ECLI:CZ:US:2015:4.US.780.14.1
sp. zn. IV. ÚS 780/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele T. H., právně zastoupeného advokátkou Mgr. Irenou Křivánkovou, Zámecké náměstí 42, Frýdek-Místek, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 0P 25/2011 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2013 sp. zn. 56 Co 64/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 2. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Výrokem I. rozsudku soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 0P 25/2011 bylo rozhodnuto tak, že návrh otce na změnu výchovy nezletilých dětí T. a K. a úpravu výživného se zamítá. Výrokem II. téhož rozsudku bylo rozhodnuto tak, že návrh matky o neshodu při výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilé T. a K. se zamítá. Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 15. 11. 2013 sp. zn. 56 Co 64/2013 výrok I. okresního soudu potvrdil a výrok II. změnil tak, že udělil matce S. H. souhlas k tomu, aby nezletilé děti, svěřené do její výchovy, s ní trvale žily na území Švédského království.
Stěžovatel má za to, že výše uvedenými rozsudky obecných soudů bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 4 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem soudu ze dne 30. 3. 2010 byla schválena dohoda rodičů nezletilé K. a T., že se svěřují do výchovy matce a otec se zavázal platit na jejich výživu částku 2.000,- Kč měsíčně pro každou z nich. Následně bylo manželství rodičů rozvedeno. Téhož roku, tj. v roce 2010 odletěla matka s dětmi do Švédska s tím, že zde budou studovat po dobu jednoho školního roku. V květnu 2011 matka sdělila otci, že hodlá zůstat s dětmi ve Švédsku trvale.
Za výše nastíněných okolností podal otec návrh na předběžné opatření, kterým se domáhal svěření nezletilých dětí do jeho péče a zákazu jejich vycestování mimo území ČR. Děti byly podle něj zadržovány ve Švédsku nelegálně. Návrh otce byl usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 0P 25/11 zamítnut a Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 56 Co 335/2012 toto rozhodnutí potvrdil. Následně podanému návrhu matky na vydání předběžného opatření, na jehož základě by se mohla i nadále s dětmi zdržovat ve Švédsku Okresní soud ve Frýdku-Místku ze dne 5. 3. 2012 sp. zn. 0P 25/2011 vyhověl a Krajský soud v Ostravě je svým usnesením ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 56 Co 535/2012 potvrdil.
Dvorní soud ve Stockholmu dne 6. 2. 2012 rozhodl k návrhu otce tak, že se děti mají vrátit do České republiky, a to proto, že bylo jednoznačně prokázáno, že matka jednala v rozporu s dohodou rodičů, děti ponechala ve Švédsku a děti zde nedovoleně zadržuje. Toto rozhodnutí bylo k odvolání matky zrušeno Nejvyšším soudem ve Švédsku dne 27. 4. 2012. Byť švédský Nejvyšší soud souhlasil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, vyšel ve své právní argumentaci z toho, že český soud vydal ve věci předběžné opatření, kterým umožnil matce setrvat s dětmi na území Švédska. Z uvedeného pak stěžovatel vyvozuje, že české soudy protiprávní jednání matky zpětně "legalizovaly". Matka si vyžádala souhlas soudu, který nedostala od otce až osm měsíců poté, co byla Úřadem mezinárodně právní ochrany dětí upozorněna na nelegálnost svého počínání.
Obecné soudy svým předběžným opatřením porušily zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, jakož i právo na rovnost a rovné zacházení. České soudy zabránily otci v péči o děti a prohloubily tak nedovolený stav, kdy podle Haagské úmluvy mají být děti navráceny co nejdříve do jejich obvyklého bydliště, aby bylo zabráněno jejich manipulaci jedním z rodičů. V zahraničí jsou děti výhradně pod vlivem matky, což se promítlo i v tom, že po době delší jednoho roku tyto před soudem vypovídají tak, že chtějí být v péči matky, ač si původně přály žít v ČR. Důkazy k těmto tvrzením otec obecným soudům navrhoval, ale tyto nebyly provedeny a nebylo ani objasněno, proč nebylo těmto důkazním návrhům vyhověno.
Stěžovatel zásadně nesouhlasí se závěrem obecných soudů, podle nichž od poslední úpravy o výchově nedošlo ke změně poměrů účastníků - tento závěr považuje za rozporný s principy spravedlnosti. V době, kdy děti pobývaly v ČR, navštěvovaly školské zařízení v P. a otec se podílel na jejich výchově, byl s nimi často v kontaktu. Nyní žije matka s dětmi ve Švédsku a otec je vidí velmi sporadicky. Z toho důvodu se otec domnívá, že od doby posledního rozhodování ve věci nutně a objektivně došlo k zásadní změně poměrů, když se matka s dětmi přestěhovala do ciziny, kde žije trvale proti vůli otce. Matka svým jednáním nedbala na zachování stability výchovného prostředí nezletilých dětí a došlo k výraznému omezení styku otce s dětmi oproti stavu v době posledního rozhodování ve věci. V roce 2010 měl otec styk s dětmi každý týden, zatímco v době rozhodování soudu v roce 2012 a 2013 to bylo již jen dvakrát za rok, což je nepochybně výrazná změna poměrů. Postupem soudů došlo rovněž k výraznému omezení rodičovské odpovědnosti otce, který má velmi omezenou možnost, podílet se na výchově dětí z důvodu velké vzdálenosti. Otec si nedovede představit, co by ještě jiného mělo být považováno za změnu poměrů, než je zcela zásadní omezení druhého rodiče v rodičovské odpovědnosti.
Otec poukazuje na to, že odvolací soud sice nechal zpracovat znalecký posudek z oboru dětské psychologie, ale již znalce k námitkám stěžovatele nevyslechl. Dále stěžovatel poukazuje na to, že předběžné opatření vydané z podnětu matky předjímalo konečné rozhodnutí ve věci, mateřským jazykem dětí je čeština, děti nemají ve Švédsku kromě matky, žádného příbuzného, sociální a rodinné vazby dítěte jsou silně narušovány. Děti jsou podle otce ve Švédsku zadržovány protiprávně, což je v rozporu s čl. 3 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Navíc čl. 9 a 11 úmluvy o právech dítěte ukládá smluvním státům zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli a měly by činit opatření k potírání nezákonného přemísťování dětí do zahraničí.
III.
Odvolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že otec opomíjí svůj souhlas s vycestováním nezletilých do Švédska, a to na dobu minimálně jednoho roku. V soudním řízení nebylo prokázáno manipulativní jednání ze strany matky. Žádat předvídatelnost soudního rozhodnutí v případě předběžného opatření dost dobře nelze, neboť se jedná o zvláštní způsob rozhodování, podloženého nikoli zjištěným skutkovým stavem, ale vydaného za podmínek stanovených procesními předpisy, podle nichž postačí osvědčení skutečností rozhodujících pro úpravu vztahů předběžným opatřením. K námitce "změny poměrů" krajský soud odkázal na své rozhodnutí, v němž uvedl, že od doby, kdy o úpravě práv a povinností k nezletilým dětem bylo naposledy rozhodováno, nedošlo k takové změně poměrů, která by musela mít za následek i změnu původního rozhodnutí o výchově. Při rozhodování o úpravě rodičovské zodpovědnosti v roce 2010 oba rodiče shodně prohlásili, že na úpravě styku jsou schopni se domluvit. Do doby rozhodování odvolacího soudu otec nevyvolal řízení o úpravě styku s nezletilými dětmi. I když v roce 2011 podal návrh na změnu výchovného prostředí dětí, nic mu nebránilo zahájit i řízení o úpravě styku v širším rozsahu, než se fakticky děje. Současný nezájem o styk s dětmi na území Švédska by neměl odůvodňovat tím, že na cestu nemá finanční prostředky (měsíční příjem stěžovatele činí cca 39.000,- Kč). Odvolací soud neprovedl otcem požadovaný výslech znalce, neboť charakter otázek položených otcem znalci nasvědčoval o jeho silně osobně vnímaném výsledku znaleckého dokazování. Navíc skutečnosti potřebné pro posouzení věci již z posudku či z jiných důkazů bez jejich doplnění požadovaného otcem se jevily jako dostačující. Znalecké zkoumání bylo provedeno ve dne 6. 7. a 20. 7. 2013, přičemž otec měl děti ve své péči od 20. 6. do 29. 7. 2013. Vyjadřování dětí u znalce prostřednictvím znalcem uváděných metod podle názoru odvolacího soudu nemohlo být bezprostředně ovlivňováno matkou.
Matka nezletilých děti ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatovala, že samotné neztotožnění se stěžovatele se závěry obecných soudů, nezakládá důvod k vyhovění ústavní stížnosti a nelze z toho důvodu argumentovat porušením ústavních záruk stěžovatele. Rozhodnutí švédského soudu, jímž stěžovatel argumentuje, bylo švédským Nejvyšším soudem zrušeno. Pokud stěžovatel poukazuje na ustanovení Haagské úmluvy, pak pouze v tom směru, že brojí proti skutkovým zjištěním, zda k porušením úmluvy došlo či nikoliv. Matka kontaktu dětí s otcem nebrání a nijak s nimi nemanipuluje, což se nedá říci o stěžovateli. Jeho manipulace s dětmi byla v řízení přímo prokázána. Otec se o děti zajímá pouze tehdy, pokud jsou v ČR, v době jejich pobytu v zahraničí se o ně nezajímá. V proběhlém soudním řízení provedl rozsáhlé dokazování, na jehož základě učinil závěr, podle něhož v předmětném případě nedošlo ke změně výchovného prostředí. Výchovné schopnosti matky byly zjištěny jako správné a dostatečné, matka umožňuje na své náklady co nejširší styk stěžovatele s dětmi. Matka odcestovala s dětmi do Švédska s výslovným souhlasem otce. Když se tato snažila se stěžovatelem komunikovat ohledně dětí, jejich vývoje, koníčků, studia - otec o toto nejeví zájem. Od dubna 2014 otec nehradí výživné a o kontakt s dětmi nejeví zájem. V rámci svých snah napsal všem rodičům spolužáků nezl. T., že je ve Švédsku protiprávně zadržována. Matka ve svém vyjádření nesouhlasí též s tím, že by děti v řízení před okresním soudem vypovídaly pod tlakem matky. Nezletilé se vyjadřovaly celkem třikrát, s kým chtějí žít a zcela konzistentně uvádějí, že chtějí žít s matkou ve Švédsku. Stran aplikace Haagské úmluvy stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 1931/2006, podle něhož může soud odmítnout nařídit návrat dítěte i tehdy, zjistí-li se, že dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo-li takového věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům.
Stěžovatel využil svého práva repliky k vyjádření vedlejší účastnice a ve svém přípisu ze dne 2. 3. 2015 konstatoval, že obecné soudy nerespektují Haagskou úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí v cizině, podle níž je zadržování jeho dětí v cizině nedovolené a nezákonné. Zdůrazňuje přitom rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Švédsku, který uzavřel, že rozhodnutí tamního Dvorního soudu bylo správné, avšak navrácení dětí do jejich obvyklého bydliště nemohl potvrdit, a to z důvodu existence předběžného opatření Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Stěžovatel zdůrazňuje, že zadržování dětí v cizině považoval za nezákonné též Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí. Stěžovatel dále poukazuje na to, že žádný soud v ČR nevyslechl jím navržené svědky, jež měli vypovídat stran tvrzení matky o jednoročním pobytu ve Švédsku.
Stěžovatel se rovněž neztotožňuje s tím, že mu matka dětí umožňuje velmi rozsáhlý styk a kontakt s dětmi. Otec vídá své děti pouze jeden měsíc v létě a týden o vánočních svátcích. V létě i na Vánoce nechává matka děti více dní u svých rodičů než u něj. Na podzimní prázdniny v roce 2013 a 2014 poslala matka děti na 9 dní ke svým rodičům a na jeden a půl dne k jejich otci. Stejně tak matka nedala děti otci ke styku během zimních a Velikonočních prázdnin v letech 2013 a 2014.
Za zcela lživou považuje otec tvrzení matky, že se nezajímá o školní výsledky nezletilých, případně o jejich kroužky, kamarády či koníčky. Stěžovatel k uvedenému konstatuje, že má desítky emailů, které si vyměnil jak s vedením školy, tak i učiteli svých dcer. Naopak je to podle stěžovatele matka, kdo mu neposkytuje informace o zdravotním stavu nezletilých. Stejně jako v ústavní stížnosti, stěžovatel poukázal na nemožnost klást v rámci soudního řízení otázky znalci Dr. Khýrovi. Ten se ve znaleckém posudku vyjadřoval k aktuálnímu stavu věci, nikoli ke stavu dřívějšímu.
Okresní soud před jejich výslechem dne 31. 10. 2012 nijak neposoudil věk a stupeň vyspělosti dětí. S dětmi před soudním jednáním nemluvila ani zástupkyně OSPODU, ačkoliv o to stěžovatel výslovně žádal. Z reakcí nezletilé T. a jejího špatného psychického stavu během výslechu u soudu bylo jasně patrno, že je pod tlakem a dle názoru stěžovatele něco s čím se vnitřně neztotožňovala.
IV.
Za účelem posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 0P 25/2011, načež dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že do rodinněprávních věcí zasahuje jen v případech skutečně extrémních; je tomu tak zejména proto, že svěření nezletilého dítěte do výchovy jednomu z rodičů či do jejich střídavé výchovy, stanovení výše výživného nebo úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do výchovy nebylo svěřeno, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v pravomocně skončeném řízení a spadá výhradně do nezávislé pravomoci obecných soudů. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je především na obecných soudech, aby při svém rozhodování vyšly z individuálních okolností každého případu a zohlednily, jaký výchovný model je pro dítě nejvhodnější.
V předmětném případě vyšel Ústavní soud ze skutkových okolností zjištěných obecnými soudy. Rodiče nezletilých se v roce 2010 dohodli na tom, že děti budou svěřeny do výchovy matce a otec bude přispívat na každé z nich částkou výživného ve výši 2.000,- Kč měsíčně. Matka následně vycestovala se souhlasem otce na jeden rok do zahraničí, kde se však rozhodla zůstat trvale.
Z ustanovení §49 zákona č. 94/63 Sb. o rodině vyplývá, že "Nedohodnou-li se rodiče o podstatných věcech při výkonu rodičovské zodpovědnosti, rozhodne soud.". Zákon přitom výslovně nestanoví, které věci lze považovat za podstatné. Z judikatury lze dovodit, že sem náleží především věci týkající se školy, povolání, změny jména nebo příjmení. V obecné rovině řečeno se jedná o takové změny, jež jsou nadány potenciálem zásadním způsobem ovlivnit další vývoj dítěte. Je nepochybné, že přesídlení dítěte do jiného státu, tedy jeho zasazení do jiného sociálně kulturního rámce, je vždy zásadní změnou, kterou nelze učinit bez souhlasu druhého z rodičů. Tomuto výkladu pak nasvědčuje i nová právní úprava "podstatných záležitostí" obsažená v ustanovení §877 odst. 2 OZ, kde je demonstrativně mimo jiné zařazeno i určení a místo bydliště. Z uvedeného plyne, že chtěla-li matka s nezletilými dětmi přesídlit do Švédska trvale, měla se na tomto postupu dohodnout s otcem nebo ještě před tím, než přistoupila ke zcela bezprecedentnímu a bezohlednému porušení práv otce a svých nezletilých dětí, požádat soud, aby v této věci rozhodl. Pobyt dětí ve Švédsku bez souhlasu otce byl umožněn až na základě předběžného opatření vydaného Okresním soudem ve Frýdku-Místku dne 5. 3. 2012 sp. zn. 0P 25/2011 (potvrzeného usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 56 Co 535/2012). To však nic nemění na skutečnosti, že předchozí pobyt dětí v zahraničí, na který se nevztahoval souhlas otce, je třeba považovat za nelegální. Ústavní soud si je vědom té skutečnosti, že je v zásadě nepřípustné, aby z bezprávní povstalo právo, nicméně v projednávaném případě je třeba sledovat především zájmy nezletilých dětí, jimž se v rámci svých odůvodnění dostatečně věnovaly již obecné soudy.
V souvislosti s projednávaným případem se Ústavní soud zaměřil především na souhlas odvolacího soudu s trvalým pobytem nezletilých dětí ve Švédsku. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že tento vycházel ze skutkových okolností případu, jak jsou popsány shora, přičemž přihlédl především k výpovědím nezletilých dětí před psychologem a k faktickému stavu věci. Podle náhledu Ústavního soudu je z odůvodnění napadených rozhodnutí zřejmé, jaké skutkové okolnosti byly předmětem hodnocení obecných soudů a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Je sice pravdou, že postup matky ve věci nelze považovat za zcela ústavně konformní, nicméně v odůvodnění napadených rozhodnutí se jako červená nit line sledování zájmu nezletilých dětí. Za situace, kdy dcery stěžovatele pobývají ve Švédsku déle než čtyři roky, hovoří švédsky, mají ve Švédsku své kamarádky, přátele a jsou tedy dobře asimilované, nelze jejich případné trvalé přestěhování do České republiky považovat za jednání, jež by bylo v jejich zájmu. Z provedených výpovědí vyplývá, že obě dcery k otci nemají negativní vztah, nicméně je zcela zjevné, že obě dívky dávají přednost té soustavě vztahů, v nichž dosud žijí ve Švédsku a po návratu do České republiky netouží. Z napadených rozhodnutí obecných soudů i ve věci vypracovaného znaleckého posudku vyplývá, že se oba rodiče zdržují vzájemných komentářů a nelze tak hovořit o vzniku syndromu zavrženého rodiče.
Za nastalého stavu věci je nezbytné, aby byl otci umožněn co nejširší rozsah styku s nezletilými dcerami (především během školních prázdnin), což si matka zřejmě uvědomuje, neboť hradí cestovní výlohy nezletilých, spojené s návštěvami otce. Soudy se při rozhodování o úpravě styku musí snažit nalézt takové řešení, které nebude omezovat právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Zájem dítěte vyžaduje, aby na jeho výchově participovala nejen matka, ale také otec, který se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04 ze dne 11. 5. 2005). Podle náhledu Ústavního soudu není situace pro otce vůbec jednoduchá, nicméně nikoliv neřešitelná. Již odvolací soud poukázal na skutečnost, že finanční situace stěžovatele není natolik špatná, aby si nemohl dovolit několikrát do roka do Švédska vycestovat a poznat své dcery v jejich, nyní již, domovském prostředí. V souvislosti s uvedeným Ústavní soud poznamenává, že kontakt nezletilých dětí s otcem nelze redukovat na pouhou komunikaci prostřednictvím softwaru skype, který jim sice umožní zvukovou a vizuální komunikaci, nicméně z hlediska zachování osobních vazeb mezi otcem a dítětem může vždy sloužit jen jako doplněk styku.
Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy výslechem znalce a dalších osob, jež měly osvědčit jeho vztah k nezletilým, lze konstatovat, že účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Z ústavněprávního hlediska je podstatné především to, že se obecné soudy s návrhem otce vypořádaly (srov. str. 9 rozsudku odvolacího soudu).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Namítá-li stěžovatel, že vydáním souhlasu s pobytem nezletilých ve Švédsku dochází k jeho diskriminaci a tím k porušení čl. 3 Listiny resp. čl. 14 Evropské úmluvy, nelze s tím souhlasit. Je nepochybné, že setrváním dětí v zahraničí, je otec ve svém výkonu rodičovské zodpovědnosti oproti matce znevýhodněn, neboť matka může s dětmi trávit více času a může se více podílet na jejich výchově. Formálně jsou otci rodičovská práva v plné míře zachována, nicméně v důsledku jednání matky došlo k jejich výraznému faktickému omezení (zde se nabízí úvaha o tom, jak by matka vnímala postup otce, který by se s nezletilými vystěhoval do zahraničí). Objektivně vzato není důvod, pro který by jeden z rodičů měl mít fakticky větší rozsah rodičovských práv, než druhý. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva se diskriminací rozumí rozdílné zacházení s osobami nacházejícími se ve srovnatelné situaci, které nemá objektivní a rozumné odůvodnění a které nesleduje legitimní účel nebo není dán vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem. Jinými slovy řečeno, ne každé rozdílné zacházení představuje porušení čl. 14 Úmluvy. Aby bylo lze hovořit o diskriminaci, muselo by být prokázáno, že s jinými osobami v analogické nebo v podstatných rysech podobné situaci je zacházeno výhodněji a že tento rozdíl v zacházení je diskriminační. Jak bylo shora uvedeno v projednávaném případě, je zjevné, že rodičovská práva otce jsou fakticky omezována, nicméně toto omezení plyne z objektivního důvodu, jímž je vzdálenost mezi bydlištěm otce a matky, jíž byly děti svěřeny do péče. V souvislosti s uvedeným lze konstatovat, že k faktickému omezení rodičovských práv dochází ve své podstatě vždy, pokud rodiče nežijí s dětmi v rámci jedné domácnosti. Úkolem obecných soudů je nastavit takovou míru jejich styku, aby právo zúčastněných, tj. jak práv rodiče, tak i dítěte, bylo šetřeno v co nejširším slova smyslu. Výjimečnost předmětného případu lze sledovat ve vzdálenosti mezi bydlištěm otce a matky, čemuž je třeba přizpůsobit četnost a délku styku. V situaci, kdy není objektivně možné, aby se stěžovatel stýkal s dětmi tak intenzivně, jako by tomu bylo při jejich bydlišti na území ČR, je nezbytné, aby obecné soudy menší četnost vyvážily délkou styku.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním
soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu