davidem Strupkem, Jungmannova 31, Praha 1, za vedlejšího účastenství M. S., právně zastoupené advokátkou JUDr. Zdenkou Libovou, nám. Republiky č. p. 86, Tachov, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2014 sp. zn. 56 Co 324/2014, a to ve výroku I. v rozsahu, v němž jsou potvrzovány výroky V., VI., VIII., X. a XI. rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. 13 P 36/2012 a výroku II. a III., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 2. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel je otcem dvou nezletilých dětí a vedlejší účastnice je jejich matkou. Dne 29. 2. 2012 bylo z podnětu matky zahájeno řízení o úpravě poměrů k nezletilým. Usnesením ze dne 17. 4. 2012 nařídil Okresní soud v Tachově předběžné opatření, jímž upravil mezitímní poměry účastníků tak, že matka měla nezletilé v péči každý lichý týden a stěžovatel v každém sudém týdnu. Dále byl upraven režim styku s druhým rodičem, tento režim styku byl následně v průběhu řízení na základě dohody rodičů měněn, nicméně základní předběžný režim péče odpovídající střídavé péči zůstal až do právní moci rozsudku ve věci samé nedotčen. Předběžně bylo též stanoveno výživné, přičemž stěžovateli bylo uloženo hradit 1.872,50 Kč, resp. 1.542,- Kč a matce 500,- Kč měsíčně na každého nezletilého.
Dne 26. 5. 2014 byl vydán okresním soudem rozsudek, v němž se faktický stav předběžné úpravy odrazil ve výrocích I. - IV., jímž byli nezletilí svěřeni na dobu od 22. 4. 2012 do 31. 5. 2014 do střídavé péče rodičů. Výživné bylo pro toto období stanoveno ve shodě s předběžným opatřením.
Pro období od 1. 6. 2014 a na dobu po rozvodu byli nezletilí svěřeni do výlučné péče matky a stěžovateli byl určen rozsah styku a vyměřeno výživné ve výši 2.500, - Kč, resp. 2.000,- Kč měsíčně.
Stěžovatel se se závěry nalézacího soudu neztotožnil a podal ve věci odvolání, o němž rozhodl krajský soud tak, že napadený rozsudek částečně potvrdil a částečně v nákladovém výroku změnil. Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 18. 12. 2014. Právní mocí rozsudku zaniklo předběžné opatření nařízené usnesením ze dne 17. 4. 2012 a rodiče ukončili střídavou péči realizovanou dva roky a osm měsíců. V lednu 2015 se matka obrátila na stěžovatele s žádostí o doplacení výživného stanoveného soudem pro období od 1. 6. 2014 do právní moci rozsudku (stěžovatel v průběhu tohoto období nadále hradil výživné dle předběžného opatření). Matka nezletilých na svém požadavku setrvala i přes námitku stěžovatele, že v období od 1. 6. do 18. 12. 2014 byla nadále realizována střídavá péče na základě předběžného opatření.
Stěžovatel je toho názoru, že výše citovaným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na ochranu majetku tím, že krajský soud neposunul časovou hranici změny režimu péče z 1. 6. 2014 k právní moci svého rozhodnutí, pročež nenapravil hrubou nespravedlnost spočívající ve skutečnosti, že stěžovateli s ohledem na ustanovení §162 odst. 1 o. s. ř. vznikla právní povinnost hradit od 1. 6. 2014 výživné, jako by byli nezletilí ve výlučné péči matky. Změna péče nabyla přitom vykonatelnosti až 18. 12. 2014, kdy přestala být střídavá péče fakticky realizována.
Ve svém návrhu zdůrazňuje stěžovatel své právo na respektování rodinného života. I za situace, kdy rodiče nehodlají spolu nadále žít, mají zásadně oba rodiče stejná práva. Toto je přitom plně naplněno tehdy, pokud každý rodič má možnost o dítě pečovat po stejnou dobu jako rodič druhý. Případné odchylky od tohoto pravidla musí být odůvodněny ochranou nejlepšího zájmu dětí. Absence komunikace mezi rodiči nemůže být důvodem omezení práv jednoho z nich tím, že dítě je svěřeno do péče pouze jednoho z nich. Pokud je vina na špatné komunikaci mezi rodiči na straně obou rodičů, nelze tuto okolnost přičíst k tíži výhradně jednomu rodiči a svěřit dítě do péče pouze jednoho z nich. Podle názoru stěžovatele se odvolací soud s touto jeho právní argumentací řádně nevypořádal.
Stěžovatel je přesvědčen, že ze spisu není patrný konzistentní setrvalý či opakovaný postoj nezletilých ve prospěch výlučné péče matky. Konstatován byl naopak postoj spíše oscilující. V neprospěch stěžovatele se měli nezletilí vyjádřit především před znalkyní, přičemž z posudku jsou patrné motivace, které nezletilé k takovému postoji vedly (výchovné prostředí u matky vnímali nezletilí jako pohodlnější a vstřícnější, zatímco důrazu otce na plnění povinností a na výchovu k víře připisovali prvky do jejich pohodlí zasahující).
Dále stěžovatel namítá, že názor nezletilých nebyl zjišťován postupem souladným s §100 odst. 3 o. s. ř., ale prostřednictvím znalkyně a kolizního opatrovníka, což má být postup výjimečný. Krajský soud argumentoval názorem nezletilého M., přitom však nereagoval na námitku týkající se obsahu výslechu znalkyně. Stěžovatel zdůrazňuje, že nezletilí sice vyjádřili zájem na výlučné péči matky, nikdy však střídavé péči nekladli odpor, nepříčili se jí, jejich chování ani prospěch nevykazují žádné výkyvy proto, že je jim střídavá péče vnucena. Stěžovatel trvá na tom, že v nejlepším zájmu dítěte je, aby pocit svobody a volnosti byl doplňován smyslem pro zodpovědnost a řád. Dítě musí být schopno akceptovat vznik povinností a potřebu jejich plnění.
Za zcela svévolný považuje stěžovatel závěr krajského soudu, podle něhož rodiče nejsou schopni vzájemné komunikace ani "v minimální míře". Je sice pravdou, že v první polovině roku 2012 byly vztahy mezi nimi napjaté, nicméně se brzy zklidnily. Vztahy mezi rodiči nikdy nedosáhly takové hranice, aby jimi byla střídavá péče mařena nebo aby nezletilí byli vystavováni nějakým traumatizujícím zážitkům. Za celou dobu, kdy probíhala střídavá péče, tedy po dobu necelých tří let, nebyl dokumentován a ani tvrzen jediný negativní dopad do sféry zájmů dětí. Vždy byla konstatována pouze problematická komunikace mezi rodiči. Oba synové mají výborný prospěch i chování ve škole, přitom právě to jsou oblasti, kdy se případné negativní dopady rodinné situace do psychiky dětí projevují jako první. Sama znalkyně uvedla jako jediný důvod nevhodnosti střídavé péče neshody v komunikaci rodičů, včetně informování k potřebám dětí, o negativním dopadu na psychiku dětí nehovořila. Stěžovatel poukázal na závěr Ústavního soudu, podle něhož absence komunikace mezi rodiči nemůže být důvodem omezení práv jednoho z rodičů tím, že dítě je svěřeno do péče pouze jednoho z nich.
Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na hrubou nespravedlnost okresního soudu, jež je ojedinělá a má systémový charakter. Okresní soud rozhodl o svěření nezletilých dětí do péče zpětně, aby tím formálně stvrdil stav, který byl dán fakticky na základě předběžné úpravy. Časovou hranici změny nastavil okresní soud tak, aby korelovala s datem rozhodnutí. Podle mínění stěžovatele však měla být změna vázána na právní moc rozhodnutí. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání pouze stěžovatel, čímž došlo k zásadnímu problému, a to k odlišným účinkům odvolání na jednotlivé výroky. Zatímco vykonatelnost výroku o svěření nezletilých do péče matky byla odvoláním odložena, výrok o výživném, které bylo stanoveno pro případ, že budou nezletilí svěřeni matce, a takto i kalkulováno, se stal vykonatelným doručením rozsudku okresního soudu. Jelikož výrok o svěření nezletilých do péče matky nebyl pravomocný, nebyla na straně stěžovatele dána povinnost jej respektovat. Předběžná střídavá péče byla z uvedeného důvodu realizována i nadále a stěžovatel platil výživné ve výši, stanoveném předběžným opatřením. Vzhledem k tomu, že krajský soud časovou hranici, od níž měl stěžovatel platit vyšší výživné, neposunul, matka se doplacení výživného domáhá nyní, jakoby měla nezletilé od 1. 6. 2014 do 18. 12. 2014 ve výlučné péči. Stěžovatel nepodal odvolání do výroků I., II. a IV. rozsudku okresního soudu, neboť se zpětnou formalizací režimu dle předběžného opatření souhlasil. V odvolání však naznačil, že předpokládá, že tyto výroky mohou být hodnoceny jako závislé a bude nutné je změnit právě tím, že dojde k posunu časové hranice.
Krajský soud podle stěžovatele patrně nepochybil, pokud výroky I., II., a IV. nepovažoval za odvoláním napadené. Posun časové hranice mohl realizovat v rámci výroků V.-VIII., neboť právě ty zahrnovaly období od 1. 6. 2014. V rámci těchto výroků mohl krajský soud rozdělit období, na něž se tyto výroky vztahují, na období od 1. 6. 2014 do právní moci, nebo alespoň do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu. Stěžovateli není zřejmé, jaký legitimní cíl shledával krajský soud v tom, že děti zpětně svěřil do jiného režimu péče, než v jakém se fakticky nacházely. Rozhodnutí krajského soudu má nepochybně zpětné účinky, neboť krajský soud potvrdil výroky rozsudku okresního soudu včetně časových hranic 22. 4. 2012 a 1. 6. 2014. Je nepochybně v zájmu spravedlnosti, aby zpětná úprava určitého právního vztahu odpovídala jeho faktickému vývoji. Rozhodnutí o svěření nezletilých do péče má konstitutivní charakter. Konstituuje-li soud vztah zpětně rozdílně oproti faktickému stavu, aniž by tím sledoval zřetelný a srozumitelně formulovaný cíl, nemůže být takové rozhodnutí ústavně konformní.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud se předně zabýval tím, jak se obecné soudy vypořádaly se svěřením nezletilých do výlučné péče matky. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že tento vyšel ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, přičemž s jeho závěry se zcela ztotožnil. Obecné soudy, zejména pak soud nalézací, se věnovaly vztahům mezi jednotlivými členy rodiny, přičemž dospěly k závěru, že nejlepším zájmem dítěte je jejich svěření do výchovy jejich matce. Z uvedeného však nelze dovodit, že by otec k jejich výchově nebyl způsobilý, případně, že by toho nebyl schopen. Z důkazů provedených obecnými soudy jednoznačně vyplývá, že oba rodiče mají jak materiální, tak i psychické předpoklady pro jejich výchovu. Jednou ze skutečností, na niž obecné soudy založily své rozhodnutí, bylo mimo jiné přání nezletilých, kteří se po odchodu matky z rodiny intuitivně přimkli k otci a teprve s novu nabývanou důvěrou vyjádřili svou vůli žít s matkou.
Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy nepostupovaly podle §100 odst. 3 o. s. ř. a v řízení před soudem se stran zjištění vůle nezletilých spolehly toliko na posudek znalce a vyjádření OSPODu, nutno uvést, že citované ustanovení zákona takový postup nevylučuje. Obecně lze konstatovat, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek a pokud lze vůli dítěte zjistit jinak, není od věci jej této zkušenosti ušetřit. Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že výpovědi nezletilých, obsažené ve znaleckém posudku, se do jisté míry shodují a nepochybně došlo ze strany znalce k formálnímu ulehčení si práce a překopírování části textu. Nicméně na druhou stranu znalcem kladené dotazy musely být u obou nezletilých alespoň rámcově shodné. Pokud se odpovědi dětí výrazně neodlišovaly, lze takovýto postup znalce akceptovat. V souvislosti s uvedeným je třeba považovat za podstatnou především tu skutečnost, že znalec rozlišil odpovědi nezletilých v těch částech, v nichž se názorově rozcházeli. Jedná se kupříkladu o hodnocení vztahu k novému partnerovi matky, případně vyjádření touhy po dřívějším rodinném soužití.
Stěžovatel se ve svém návrhu do jisté míry argumentačně opírá především o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/2013, který podle náhledu čtvrtého senátu není pro hodnocení předmětného případu zcela přiléhavý, neboť každý případ je třeba posoudit individuálně, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům projednávaného případu.
Ze zákona nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče a je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření dětí do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Při jeho posuzování přitom nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy automaticky a bez důkladného posouzení případu odmítat.
Čtvrtý senát Ústavního soudu ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 konstatoval, že zájem a potřeby konkrétního dítěte je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. To potvrzuje i Komentář Výboru OSN pro práva dítěte, jímž interpretoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." (viz General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1), str. 9, dostupné na http://www.ohchr.org). Dále srov. též stanovisko Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva ze dne 14. 10. 2014 (stanovisko ke střídavé péči o děti): "nejlepší zájem dítěte je třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem daného schématu, a snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. Tak se může stát, že u některého dítěte se nejvhodnějším řešením může ukázat péče střídavá, v jiných případech však to může být svěření do péče jednoho z rodičů a dohoda či rozhodnutí o optimální a zároveň reálné formě o rozsahu styku druhého z rodičů s dítětem. Výbor nepovažuje paušální rozhodování preferující jedno z řešení za výraz respektu k jedinečnosti dítěte a jeho potřeb."
Za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je tedy třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu - a to zejména u malých dětí - který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují závěrům zjištěným dokazováním a podloženým stanoviskem opatrovníka.
Ústavní soud má za to, že v projednávané věci civilní soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilých, podloženého doporučením soudního znalce, opatrovníka a přáním nezletilých synů.
Další svoji námitku cílil stěžovatel proti postupu krajského soudu, který ve svém výroku nezohlednil faktický stav, kdy nezletilí byli na základě předběžného opatření okresního soudu svěření rodičům do střídavé péče. Tento režim byl přitom realizován po celou dobu odvolacího řízení. Krajský soud zjevně přehlédl rozpor mezi časovým údajem, od něhož je stěžovatel povinen platit zvýšené výživné na nezletilé a faktickým stavem, od něhož je stěžovatel povinen ukončit střídavou péči a svěřit děti do výchovy matce. Uvedenou skutečnost je krajskému soudu třeba vytknout. V důsledku pochybení krajského soudu je stěžovatel stavěn do pozice, kdy se na něm matka může formálně právně domáhat doplatku výživného na dětech, a to přesto, že se nezletilí v rozhodném období nacházeli ve střídavé péči. Praktický dopad uvedeného postupu je takový, že za období šesti měsíců má stěžovatel doplácet na výživném částku 3.765,- (2.500,- Kč -1.872,50 Kč = 627,5 x 6 měsíců), resp. 2.748,- (2.000,- Kč - 1.542,- Kč = 458 x 6 měsíců), celkem tedy 6.513,- Kč.
Ústavní soud dal v minulosti opakovaně najevo, že v případě tzv. bagatelních částek se jedná o zásah tak nízké intenzity, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V obdobných případech nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10.000,- Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.
Vzhledem k řečenému nepovažuje Ústavní soud pochybení krajského soudu za tak zásadní, aby jím bylo lze odůvodnit zrušení již pravomocného soudního rozhodnutí. Ústavní soud však dodává, že případné vymáhání sporné částky ze strany matky by bylo s ohledem na souvislosti případu rozporné s dobrými mravy.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu