ECLI:CZ:US:2015:4.US.662.15.1
sp. zn. IV. ÚS 662/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Makarové, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Křížová 18, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3566/2014-183 ze dne 26. listopadu 2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 157/2013-152 ze dne 26. března 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na nedotknutelnost obydlí a na spravedlivý proces zaručených čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principů právní jistoty a legitimity předvídatelnosti postupu orgánu veřejné moci, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 21 C 23/2012 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se proti žalovanému Ing. Pavlovi Bučkovi (dále jen "žalovaný") domáhala určení neplatnosti výpovědi z nájmu jí užívaného blíže určeného bytu, kterou jí dal žalovaný (dále jen "výpověď"). Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 21 C 23/2012-133 ze dne 27. března 2013 žalobě stěžovatelky vyhověl a určil, že výpověď je neplatná a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jeho v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé tak, že žalobu stěžovatelky zamítl, rozsudek soudu prvního stupně změnil i v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jeho v záhlaví označeným usnesením odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že dodávka elektřiny do bytu užívaného stěžovatelkou nebyla zajištěna nikoli z viny žalovaného, neboť stav domu a elektroinstalace umožňovaly dodávky elektřiny, nýbrž bylo na stěžovatelce, aby si dodávku elektřiny do tohoto bytu zajistila uzavřením smlouvy s jejím dodavatelem. Pokud s touto smlouvou měly být spojeny zvýšené náklady stěžovatelky, které podle stěžovatelky přivodil žalovaný tím, že zrušil přívod plynu, bylo podle odvolacího soudu na ní, aby se eventuálně domáhala na žalovaném úhrady těchto nákladů.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl proto, že stěžovatelka podle něj v zásadě řádně nespecifikovala údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o.s.ř.) a považovala-li snad za dosud nevyřešenou účinně nastolenou předběžnou otázku subjektu, který je odběratelem elektrické energie v nájemním bytě a který uzavírá s dodavatelem smlouvu o dodávce elektřiny, uvedl s odkazem na svoji judikaturu, že dodavatel elektrické energie je osoba odlišná od pronajímatele bytu a že předpokladem dodávky elektrické energie do nájemcova bytu je uzavření smlouvy o dodávce elektřiny, v daném případě smlouvy mezi dodavatelem a konečným odběratelem (nájemcem bytu). Z uvedeného pak podle Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatelkou v dovolání účinně nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud zcela přehlížel chování žalovaného rozporné s dobrými mravy spočívající v tom, že nechal zrušit přívod plynu do jí užívaného bytu, avšak odmítl hradit náklady na zvýšení příkonu elektrické energie, kterou měly být zajišťovány služby spojené s užíváním tohoto bytu dříve zabezpečené plynovými spotřebiči. Stěžovatelka uvádí, že odvolací soud se v rámci odůvodnění svého rozsudku uchyloval, dle názoru stěžovatelky, k podružnostem typu, že smlouvu na dodávku elektrické energie musí uzavřít nájemce bytu, avšak vůbec se nezabýval tím, že o nutnosti zvýšit příkon elektrické energie jednostranně rozhodl žalovaný (tím, že zrušil v domě, v němž se nachází předmětný byt, přívod plynu). Stěžovatelka odvolacímu soudu též vytýká, že v odůvodnění jeho rozsudku se konstatuje, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nájemce může, a to i v případě, že pronajatý byt není způsobilým předmětem nájmu, uplatnit vůči pronajímateli pouze slevu na nájemném a nikoliv v souladu s ustanovením §673 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ 1964") právo za byt, který svými parametry nemůže sloužit k účelu sjednanému a obvyklému, tj. k bydlení, neplatit nájemné vůbec. S tímto odůvodněním rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka nesouhlasí, a to zejména s ohledem na skutečnost, že nesouhlasí s nemožností aplikace obecných ustanovení nájemní smlouvy na zvláštní úpravu nájmu bytu. Navíc tento názor je podle stěžovatelky v rozporu s řadou dalších rozhodnutí, včetně několika rozhodnutí téhož soudu mezi týmiž účastníky.
Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že není pravdou, že údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, učinila pouhou citací na ustanovení §237 o.s.ř. a že v jejím dovolání nespecifikovala konkrétní otázku hmotného práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Podle stěžovatelky je z jejího dovolání zcela zřejmé, která konkrétní otázka hmotného práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, měla být dovolacím řízením řešena, když se jednalo o otázku, zda je v souladu s principem právní jistoty a legitimity předvídatelnosti postupu orgánu veřejné moci, jestliže je stěžovatelce jako nájemci rozsudkem soudu prvního stupně de facto uloženo, aby nehradila na nájemném ve prospěch žalovaného ničeho, a následně je v důsledku rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka, která neplatila nájemné zcela v souladu s rozsudkem soudu prvního stupně, nucena toto nájemné ve prospěch žalovaného hradit, a to i za období, kdy se stěžovatelka chovala zcela konzistentně a v duchu rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatelka měla a má za to, že v důsledku rozsudku soudu prvního stupně je vystavena jako nájemce, který je potenciálně povinen hradit nájemné za období od doby, kdy bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, že tak činit nemá, do doby rozhodnutí odvolacího soudu, mj. finanční sankci v podobě poplatku za prodlení s úhradou dlužné částky, když stěžovatelka byla navíc přesvědčena právě s ohledem na legitimitu předvídatelnosti rozhodování soudů, resp. Krajského soudu v Brně, že skutečnost, že předmětný byt, který je v důsledku absence přívodu elektrické energie nezpůsobilým předmětem nájmu, nemůže zakládat povinnost stěžovatelky platit ve prospěch žalovaného cokoliv na nájemném. Stěžovatelka tak má za to, že dostatečně konkrétně specifikovala konkrétní otázku hmotného práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž dovolací soud se však celou věcí vůbec nezabýval.
Závěrem stěžovatelka namítá, že v důsledku napadených rozhodnutí dovolacího soudu a jemu předcházejícího rozhodnutí soudu odvolacího byla zkrácena na svém ústavním právu na nedotknutelnost obydlí, když postupem uvedených soudů byla stěžovatelka připravena o své obydlí a stal z ní v podstatě bezdomovec.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Odvolací i dovolací soud podle zjištění Ústavního soudu ve věci stěžovatelky rozhodl v souladu s principy zakotvenými v Listině. Uvedené soudy svá rozhodnutí též logicky, srozumitelně a, s částečnou výhradou vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, i dostatečně odůvodnily. Ústavní soud proto na rozhodnutí obecných soudů předně odkazuje.
K námitce stěžovatelky stran otázky uvedené v dovolání o tom, zda je možné, aby v projednávané věci zákonným způsobem vznikl žalovanému jako pronajímateli vůči stěžovatelce jako nájemci nárok na nájemné za období od rozhodnutí soudu prvního stupně do rozhodnutí odvolacího soudu, Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelce, že touto otázkou se Nejvyšší soud nezabýval, resp. není z jeho odůvodnění jasně patrné, že tak učinil. Toto pochybení však podle náhledu Ústavního soudu nevyvolává nutnost jeho kasačního zásahu, neboť na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo a její řešení je v projednávané věci irelevantní, a proto se nejedná o otázku, která by mohla ve smyslu ust. §237 o.s.ř. založit přípustnost dovolání a otevřít možnost dovolacího přezkumu. V projednávané věci totiž nebyl předmětem řízení nárok na zaplacení nájemného a ani výpověď nedal stěžovatelce žalovaný pro neplacení nájemného v období od rozhodnutí soudu prvního stupně do rozhodnutí odvolacího soudu.
K námitkám stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud předně nepřisvědčuje stěžovatelce v tom, že otázka, kdo měl v projednávané věci uzavřít smlouvu na dodávku elektrické energie, je podružnost, přičemž posouzení této otázky odvolacím soudem, stejně jako soudem dovolacím, nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout. Pokud pak jde o chování žalovaného, který se odmítl podílet na úhradě nákladů za zvýšení příkonu elektrické energie, neztotožňuje se Ústavní soud s námitkou stěžovatelky, že toto chování odvolací soud přehlížel, když je zřejmé, že je vzal v potaz, avšak nevyhodnotil je jako příčinu nepřipojení bytu užívaného stěžovatelkou k dodávkám elektrické energie. Ústavní soud pak tomuto závěru, stejně jako závěru, že bylo na stěžovatelce, aby se případně náhrady nákladů za zvýšené výdaje v souvislosti s připojením elektrické energie domáhala na žalovaném, opět nemá z ústavního hlediska co vytknout.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu