ECLI:CZ:US:2015:4.US.530.15.1
sp. zn. IV. ÚS 530/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti L. V., zastoupené JUDr. Michaelem Mannem, advokátem se sídlem Hlinky 68, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014 č. j. 4 As 195/2014-26 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2014 č. j. 62 A 51/2014-44, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Brně. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 2, čl. 7, čl. 10, čl. 17, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení práva na spravedlivý (řádný) proces mělo podle stěžovatelky dojít zejména tím, že soudy nesprávně interpretovaly soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") ve vztahu k uplynutí lhůty pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti. K porušení ostatních výše uvedených ústavně zaručených práv mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku postupu Základní školy Kuřim (dále jen "ZŠ"), která si podle stěžovatelky bez jejího vědomí zjišťovala informace o jejím synovi u lékařky. Současně stěžovatelka navrhuje, aby jí byla ve věci přiznána náhrada nákladů na právní zastoupení před Ústavním soudem.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhala ochrany proti nečinnosti, kterou spatřovala v tom, že jí ZŠ nesdělila informace o schůzce jejích pracovníků s lékařkou syna stěžovatelky, která se konala v dubnu roku 2011 a týkala se jeho vzdělávání. Krajský soud výše citovaným usnesením žalobu stěžovatelky odmítl pro nedodržení lhůty pro její podání. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že lhůta pro poskytnutí informací ve smyslu §21 školského zákona, o který stěžovatelka svůj nárok opírala, stanovena není, a proto bylo nutné zkoumat dodržení lhůty pro podání žaloby stanovené v §80 odst. 1 s. ř. s. Posledním úkonem rozhodným pro běh lhůty byla podle Krajského soudu v Brně žádost stěžovatelky ze dne 30. 4. 2011, resp. odpověď ZŠ ze dne 17. 5. 2011. Ústavní stížností napadeným a výše označeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Ústavní soud zdůrazňuje, že právě Nejvyššímu správnímu soudu, jehož rozhodnutí je v daném případě napadáno, přísluší primární role při sjednocování judikatury v oblasti správního soudnictví, tj. sjednocování interpretace a aplikace podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá "toliko" v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud zastává stanovisko, že právní názor obou soudů v projednávané věci, obsažený v odůvodnění napadených rozhodnutí, koresponduje s textem a smyslem aplikovaného zákona a je rovněž ústavně konformní. Jak Krajský soud v Brně, tak posléze též Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadených rozhodnutí podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení otázky rozhodné pro běh lhůty k podání žaloby na ochranu proti nečinnosti. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí judikaturu správních soudů se pak zejména Nejvyšší správní soud zabýval výkladem pojmu poslední úkon, když dovodil, že za takový úkon nelze považovat urgenci vyřízení či sdělení správního orgánu, že ve věci již dále postupovat nehodlá.
V posuzovaném případě proto Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Oba soudy rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řádně, srozumitelně a logicky odůvodněných rozhodnutích soudů nespatřuje Ústavní soud stěžovatelkou namítané porušení jejího práva na spravedlivý (řádný) proces.
Je třeba připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Ústavní soud rovněž neshledal porušení ostatních ústavně zaručených práv namítaných stěžovatelkou v důsledku samotného postupu ZŠ. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že má plné pochopení pro snahu stěžovatelky hájit zájmy a řádně pečovat o svého syna, s ohledem na skutkové okolnosti případu vyplývající ze spisového materiálu se však lze domnívat, že celý případ vznikl v důsledku nedorozumění mezi stěžovatelkou a příslušným školským zařízením.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu na přiznání náhrady nákladů zastoupení (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu