ECLI:CZ:US:2015:4.US.568.15.1
sp. zn. IV. ÚS 568/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky paní Hany Hoffmannové, bez právního zastoupení, proti usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 26. 11. 2010 č. j. 7 EXE 4209/2010-34 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2015 sp. zn. 18 Co 505/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 2. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Svůj návrh podala stěžovatelka prostřednictvím advokáta JUDr. Petera Andrise, který k výzvě Ústavního soudu odstranil vadu návrhu spočívající v nepředložení rozhodnutí o posledním využitém opravném prostředku.
Dne 18. 3. 2015 byl Ústavnímu soudu doručen přípis výše jmenovaného advokáta, jímž bylo oznámeno, že dne 10. 3. 2015 vypověděl stěžovatelce plnou moc k zastupování - klientka měla být o tomto úkonu advokátem zpravena. Jedním ze základních předpokladů řízení před Ústavním soudem je povinné zastoupení advokátem, a to po dobu celého řízení. V předmětném případě však byla stěžovatelka zastoupena advokátem jen v době podání ústavní stížnosti, a proto by ji měl Ústavní soud vyzvat, aby si obstarala advokáta nového. Vzhledem k tomu, že se v předmětném případě nejedná z ústavněprávního hlediska o složitý případ a pro účely rozhodnutí Ústavního soudu není třeba doplňovat podání či činit jakékoliv úkony, považuje Ústavní soud lpění na právním zastoupení (v podstatě jen pro účely doručení rozhodnutí) za příliš formalistické. Z toho důvodu Ústavní soud stěžovatelku k odstranění vad řízení nevyzýval, neboť by jí tím jen neefektivně zvyšoval náklady řízení.
S ohledem na specifičnost vzniklé situaci dává Ústavní soud stěžovatelce poučení v tom smyslu, že pokud by se s rozhodnutím Ústavního soudu ve věci neztotožnila, může se prostřednictvím advokáta obrátit k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
II.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala odkladu výkonu exekuce, nařízené usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 26. 11. 2010 č. j. 7 EXE 4209/2010-34. Okresní soud v Domažlicích návrh stěžovatelky na odklad výkonu rozhodnutí svým usnesením ze dne 24. 11. 2014 č. j. 7 EXE 4209/2010-152 zamítl, přičemž Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014 vyplývá, že stěžovatelka přijala od své babičky na základě darovací smlouvy několik nemovitostí, přičemž tento právní úkon byl následně věřitelem odporován, podle §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Věřitel dárkyně se následně snažil hojit na stěžovatelce, která však s tímto postupem zásadně nesouhlasí. V době přijetí daru byla nezletilou a opatrovník orgánu sociální péče v předmětném případě jednoznačně selhal. Stěžovatelka se jakýmkoliv způsobem nesnažila o krácení pohledávek věřitele ani simulovat jakýkoliv právní úkon. Tvrzení, podle něhož je darovací smlouva právně neúčinná považuje za zcela účelové tvrzení. Navíc není nijak podloženo, že by existoval důvod pro provedení exekuce, resp. konání dražebního jednání. Předmět dražby nebyl oceněn relevantním způsobem. V okamžiku, kdy se stěžovatelka dověděla o vadách daru, od darovací smlouvy odstoupila. Z toho důvodu se také necítí být ničím vázána a předmětnou exekuci vůči své osobě považuje za protiprávní.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K předloženému návrhu stěžovatelky je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala přerušení nařízené exekuce, přičemž dostatečně nerozlišila nalézací a vykonávací řízení. Již soud prvního stupně v rámci svého odůvodnění konstatoval, že soud v exekučním řízení může zkoumat pouze to, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro odklad výkonu rozhodnutí. S námitkami stěžovatelky se v rámci svých odůvodnění vypořádaly již obecné soudy a Ústavní soud k tomu nemá z hlediska ústavněprávní roviny případu čeho dodat.
Napadá-li stěžovatelka též usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 26. 11. 2010 č. j. 7 EXE 4209/2010-34, jímž byla nařízena exekuce, nutno konstatovat, že ve vztahu k tomuto rozhodnutí je ústavní stížnost podána opožděně.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než aby mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatelky odmítl ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 26. 11. 2010 č. j. 7 EXE 4209/2010-34 pro opožděnost (§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu) a ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2015 sp. zn. 18 Co 505/2014 pro zjevnou neopodstatněnost (§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu