ECLI:CZ:US:2015:4.US.543.15.1
sp. zn. IV. ÚS 543/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Pavla Štěpána, zastoupeného JUDr. Františkem Šindlerem, advokátem se sídlem Odry, Masarykovo nám. 9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2014 č. j. 57 Co 610/2014-64 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. 9. 2014 č. j. 13 C 154/2014-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě, aby bylo rozhodnuto, že rozhodnutí orgánu MS Straník, kterým nebyl stěžovatel přijat za člena MS Straník, je neplatné, a o určení, že stěžovatel je členem MS Straník. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k porušení jeho práv podle čl. 20 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Uvedený princip subsidiarity se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně, neboť stěžovatel nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Záleželo pak jen na rozhodnutí stěžovatele, zda takový prostředek využije. Zákonem č. 404/2012 Sb. (s účinností od 1. 1. 2013) bylo ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněno v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek.
Ústavní soud dodává, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě mj. obsahuje poučení, že je proti němu přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud.
Je třeba uvést, že Ústavní soud vyslovil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatu tvoří tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Tedy například i výhrada, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (blíže k této otázce srov. podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
I nadále přitom platí, že pokud by bylo řádně podané dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na jeho uvážení, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti.
Za dané situace, kdy stěžovatel nereflektoval změny v právní úpravě po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. a návrh předložil Ústavnímu soudu, aniž bylo podáno dovolání proti rozhodnutí krajského soudu, nebyly splněny podmínky umožňující jeho projednání.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj