ECLI:CZ:US:2015:4.US.680.15.1
sp. zn. IV. ÚS 680/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti D. R., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Grincem, advokátem se sídlem Praha 2, Mikovcova 10/476, proti rozhodnutí Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 6. 2014 č. j. 2 T 81/2014-54 a rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2014 č. j. 6 To 312/2014-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 48, čl. 53 a čl. 54 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil uvedený rozsudek Okresního soudu v Lounech, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Stěžovatel se rovněž domáhá zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání.
Stěžovatel byl v napadeném usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem poučen o možnosti podat dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek. V ústavní stížnosti neuvádí, že by podal proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání k Nejvyššímu soudu a ústavní stížnost ani proti žádnému rozhodnutí Nejvyššího soudu nesměřuje. Lze tedy vycházet z toho, že stěžovatel v dané věci dovolání nepodal.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, a ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V daném případě stěžovatel mohl podle ustanovení §265a trestního řádu podat proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem mimořádný opravný prostředek - dovolání; o této možnosti byl v tomto usnesení řádně poučen, avšak nevyužil jí.
Ústavní soud ve svém stanovisku Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. Tento závěr platí i tehdy, pokud má stěžovatel za to, že v daném případě není naplněn žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Tuto otázku totiž musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2015
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj