ECLI:CZ:US:2015:4.US.580.15.1
sp. zn. IV. ÚS 580/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1770/2014-163 ze dne 24. listopadu 2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 333/2013-132 ze dne 16. října 2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 9 C 23/2010-105 ze dne 8. dubna 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práv na ochranu před libovůlí výkonu státní moci, na ochranu vlastnictví a na soudní a jinou právní ochranu zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 8 jeho v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na vyklizení tam specifikovaných nemovitých věcí a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze jeho v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jeho v záhlaví označeným usnesením odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů, že ust. §582 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "OZ 1964") je dispozitivního charakteru a že smluvní ujednání nájemní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou, ve kterém jsou jako výpovědní důvody na straně pronajímatele sjednána pouze specifikovaná porušení povinností ze strany nájemce, má přednost před zákonnou úpravou skončení nájemní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou podle ust. §582 odst. 1 OZ 1964, a že takovéto ujednání není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 OZ 1964) a dále tvrzení, že tímto ujednáním je nepřiměřeně omezeno vlastnické právo pronajímatele k předmětu nájmu nad rozsah, který lze považovat za přípustný podle Listiny a souvisejících ústavních norem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Obecné soudy podle zjištění Ústavního soudu ve věci stěžovatele rozhodly v souladu se zákonem a principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Svá rozhodnutí zcela logicky, srozumitelně a naprosto dostatečně odůvodnily a vypořádaly se též s námitkami stěžovatele, přičemž tytéž námitky, jako před obecnými soudy, stěžovatel opakuje též v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto na rozhodnutí obecných soudů, jakožto na ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, především odkazuje s tím, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil a ústavní stížnost považuje především za pouhou polemiku se závěry obecných soudů. Ústavní soud dále pouze stručně doplňuje, že stěžovatelem zpochybňované ujednání odpovídalo svobodné vůli pronajímatele i nájemce jako účastníků nájemního vztahu a že v něm nepřiměřené omezení vlastnického práva stěžovatele nespatřuje.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu