ECLI:CZ:US:2015:4.US.881.15.1
sp. zn. IV. ÚS 881/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Procházky, t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 1, Melantrichova 20/477, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 66/2015 ze dne 18. 2. 2015 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasným návrhem, splňujícím podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství. Dne 11. 1. 2015 byl stěžovatel vzat do tzv. útěkové vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel podal dne 22. 1. 2015 žádost o propuštění z vazby a současně nabídl nahrazení vazby zárukou své snoubenky a blízkého přítele a svým písemným slibem. Státní zástupce stěžovatelově žádosti nevyhověl a žádost předložil k rozhodnutí obvodnímu soudu. Dne 3. 2. 2015 se u obvodního soudu konalo vazební zasedání, při němž obvodní soud rozhodl o propuštění stěžovatele na svobodu za současného přijetí jeho slibu a přijetí nabídky záruk stěžovatelovy snoubenky a blízkého přítele. Stěžovateli zároveň uložil, aby neprodleně písemně oznamoval případnou změnu svého pobytu orgánům činným v trestním řízení, byl v kontaktu se svým obhájcem a přebíral si písemnosti orgánů činných v trestním řízení jak na své kontaktní adrese v Irsku, tak na své (soudu oznámené) e-mailové adrese. Ihned po vyhlášení usnesení o propuštění stěžovatele na svobodu podal státní zástupce do protokolu o vazebním zasedání stížnost, již následně písemně odůvodnil. Napadeným usnesením vydaným v neveřejném zasedání městský soud k této stížnosti usnesení obvodního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatelova žádost o propuštění z vazby se zamítá a nabídnuté záruky za chování stěžovatele ani stěžovatelův písemný slib se nepřijímají.
Stěžovatel namítal, že městský soud rozhodl o stížnosti v neveřejném zasedání, čímž měl porušit jeho právo být slyšen v kontradiktorním řízení a právo na osobní svobodu. Stěžovatel městskému soudu dále vytýkal, že v odůvodnění napadeného usnesení odkázal na stížnost podanou státním zástupcem, čímž se napadené usnesení stalo nepřezkoumatelným; nesplňuje také ústavněprávní požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces. Stěžovatel rovněž obsáhle citoval judikaturu Ústavního soudu vztahující se k právu na spravedlivý proces vazebně stíhaných osob a požadavkům náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze. Protože neobsahovalo žádná nova a pouze rekapitulovalo obsah napadeného usnesení, nezasílal jej stěžovateli k replice. Následně Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
V dané věci k žádnému z výše uvedených pochybení, jež by ospravedlňovala kasační zásah Ústavního soudu, nedošlo. Co se týká stěžovatelovy námitky o nekonání vazebního zasedání městským soudem, Ústavní soud připomíná, že stěžovatel byl slyšen ve vazebním zasedání konaném obvodním soudem dne 3. 2. 2015, přičemž městský soud o stížnosti státního zástupce rozhodoval dne 18. 2. 2015, tedy prakticky pouhé dva týdny po vazebním zasedání konaném obvodním soudem, v němž byl stěžovatel slyšen a při němž měl možnost sám či prostřednictvím přítomného obhájce vyjádřit své stanovisko k věci a vznášet návrhy. Městský soud proto postupoval v souladu s ustanovením §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu a vazební zasedání nenařizoval, když nepovažoval za nutné stěžovatele znovu vyslechnout a ani nebylo možno očekávat, že by stěžovatel uvedl nové okolnosti svědčící pro jeho propuštění z vazby. Státní zástupce navíc podal stížnost proti usnesení o propuštění stěžovatele na svobodu bezprostředně po vyhlášení usnesení o stěžovatelově propuštění obvodním soudem ve vazebním zasedání a stěžovatel, jenž byl stejně jako jeho obhájce předmětnému vazebnímu zasedání přítomen, tak měl možnost městský soud o konání vazebního zasedání ihned požádat. V tom se skutkový stav v dané věci odlišuje od věci řešené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 1129/13 ze dne 22. 5. 2013 (na niž stěžovatel odkazuje), kde se stěžovatel o podání stížnosti státním zástupcem vůbec nedozvěděl, a rozhodnutí stížnostního soudu tak pro něj bylo překvapivé. Za dané situace však nelze o překvapivosti rozhodnutí stížnostního soudu pro stěžovatele uvažovat.
V této souvislosti Ústavní soud rovněž neshledal důvodnou stěžovatelovu námitku o nedoručení stížnosti státního zástupce a nemožnosti se k ní vyjádřit. Stěžovatel tvrdí, že tím, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k argumentům uvedeným ve stížnosti státního zástupce, bylo porušeno jeho právo být slyšen v kontradiktorním řízení. Ústavní soud se s touto námitkou nemůže ztotožnit. V prvé řadě je třeba uvést, že o doručení opisu stížnosti státního zástupce obviněnému rozhoduje dle §146 odst. 2 písm. c) trestního řádu předseda senátu soudu, jehož rozhodnutí je stížností napadeno - tedy předseda senátu, resp. v dané věci soudce dle §73b odst. 2 trestního řádu obvodního soudu, a to pouze v případě, že je doručení opisu stížnosti potřebné. Případné pochybení spočívající v nedoručení opisu stížnosti státního zástupce obviněnému (jak Ústavní soud ověřil ze spisu obvodního soudu, opis stížnosti stěžovateli skutečně zaslán nebyl) proto nelze vytýkat městskému soudu coby soudu stížnostnímu. Stížnost státního zástupce navíc neobsahuje žádná nova - konstantní postoj státního zástupce k propuštění stěžovatele z tzv. útěkové vazby je stěžovateli znám od okamžiku, kdy státní zástupce nevyhověl jeho žádosti o propuštění z vazby, a státní zástupce jej včetně okolností, které dle jeho názoru odůvodňují další trvání vazby, jasně vyjádřil i na vazebním zasedání konaném obvodním soudem dne 3. 2. 2015. Vyjádření stěžovatele ke stížnosti tak nemohlo přinést cokoliv nového, a proto se Ústavní soud nedomnívá, že nedoručení jejího opisu stěžovateli představuje zásah do jeho základních práv.
Ústavní soud konečně nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení. Je sice pravda, že městský soud na str. 4 napadeného usnesení odkázal na stížnost státního zástupce, zároveň však stěžovatel přehlíží, že obsah stížnosti je podrobně rekapitulován na str. 2 napadeného usnesení, takže městský soud prakticky odkázal na předchozí část odůvodnění svého vlastního usnesení. Městský soud navíc napadené usnesení náležitě odůvodnil a v souladu s ustanovením §147 odst. 1 trestního řádu přezkoumal jak napadené usnesení obvodního soudu, tak řízení jemu předcházející. Napadené usnesení obsahuje pečlivé zhodnocení provedených důkazů a městský soud v něm srozumitelně vysvětlil, proč se neztotožnil s názorem soudce obvodního soudu o dostatečnosti nahrazení vazby slibem stěžovatele a přijetím záruk jeho snoubenky a přítele. Není tedy případný poukaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 a sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010. Jakkoli je skutečnost, že se městský soud přiklonil ke stanovisku státního zástupce, pro stěžovatele nepříjemná, neboť má za následek stěžovatelovo setrvání ve vazbě, je závěr městského soudu výsledkem nezávislého soudního rozhodování vzešlého z ústavně konformně vedeného trestního procesu.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovateli se porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny nezdařilo prokázat. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu