ECLI:CZ:US:2015:4.US.921.15.1
sp. zn. IV. ÚS 921/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Pelikána, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, insolvenčního správce dlužníka - Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2495/2014-793 ze dne 20. ledna 2015 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 16/2014-778 ze dne 5. března 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho, resp. dlužníkových práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 18 C 39/2009 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 18 C 39/2009-663 ze dne 23. září 2013 k žalobě stěžovatele uložil žalovanému MUDr. Ladislavu Těšínskému, CSc. (dále jen "žalovaný") vyklidit blíže specifikovanou nebytovou jednotku - garáž (dále jen "garáž") a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jeho v záhlaví označeným rozsudkem zamítl návrh žalovaného na přerušení řízení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba na vyklizení garáže se zamítá a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy všech stupňů. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jeho v záhlaví uvedeným usnesením odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu s právními názory vyslovenými v rozsudku jeho velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia č. j. 31 Cdo 3931/2013-435 ze dne 12. listopadu 2014. Rozsudek velkého senátu byl navíc podle stěžovatele vydán dříve, než napadené usnesení, a napadené usnesení se na dílčí závěr tohoto rozsudku dokonce výslovně odvolává, takže je zřejmé, že senátu 26 Cdo byla existence a obsah tohoto zásadního rozsudku velkého senátu známa, a svévolně ji ignoroval, byť tento rozsudek přímo kritizuje rozhodovací praxi senátu 26 Cdo včetně právních závěrů, na nichž je vystavěno napadené usnesení. S právě uvedeným podle stěžovatele souvisí i pochybení soudů všech stupňů, které při posuzování věcí z hledisek ust. §3 zák. č. 40/1964 Sb. (dále jen "OZ 1964") zcela ignorovaly skutečnost, že Pražské stavební bytové družstvo (dále jen "dlužník") je v konkurzu, a že účastníkem řízení není dlužník, nýbrž stěžovatel jako jeho insolvenční správce, který nevystupuje jakožto zástupce dlužníka, nýbrž chrání insolvenčním zákonem stanovené zájmy majetkové podstaty, a tedy věřitelů dlužníka. Podle stěžovatele tak ve věci nebylo možno rozhodnout bez zohlednění jejích insolvenčních souvislostí, jak vyplývá z výše zmíněného rozsudku velkého senátu.
Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud založil své napadené rozhodnutí zejména na údajné existenci tzv. legitimního očekávání na straně žalovaného. V odůvodnění jeho rozhodnutí však podle ústavní stížnosti v tomto směru zcela absentuje konkrétní argumentace, a vypořádání se s argumentací stěžovatele, když odvolací soud v zásadě pouze konstatoval existenci legitimního očekávání na straně žalovaného, a navíc tuto okolnost nikterak nevážil s dalšími okolnostmi ust. §3 OZ 1964, které naopak svědčí stěžovateli. Toto stěžovatel podle ústavní stížnosti namítal i v dovolání, avšak dovolací soud se těmito námitkami nezabýval.
Bez ohledu na výše uvedené skutečnosti podle stěžovatele došlo v projednávané věci ke zjevnému excesu při posouzení případu z hledisek ust. §3 OZ 1964, který nemá oporu v odkazované judikatuře, a to jak ve vztahu k tzv. legitimnímu očekávání, tak ve vztahu k ostatním okolnostem dobrých mravů.
V rámci všech výše uvedených záležitostí podle ústavní stížnosti došlo též ke zkrácení procesních práv stěžovatele, když mu odvolacím soudem nebylo dáno příslušné procesní poučení o odlišném právním názoru, a ani prostor k doplnění důkazů, přičemž toto nenapravil ani dovolací soud.
Stěžovatel konečně ústavní stížností napadá rovněž výroky o nákladech řízení, a to zejména u rozsudku odvolacího soudu, když závěr odvolacího osudu postrádá odůvodnění, proč soud došel k závěru, že zastoupení žalovaného Robertem Sobotkou není v rozporu s usnesením představenstva České advokátní komory č. 6/1998.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Obecné soudy podle zjištění Ústavního soudu v řízení postupovaly a ústavní stížností napadenými ve věci stěžovatele rozhodly v souladu se zákonem, relevantní judikaturou Ústavního soudu (zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. května 2011 a sp. zn. II. ÚS 1355/13 ze dne 23. listopadu 2013) a Nejvyššího soudu (včetně rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššiho soudu č. j. 31 Cdo 3931/2013-435 ze dne 12. listopadu 2014) i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí též zcela logicky, srozumitelně a naprosto dostatečně odůvodnily, a to včetně toho, proč zastoupení žalovaného Robertem Sobotkou není v rozporu s usnesením představenstva České advokátní komory č. 6/1998. Ústavní soud proto na rozhodnutí obecných soudů, jakožto na ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje s tím, že námitky stěžovatele neshledal opodstatněnými a ústavní stížnost považuje především za polemiku se závěry obecných soudů.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu