ECLI:CZ:US:2015:4.US.866.15.1
sp. zn. IV. ÚS 866/15
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti O. Ch., právně zastoupeného Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Plzeň, Riegrova 20, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 4. března 2014, č.j. 2 T 48/2013-385, a usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. června 2014, č.j. 50 To 191/2014-422, a Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, č.j. 6 Tdo 1457/2014-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 26 odstavci 2, v čl. 36 a v čl. 40 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně mělo dojít k porušení čl. 90 Ústavy ČR.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví dle ustanovení §146 odstavce 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví dle ustanovení §358 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku. Poškozený byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Plzni zamítl; dovolání napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v jeho případě obecné soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, nezabývaly se dostatečně rozpory ve výpovědích svědků a nereálnosti souběžného naplnění pravdivosti všech těchto výpovědí. Neakceptovaly verzi stěžovatele. Nalézací soud přitom dospěl k závěru, že prokázané jednání stěžovatele je trestným činem, aniž by jako logický nedostatek takového závěru posoudil absolutní absenci motivace jeho jednání. Naopak stěžovatelem předestřenou motivaci, podpořenou i výpověďmi nezainteresovaných svědkyň, soud odmítl. Odvolací soud a ani dovolací se námitkami stěžovatele rovněž nezabývaly a rozhodnutí nalézacího soudu posoudily jako správné. Stěžovatel má za to, že v jeho případě existovaly rozpory takové intenzity, že jejich pominutí ze strany soudů je porušením zásady in dubio pro reo, aniž by byl takový postup řádně odůvodněn. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud deklaroval porušení jeho zaručených práv a svobod a napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 2 T 48/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel měl být, jako policista mimo službu, přítomen incidentu mezi dvěma muži, které od sebe odtrhnul a agresivnějšího z nich, poté, co se agrese zaměřila na stěžovatele a ten se cítil ohrožen, udeřil. Jediným úderem však u poškozeného došlo k vylomení tří a částečně i čtvrtého horního řezáku. Stěžovatel po celu dobu tvrdil, že jeho jednání nebylo zkratové, jeho úmyslem nebylo komukoliv ublížit, ale, vědom si svých povinností i mimo službu, jednal v zájmu zachování veřejného pořádku. Přesto soudy jeho jednání posoudily jinak a shledaly v něm naplnění znaků shora uvedených trestných činů.
Ústavní soud především konstatuje, že je mu srozumitelné, jaké důvody stěžovatele vedly k jednání, jež je předmětem napadených rozhodnutí a jaké jej vedly k podání ústavní stížnosti. Krátkodobé jednání stěžovatele, vedené zjevně ušlechtilými úmysly, má na něj podstatný dopad, neboť pravomocná rozhodnutí, ovlivní jeho profesní život. Nalézací soud se však důkladně zabýval jednáním stěžovatele a posuzoval svědky podle účelnosti jejich svědectví. Neuvěřil zcela ani svědkům majícím vztah ke stěžovateli ani svědkům blízkým poškozenému. Pečlivým posouzením situace, o níž nebylo možno mít pochyby, dospěl nalézací soud k závěru, že stěžovatel nejednal jako policista mimo službu, což by na jeho jednání, respektive na jeho dopad, mohlo mít vliv, ale "na vlastní pěst". Pro stěžovatele je pak dopad jednání umocněn zraněním, které svým činem poškozenému způsobil. Soud objektivně zhodnotil jednání i jeho faktický dopad na život poškozeného a nebylo možno než věc uzavřít rozhodnutím napadeným v ústavní stížnosti. Správnost postupu nalézacího soudu potvrdil i soud odvolací, který rovněž konstatoval, že soud prvého stupně neměl, s ohledem na okolnosti případu možnost jiného rozhodnutí. Podle čl. 2 odstavce 2 Listiny, respektive dle čl. 2 odstavce 3 Ústavy ČR, je možno státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Stěžovatel svým aktivním jednáním způsobil jiné osobě zranění, které je dle čl. 39 Listiny považováno za trestný čin a s tím spjatý trest, který je v případě stěžovatele minimální možný.
Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele posoudil jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu, a proto ani jeho postup není možno považovat za zásah do zaručených práv stěžovatele.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvedl žádnou další okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Samotný nesouhlas s verdiktem soudů a jeho dopad na život stěžovatele není bez dalšího způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestných činů. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2015
Tomáš Lichovník v.r
předseda IV. senátu Ústavního soudu