ECLI:CZ:US:2015:4.US.894.15.1
sp. zn. IV. ÚS 894/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o návrhu stěžovatele PRINCIPLE CO., se sídlem Independente Avenue, P. O. Box 1312, Victoria, Mahé, Capital City, Seychelská republika, zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem, se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, č. j. 32 Cdo 3924/2014-159, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2014, č. j. 68 Co 146/2014-128, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, jehož se stěžovatelka účastnila jako žalobkyně.
Žalobou proti žalované České spořitelně, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také "soud prvního stupně") se stěžovatelka domáhala zaplacení částky ve výši 2 300 000,- Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 4. 4.2008 společnost FSI Capital Group, a. s., jako prodávající a M. B. jako kupující uzavřeli smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitým věcem za kupní cenu ve výši 2 300 000,-Kč. Žalovaná jako věřitel a M. B. uzavřeli dne 17. 4. 2008 smlouvu o hypotečním úvěru ve výši 2 300 000,- Kč. Pohledávka žalované byla zajištěna zástavním právem k nemovitým věcem, zřízeným s účinky ke dni 17. 4. 2008. Dne 20. 8. 2008 žalovaná sdělila M. B., že v důsledku zániku zástavního práva není úvěr řádně zajištěn. Současně jej vyzvala k předložení nového potvrzení o příjmu za účelem prověření jeho schopnosti splácet úvěr. Dne 24. 7. 2008 však M. B. postoupil pohledávku ve výši 2 300 000,- Kč na společnost FSI Capital Group, a. s. Ta ji dne 5. 12. 2008 postoupila společnosti Česká půjčka, a. s., která ji následně dne 1. 9. 2009 postoupila stěžovatelce. Stěžovatelka dne 14. 12. 2009 vyzvala žalovanou k zaplacení uvedené částky, ta však dne 7. 1. 2010 sdělila důvody, proč čerpání hypotečního úvěru zastavila.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 11. 2013, č. j. 32 C 63/2010-108, byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění mimo jiné uvedl, že žalovaná prověřovala doklady předložené M. B. a zjistila, že jeho zaměstnavatele nelze telefonicky kontaktovat, přičemž se nezdržoval ani na adrese svého sídla a ode dne vzniku pracovního poměru za M. B. ani neodváděl pojistné na sociální zabezpečení. Žalovaná proto dne 18. 8. 2008 oznámila Policii ČR skutečnosti svědčící o podezření ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu, jehož se měl M. B. dopustit tím, že při sjednávání předmětného úvěru doložil doklady o příjmu, jejichž obsah byl v rozporu se skutečností. M. B. před Policií ČR vypověděl, že za nabídku výdělku ve výši 200 000,- Kč měl uzavřít smlouvu o úvěru na nákup nemovitých věcí. Rovněž uvedl, že nikdy nepracoval, má základní vzdělání, byl nezaměstnaný a pobíral sociální dávky. V minulosti byl opakovaně odsouzen pro majetkovou trestnou činnost. Policie ČR tuto věc odložila pro neúčelnost, neboť trest, k němuž by trestní stíhání mohlo vést, byl zcela bez významu vedle trestu, který již byl M. B. uložen rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4. 2. 2009, č. j. 10 T 7/2009-2. V usnesení Policie ČR ze dne 29. 7. 2009, č. j. ORCK-1467-63/TČ-2008-81, bylo konstatováno, že se skutek stal a že se ho dopustil právě M. B. Soud prvního stupně proto uzavřel, že v nyní projednávané věci nebyly splněny podmínky pro poskytnutí peněžních prostředků. Podle soudu prvního stupně M. B. nevznikla pohledávka na zaplacení částky 2 300 000,- Kč, a proto ani nemohla být postoupena dalším subjektům. K tomu je nutno uvést, že se jednalo o rozhodnutí soudu prvního stupně vydané po zrušení dřívějších rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 32 Cdo 1437/2011-68, v němž byl vysloven právní názor, že právo na poskytnutí peněžních prostředků jako právo věřitele na plnění banky (v postavení dlužníka) je peněžitou pohledávkou ve smyslu ustanovení §488 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013.
Stěžovatelka napadla rozsudek soudu prvního stupně odvoláním. V něm zejména uvedla, že z předmětného rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá závazný právní názor o vzniku pohledávky M. B. vůči žalované. Současně uvedla, že soud prvního stupně umožnil žalované v dalším řízení po vydání rozsudku Nejvyššího soudu v rozporu s ustanoveními §118b a §119a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, činit důkazní návrhy nad rámec důkazních návrhů vznesených v předchozím řízení. Další argument stěžovatelky se týkal závěru o spáchání trestného činu, který dle jejího názoru není možné učinit na základě úředního záznamu o podaném vysvětlení. Závěrem dodala, že M. B. splnil všechny podmínky pro čerpání úvěru dle úvěrové smlouvy.
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 14. 4. 2014, č. j. 68 Co 146/2014-128, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění mimo jiné uvedl, že stěžovatelka se mýlí, dovozuje-li, že ze závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem plyne závěr o vzniku pohledávky M. B. na poskytnutí peněžních prostředků. Z rozhodnutí podle odvolacího soudu toliko vyplýval názor, podle nějž právo na poskytnutí prostředků ze smlouvy o úvěru je peněžitou pohledávkou, a proto je v obecné rovině způsobilé být předmětem postupní smlouvy. V nyní souzené věci však bylo nutné posoudit také to, zda došlo k zejména ke splnění smluvních podmínek pro poskytnutí peněžních prostředků M. B., resp. žalobkyni, která své právo odvozuje z postupních smluv. K argumentům stěžovatelky vůči postupu soudu prvního stupně při provádění dokazování odvolací soud uvedl, že soudu prvního stupně nelze vytknout upuštění od výslechu svědka M. B. a přistoupení k doplnění dokazování protokolem o podání vysvětlení M. B. před Policií ČR. Jednalo se navíc o důkaz, kterým žalovaná zpochybnila věrohodnost provedených důkazů označených stěžovatelkou. Odvolací soud závěrem dodal, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o nesplnění podmínek pro čerpání peněžních prostředků podle úvěrové smlouvy, a proto nemohlo ani dojít k platnému postoupené neexistující pohledávky.
Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. V něm uvedla, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a že soudy obou stupňů se neřídily závazným právním názorem vyjádřeným v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, č. j. 32 Cdo 3924/2014-159, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění zejména uvedl, že stěžovatelka v dovolání neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe. Současně uvedl, že stěžovatelka přehlíží, že v dříve vydaném rozhodnutí Nejvyšší soud pouze označil za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle nějž právo na poskytnutí peněžních prostředků není pohledávkou. Z nyní napadených rozhodnutí však je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že M. B. nevzniklo právo na poskytnutí peněžních prostředků. Nejedná se tak o závěry v rozporu s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
Podstata ústavní stížnosti je zaměřena jednak na tvrzení stěžovatelky, že žalované bylo v rozporu s procesními předpisy umožněno uplatnit nová tvrzení a nové důkazy s tím, že v přechozím řízení ani po řádném poučení žádné takové skutečnosti a důkazy neuplatila.
Další argumentace stěžovatelky je zaměřena na nesprávný závěr obecných soudů o neexistenci pohledávky a nemožnosti jejího postoupení je v rozporu se závazným právním názorem vyjádřeným v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu a současně i v rozporu s obsahem provedených důkazů. Závěr o neexistenci pohledávky měl být učiněn na základě nepřípustně provedených důkazů, resp. závěru o spáchání trestného činu učiněném nikoliv v rámci rozhodnutí soudu, nýbrž v usnesení policejního orgánu o odložení věci.
Na základě této argumentace stěžovatelka navrhla zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
III.
Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti
(čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
Obsah ústavní stížnosti je postaven na dvou základních námitkách proti postupu a rozhodnutí obecných soudů.
K první oblasti argumentace stěžovatelky o nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu soudem prvního stupně a soudem odvolacím Ústavní soud uvádí, že ji nelze uznat. Jak soud prvního stupně a soud odvolací, tak posléze i Nejvyšší soud opakovaně uváděly, že stěžovatelka závazný právní názor Nejvyššího soudu prezentovaný ve zrušovacím rozsudku interpretuje nesprávně. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
27. 2. 2013, č. j. 32 Cdo 1437/2011-68, skutečně vyplývá nikoliv závěr o existenci pohledávky M. B., ale obecný právní názor, že právo na poskytnutí peněžních prostředků jako právo věřitele na plnění banky (v postavení dlužníka) je peněžitou pohledávkou ve smyslu ustanovení §488 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013. Z uvedeného rozsudku navíc vyplývá, že obecným soudům se do dalšího řízení ukládá posoudit, zda byly splněny podmínky sjednané ve smlouvě o úvěru pro poskytnutí peněžních prostředků.
S tímto úkolem souvisí i druhá námitka stěžovatelky vztahující se k nesprávnému připuštění uvádění nových skutečností a důkazů v řízení po vydání zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu. I s tímto argumentem se však dostatečně vypořádal již soud odvolací, který správně rozvádí podstatu poučovací povinnosti podle §118a a §119a občanského soudního řádu, resp. možné výjimky z koncentrace řízení podle §118b občanského soudního řádu. Dospěly-li obecné soudy k závěru, že novým důkazem měla být zpochybněna věrohodnost důkazů navržených stěžovatelkou, a tento závěr řádně a podrobně zdůvodnily, jedná se o závěr ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
K tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy postavily svá rozhodnutí mimo jiné na nepřípustném konstatování spáchání trestného činu nikoliv soudem, nýbrž policejním orgánem v rámci usnesení o odložení věci, Ústavní soud uvádí, že z žádného z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by soudy na něm přímo postavily své zamítavé rozhodnutí (srov. zejména č. l. 12 rozsudku odvolacího soudu). Z odůvodnění rozhodnutí je naopak zřejmé, že závěr o neexistenci práva M. B., resp. stěžovatelky, vyplývá z nesplnění dodatečných požadavků na předložení dalších podkladů, na jejichž základě mělo být umožněno čerpání peněžních prostředků z úvěru.
Závěrem lze tedy konstatovat, že obsah ústavní stížností je spíše polemikou se závěry obecných soudů vyplývajících z provedeného dokazování. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v tomto postupu neshledal žádná pochybení ani jiné zásahy do ústavně garantovaných práv či svobod, byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomu usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda senátu