ECLI:CZ:US:2015:4.US.938.15.1
sp. zn. IV. ÚS 938/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky D. S., právně zastoupené advokátem Mgr. Ing. Martinem Říčkou, Vídeňská 240/23 Brno, doručovací adresa: Horní náměstí 265/19, Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2015 č. j. 5 To 68/2015-131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 3. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. 5 To 283/2013 byla stěžovatelka uznána vinnou spácháním přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337odt. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, a to na dobu dvou let. Rozsudek nabyl právní moci dne 28. 8. 2013.
Dne 8. 4. 2014 stěžovatelka porušila výše vyslovený zákaz řízení motorových vozidel, když řídila v 16:45 automobil Škoda Felicia. Za uvedené jednání byla trestním příkazem Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 2 T 82/2014 uznána vinnou ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Dne 18. 12. 2014 vydal Okresní soud Brno - venkov usnesení sp. zn. 1 T 41/2013, jímž uložil stěžovatelce vykonat trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který jí byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. 5 To 283/2013, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Následně podanou stížnost Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatelka ve svém návrhu uvádí, že stížnost byla z její strany podána dne 2. 2. 2015. Stížnost byla příslušnému okresnímu soudu doručena dne 3. 2. 2015. Dne 5. 2. 2015 byla stížnost se spisem zaslána Krajskému soudu v Brně. Dne 6. 2. 2015 stěžovatelka zaslala prostřednictvím okresního soudu přílohy podané stížnosti, kterými dokládala tvrzení ve stížnosti uvedené. Tyto přílohy byly okresním soudem přijaty dne 9. 2. 2015 a následně odeslány krajskému soudu, kterému byly doručeny dne 11. 2. 2015. Téhož dne krajský soud podanou stížnost zamítl.
Stěžovatelka je toho názoru, že stížnostní soud k zaslaným přílohám vůbec nepřihlédl, neboť se s nimi nijak argumentačně nevypořádal. Dřívější zaslání těchto příloh přitom nebylo možné, neboť existovaly objektivní příčiny, pro které je stěžovatelka nemohla získat. Výše uvedené skutečnosti společně s velmi rychlým rozhodnutím krajského soudu vyústily podle stěžovatelky ve stav, kdy přílohy nebyly součástí podané stížnosti, neboť se soudci dostaly opožděně, a to až po vynesení pravomocného rozhodnutí.
Odvolací soud se v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyjádřil k jednotlivým sociálním důvodům, pro které byla navrhována změna druhu trestu. V průběhu celého trestního řízení a zejména při stanovení druhu trestu nepřihlížely soudy k sociálním okolnostem projednávaného případu. Uložený trest se tak jeví jako zjevně nepřiměřený a neplnící funkci, pro kterou je ukládán. Stěžovatelka je stavěna do neřešitelné situace, kdy není schopna zajistit svým dětem po dobu výkonu trestu odnětí svobody odpovídající péči.
Současně s ústavní stížností stěžovatelka požádala o odklad výkonu napadeného rozhodnutí.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K předloženému návrhu stěžovatelky je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Namítá-li stěžovatelka, že se odvolací soud nemohl včas seznámit s jí zaslanými přílohami k podané stížnosti, na ústavnosti napadeného usnesení to ničeho nemění. Stěžovatelka měla k podání opravného prostředku zákonnou lhůtu tří dnů, kterou využila a ze stížnosti samotné není zřejmé, že by tato měla být doplněna o další přílohy. Odvolacímu soudu lze tak stěží vytýkat, že o věci rozhodl bez zbytečného odkladu. Co se týče samotných příloh, jedná se o vyjádření orgánu sociálně právní ochrany dětí ze dne 5. 2. 2015, tři zprávy z ambulantního vyšetření nezletilého syna M. z roku 2011 a zpráva o psychiatrické péči jmenovaného, vystavená Fakultní nemocnicí v Brně, rovněž z roku 2011. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že předmětné podklady nemohla předložit dříve, a to z objektivních důvodů na straně orgánu sociálně právní ochrany dětí (čerpání dovolené). Nicméně z předložených listin vyplývá, že čtyři z pěti listin byly vystaveny již v roce 2011. Co se týče zprávy orgánu pro sociálně právní ochranu dětí, tato byla sice vystavena až 5. 2. 2015, nicméně stěžovatelce zjevně nic nebránilo požádat o vystavení zprávy tak, aby se tato stala součástí spisu již před rozhodnutím soudu prvního stupně. Z protokolu o veřejném zasedání před Okresním soudem - Brno venkov ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že se k němu stěžovatelka ani nedostavila, ač jí bylo doručení vykázáno. Stěžovatelka se snaží ve své podstatě vzniklou situaci řešit na poslední chvíli až v řízení před odvolacím soudem, kdy jí hrozí reálné nebezpečí nástupu do výkonu trestu.
Z vyžádaného soudního spisu vyplynulo, že stěžovatelka měla přistoupit k užití vozidla navzdory uloženému trestu zákazu činnosti z důvodu synových akutních zdravotních potíží. Podle náhledu Ústavního soudu se jedná o argumentaci čistě účelovou, neboť stěžovatelka byla zastavena a kontrolována orgány Policie ČR v 16:45, tedy v době, kdy výuka ve škole již neprobíhá. Hypoteticky si lze sice představit situaci, kdy matka užije vozidla navzdory vyslovenému zákazu řízení, nicméně muselo by se jednat o situaci zcela výjimečnou, související s ohrožením života. Pokud se u syna vyskytly akutní zdravotní problémy, bylo zřejmě příhodnější obrátit se na rychlou záchrannou zdravotní službu.
Argumentuje-li stěžovatelka smyslem či účelem uloženého trestu, je nepochybné, že jeho výkon se jí a především jejich nezletilých dětí dotkne velmi citelně. Na druhou stranu ze stěžovatelčina opisu z evidence rejstříku trestů vyplývá, že tato byla během posledních deseti let celkem čtyřikrát soudně trestána. Opakovaně tedy ohrozila výchovu svých nezletilých dětí. Postup obecných soudů lze považovat za přísný. Jestliže však ani opakované odsouzení nevedlo u stěžovatelky k nápravě jejího jednání, nelze se podivovat nad tím, že soudy přistoupily k řešení, které by mělo stěžovatelku v jejím dalším počínání motivovat k respektování zákona a uložených trestů.
Z výše vyložených důvodů nepovažuje Ústavní soud postup obecných soudů za protiústavní, byť si lze představit i jiný způsob řešení dané situace, a to především s přihlédnutím k nezletilým dětem. Postavení nezletilých vnímá Ústavní soud jako velmi citlivé, neboť jsou to právě děti, kdo bude výkonem trestu stěžovatelky postižen nejvíce. Ze zprávy orgánu sociálně právní ochrany dětí vyplývá, že se matka o děti stará, snaží se řešit jejich, ať již zdravotní či výchovné problémy, spolupracuje se školou, zajímá se o jejich studijní výsledky. Tento přístup je třeba jednoznačně ocenit. A to zvláště za situace, kdy si jeden z otců neplní ani své základní vyživovací povinnosti. Nicméně výše popsaná složitá sociální situace neopravňuje stěžovatelku k tomu, aby se opakovaně dopouštěla trestné činnosti. Pokud stěžovatelka v současné době navštěvuje rekvalifikační kurz, lze předpokládat, že výkon trestu jí bude nařízen teprve po jeho skončení.
Namítá-li stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo. Naopak, stěžovatelka svou nepřítomností u veřejného zasedání nevyužila svého práva obhájit se před okresním soudem.
Co se týče návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Ústavní soud o něm samostatně nerozhodoval, neboť přistoupil k bezodkladnému vyřízení věci, a to bezprostředně poté, co byl okresním soudem předložen příslušný soudní spis.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu