ECLI:CZ:US:2015:4.US.694.15.1
sp. zn. IV. ÚS 694/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti AH Consultservis Praha, s. r. o. se sídlem Praha-Podolí, Podolská 557/102, právně zastoupené Mgr. Janem Kostkou, advokátem se sídlem Slezská 36, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014 č. j. 96 Co 286/2014-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 2. 2014 č. j. 24 C 247/2013-19 ve výroku o náhradě nákladů. Stěžovatelka tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Městského soudu pro Prahu 4 došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku toho, že jí byla soudem uložena povinnost k náhradě nákladů soudního řízení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 výše citovaným usnesením rozhodl o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby podané proti stěžovatelce (žalované) a uložil jí povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady řízení ve výši 9 156 Kč, a to s ohledem na skutečnost, že návrh ve věci byl podán důvodně a následně vzat zpět pro chování stěžovatelky (žalované), která dlužnou částku uhradila po podání návrhu. Proti výroku o náhradě nákladů podala stěžovatelka odvolání, neboť nesouhlasila s přiznáním náhrady nákladů řízení žalobci. Městský soud v Praze výše uvedeným usnesením dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, avšak změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelka (žalovaná) je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 039,50 Kč (výrok I.) a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 270,50 Kč (výrok II.).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy ostatních soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani žádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí ostatních soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob chráněných podústavním právem, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, III. ÚS 106/11, I. ÚS 195/13, IV. ÚS 98/14, IV. ÚS 3380/14 a další) konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou ostatních soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu by mohlo dojít za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu soudy byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry civilního soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09). K takovému excesu však v daném případě nedošlo.
Ústavní soud ověřil, že Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Městský soud správně dovodil, že se v posuzovaném případě jedná právě o případ předpokládaný ve druhé větě citovaného zákonného ustanovení. Stěžovatelka svou nečinností po vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 24. 10. 2013 přivodila fikci uznání nároku, kterého se žalobce v řízení domáhal, a uznáním nároku současně potvrdila, že žaloba byla podána důvodně.
Lze proto uzavřít, že v posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Městský soud podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodl ve věci stěžovatelky v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu