ECLI:CZ:US:2015:4.US.612.15.1
sp. zn. IV. ÚS 612/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti Miroslava Valenty, zastoupeného JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem Strossmayerovo náměstí 2, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014 č. j. 22 Cdo 3201/2014-158, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014 č. j. 25 Co 340/2013-127 a výroku II. a III. rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 4. 2013 č. j. 14 C 21/2012-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení výroku uvedených rozhodnutí v rozsahu, kterým nebylo vyhověno jeho návrhu na vydání všech v žalobě specifikovaných věcí.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se žalobou proti Obci Plchov domáhal vydání věcí, které měl v době svého působení jako starosta obce zapůjčit na stavbu hasičské zbrojnice a sportovního a dětského hřiště. Dne 26. 1. 2009 a 26. 10. 2009 uzavřel stěžovatel se žalovanou obcí písemnou smlouvou o výpůjčce těchto předmětů. Výpovědí ze dne 26. 4. 2010 stěžovatel smlouvy o výpůjčce ke dni 31. 5. 2010 vypověděl. Věci mu však vráceny nebyly.
Civilní soudy jeho žalobě vyhověly pouze částečně (ohledně věcí nezabudovaných) a ve zbytku jí zamítly. V odůvodnění uvedly, že stěžovatel věci poskytl dobrovolně s vědomím, že budou do stavby zabudovány. Jejich zabudováním v průběhu let 1998 až 2004 se staly součástí věci hlavní, tj. hasičárny a hřiště, jež jsou ve vlastnictví žalované. Tím, že stěžovatel přestal být vlastníkem jednotlivých předmětů, stala se zabudováním jejich vlastníkem žalovaná obec jako vlastník věci hlavní. Smlouvy o výpůjčce uzavřené v roce 2009 tak jsou absolutně neplatné, neboť smlouva o výpůjčce podle §659 a násl. obč. zák. může být uzavřena pouze s vlastníkem věci (případně oprávněným držitelem). V roce 2009 stěžovatel již vlastníkem sporných předmětů nebyl, proto nemohlo platně dojít k uzavření smlouvy o výpůjčce. Vzhledem k tomu, že stěžovatel není vlastníkem těchto věcí, nemůže se ani úspěšně domáhat jejich vydání podle §126 odst. 1 obč. zák.
Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasí. Zdůrazňuje, že předmětné věci nikdy nechtěl obci darovat, byl pouze veden snahou pomoci. Pod vlivem změn v samosprávě obce a v důsledku vygradování sporů došlo k uzavření smluv o výpůjčce, které stvrzovaly stav z dřívějška, nedošlo proto k antidatování smluv. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že "jeho" věci v době uzavírání smluv neexistovaly. Soudy věc příliš zjednodušily a rozhodly zcela formálně.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil.
Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů. Posouzení otázky, zda je stěžovatel vlastníkem předmětných věcí a může žádat jejich vydání, tj. otázky založené na zjištění, zda jsou nárokované věci součástí jiných věcí žalované, nebo jsou samostatným předmětem právních vztahů, a zda jsou platné smlouvy o výpůjčce uzavřené až po zabudování věcí stěžovatele do věcí žalované, totiž spadá výhradně do pravomoci civilních soudů. Ústavní soud dodává, že případem se důkladně zabýval i Nejvyšší soud, který posuzoval přípustnost dovolání z hlediska možného odchýlení se krajského soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dospěl přitom k závěru, že krajský soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a správně posoudil všechna relevantní kritéria rozhodná pro úvahu, zda určitá věc je součástí jiné věci či nikoliv a zohlednil také okolnosti, za kterých došlo k zabudování těchto věcí.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Uvedeným závěrům, podle nichž smlouva o výpůjčce nebyla platně uzavřena a stěžovatel se tak nemůže vydání nárokovaných věcí úspěšně domáhat podle §126 odst. 1 obč. zák., není z ústavního hlediska co vytknout.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu