ECLI:CZ:US:2015:4.US.734.15.1
sp. zn. IV. ÚS 734/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Jiřího Váni, zastoupeného Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku, Komenského 319/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014 č. j. 21 Cdo 2628/2014-162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. března 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále též "soud prvního stupně") ze dne 27. března 2008 č. j. 7 C 647/2004-311 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení neexistence zástavního práva k blíže určeným nemovitostem. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "odvolací soud") ze dne 9. října 2008 č. j. 6 Co 1732/2008-408, přičemž právní moci nabylo dne 1. prosince 2008. Posledně uvedený rozsudek byl zrušen ve výrocích týkajících se náhrady nákladů řízení nálezem ze dne 4. dubna 2011 sp. zn. IV. ÚS 2920/08 (N 59/61 SbNU 3), v důsledku čehož o těchto nákladech odvolací soud opětovně rozhodl usnesením ze dne 29. září 2011 č. j. 6 Co 1732/2008-545.
3. Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Písku dne 12. října 2012 se stěžovatel domáhal obnovy předmětného řízení, původně vedeného pod sp. zn. 7 C 647/2004. Usnesením ze dne 28. května 2013 č. j. 9 C 38/2013-53 byla jeho žaloba nicméně zamítnuta, neboť nesměřovala i proti zmíněnému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu. Podle názoru soudu za situace, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvolacím řízení, nelze účinně obnovit řízení jen před soudem prvního stupně. Uvedené usnesení bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. srpna 2013 č. j. 6 Co 1750/2013-78. Odvolací soud se nejenže ztotožnil se závěry rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž přisvědčil (byť jen nad rámec) i tvrzení jednoho ze žalovaných, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně, tj. po uplynutí lhůty tří let od právní moci napadeného rozhodnutí ve smyslu §233 odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl usnesením ze dne 17. prosince 2014 č. j. 21 Cdo 2628/2014-162 jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu a contrario, a to právě z důvodu opožděnosti žaloby na obnovu řízení. Současně přisvědčil právnímu závěru, že tato žaloba nemohla směřovat jen proti rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud bylo toto rozhodnutí k odvolání některého z účastníků potvrzeno odvolacím soudem.
4. Stěžovatel se domnívá, že právní závěr soudu prvního stupně i odvolacího soudu, podle něhož žaloba na obnovu řízení nesprávně směřovala pouze proti rozhodnutí soudu prvního stupně, když měla směřovat buď proti rozhodnutí soudu odvolacího, nebo proti oběma rozhodnutím, je příliš formalistický. Jestliže podle §228 odst. 1 občanského soudního řádu může účastník řízení žalobou na obnovu řízení napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, pak v dané věci měl tuto povahu již napadený rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 27. března 2008 č. j. 7 C 647/2004-311. Tím, že jej odvolací soud potvrdil, ve věci nerozhodoval meritorně ve smyslu vydání meritorního výroku. K pochybení mělo dojít i tím, že dovolací soud odmítl dovolání z důvodu opožděnosti žaloby o obnovu řízení, tedy v důsledku skutečnosti, se kterou se soudy nižších stupňů blíže nezabývaly. Odvolací soud ji konstatoval pouze na okraj a bez bližší argumentace. Tento závěr tak učinil teprve dovolací soud, čímž odňal stěžovateli možnost obrany proti němu. Závěrem stěžovatel dodal, že předchozí řízení, jehož obnovy se domáhá, bylo zjevně postiženo procesní vadou, neboť v něm byla posuzována platnost smlouvy, aniž by účastníky řízení byli všichni účastníci tohoto právního úkonu. Dovolací soud k této skutečnosti jako k nově uplatněné nepřihlížel. Soudy se patrně snažily nepřipustit obnovu řízení, neboť se jednalo o dlouhý a složitý spor.
II.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Ústavní soud tedy přistoupil k posouzení její opodstatněnosti, načež zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
7. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. V projednávané věci není pochyb, že žaloba na obnovu řízení byla dne 12. října 2012 podána po lhůtě stanovené v §233 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí, proti němuž směřovala, nabylo (ve výroku, kterým bylo meritorně rozhodnuto) právní moci dne 1. prosince 2008. Skutečnost, že v důsledku vyhovujícího nálezu Ústavního soudu bylo dodatečně rozhodnuto o nákladech řízení, neměla pro běh této lhůty žádný význam. Je tedy zřejmé, že předmětná žaloba musela být zamítnuta. Tato skutečnost nebyla zjištěna až v dovolacím řízení, nýbrž ji konstatoval odvolací soud, a to s ohledem na vyjádření jednoho z účastníků (nešlo tudíž ani o závěr překvapivý). Lze sice souhlasit s tím, že otázka včasnosti žaloby měla být řádně posouzena již soudem prvního stupně. To, že se jí tento soud takto nezabýval, ovšem nemění nic na správnosti výsledku řízení. Stěžovatel nakonec v ústavní stížnosti závěr o opožděnosti své žaloby nikterak nezpochybňuje. Za těchto okolností Ústavní soud nepovažoval za účelné zabývat se i ostatními uplatněnými námitkami, protože ani případné odlišné hodnocení závěrů dovolacího soudu by v případném dalším řízení nemohlo otevřít prostor k vyhovění žalobě. Právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo napadeným usnesením porušeno.
9. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2015
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu