ECLI:CZ:US:2015:4.US.963.15.1
sp. zn. IV. ÚS 963/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci návrhu stěžovatele Hlavního města Prahy, IČ: 00064581, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, právně zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, č. j. 28 Cdo 3671/2014-64, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. 58 Co 164/2014-45, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 2. 2014, č. j. 8 C 119/2013-30, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatel účastnil jako žalobce.
Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 proti celkem pěti žalovaným (čtyři fyzické osoby a Česká republika) domáhal určení vlastnického práva k pozemkům zapsaným na LV X pro k. ú. Vršovice, obec Praha.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 17. 2. 2014, č. j. 8 C 119/2013-30, bylo řízení proti čtyřem žalovaným fyzickým osobám zastaveno. Současně bylo rozhodnuto tak, že soud prvního stupně nepřipouští vstup dalších sedmi fyzických osob do řízení. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že z doplnění žaloby bylo zjištěno, že všechny žalované fyzické osoby před jejím podáním zemřely.
Proti tomuto usnesení, konkrétně výroku o nepřipuštění vstupu dalších sedmi fyzických osob do řízení, podal stěžovatel odvolání. V něm uvedl, že se domáhal připuštění vstupu dědiců zemřelých žalovaných. Postup, kdy by byl nucen podat novou žalobu, označil za neekonomický.
Usnesením Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 10. 4. 2014, č. j. 58 Co 164/2014-45, byly výroky II. a III. usnesení soudu prvního stupně potvrzeny. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že v nyní souzené věci byl zjištěn nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalovaných. Přistoupení dalšího účastníka do řízení však slouží k odstranění nedostatku věcné legitimace.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2015, č. j. 28 Cdo 3671/2014-64, odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že otázka, zda při zjištění neodstranitelného nedostatku procesní podmínky může soud pokračovat v řízení s právním nástupcem účastníka, byla odvolacím soudem posouzena a vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými usneseními zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví.
Obsah ústavní stížnosti se soustředí na nesouhlas s postupem obecných soudů, které při zjištění nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení, jenž nastal ještě před podáním žaloby, nepřipustily vstup dalších účastníků do řízení a naopak řízení zastavily. Tento postup stěžovatel označuje za nehospodárný, resp. hovoří rovněž o formalistickém výkladu práva.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušení napadených usnesení.
III.
Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
Podstata ústavní stížnosti se týkala jediné otázky, a to zda v případě zjištění nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení, který nastal ještě před podáním žaloby, může soud v řízení pokračovat s právními nástupci zemřelých účastníků, nebo zda je jeho povinností řízení zastavit.
Podle §107 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řízení, ve znění pozdějších předpisů, platí, že pokud účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Z uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že řešit nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení procesním nástupnictví lze pouze tehdy, nastal-li tento nedostatek až po zahájení řízení. V nyní souzené věci však žaloba byla podána proti již zemřelým fyzickým osobám, a proto soud neměl jinou možnost než řízení zastavit. K tvrzení stěžovatele, že v řízení bylo možné připustit přistoupení účastníků na straně žalovaných, Ústavní soud uvádí, že podstatou přistoupení účastníků je odstranění nedostatku věcné legitimace a nikoliv nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení. Tento postup je navíc možný pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení.
Na základě uvedeného proto Ústavní soud konstatuje, že v nyní souzené věci nelze učinit závěr o nedovoleném zásahu do ústavně garantovaných práv či svobod stěžovatele.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda senátu