ECLI:CZ:US:2015:4.US.994.15.1
sp. zn. IV. ÚS 994/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 5 Tdo 1247/2014-66 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2014 č. j. 5 To 85/2012-1763, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jímž byl na základě odvolání stěžovatele zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2012 č. j. 37 T 1/2010-1301 a stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje tím, že část jednání, za něž byl odsouzen, probíhala v době do 30. 4. 2004, tedy za účinnosti zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a že podle ustanovení §14 odst. 10 tohoto zákona podléhaly všechny obchody se zlatem (které byly podstatou stíhaného skutku) zvláštnímu režimu, nejen tedy obchody prováděné Českou národní bankou, jak dovodily trestní soudy. Při aplikaci tohoto zvláštního režimu by pak podle stěžovatele byla jeho daňová povinnost naprosto zanedbatelná oproti té, ke které dospěly trestní soudy. Podle názoru stěžovatele se trestní soudy nedostatečně vypořádaly s touto jeho argumentací.
Stěžovatel dále namítá, že Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací dospěl ke zcela zásadním skutkovým zjištěním, které vyvolaly změnu skutku, pro který byl stíhán, a to i z hlediska hmotněprávního posouzení daňové povinnosti na straně stěžovatele. Konkrétně mělo jít o to, že odvolací soud sice částečně vyhověl jeho námitkám a za neprokázané přijal to, že by stěžovatel vystavoval padělané faktury při dodávání zlata další osobě, avšak tento soud trestnost jednání stěžovatele dovodil z toho, že stěžovatel měl tyto faktury v rámci svých obchodů použít. Stěžovatel má za to, že pokud odvolací soud sám ve věci takto rozhodl a nevrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání, znemožnil mu tím se bránit proti těmto zjištěním odvolacího soudu.
Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že stejný senát Krajského soudu v Ostravě, který rozhodoval i v jeho věci, odsoudil v jiné trestní věci za zkrácení daně také další osobu, a to na základě vystavení stejných faktur, jejichž použití mělo být (mimo jiné) podstatou jednání, za které byl odsouzen i stěžovatel. Mělo tedy dojít k tomu, že soud jednou přičetl daňovou odpovědnost z konkrétních faktur na vrub jiné osoby a podruhé stejnou daňovou povinnost ze stejných faktur na vrub stěžovatele.
Stěžovatel konečně uvádí, že se trestní soudy nevypořádaly s jeho námitkou ohledně procesní nepoužitelnosti odborného vyjádření podaného Ministerstvem financí, když podle stěžovatele tohoto zpracovatele nelze považovat za nestranného, neboť Ministerstvo financí je vrcholným orgánem daňové soustavy, je odpovědné za řádný výběr daní a fakticky lze jeho odborné vyjádření v dané věci postavit na roveň vyjádření poškozeného.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98).
Tento princip je třeba aplikovat již na první námitku stěžovatele, tedy že část jím provedených obchodů se zlatem podléhala zvláštnímu režimu podle §14 odst. 10 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že se soudy s jeho námitkou nevypořádaly. Trestní soudy v napadených rozhodnutích odkázaly v této souvislosti na předchozí usnesení Nejvyššího soudu v téže věci ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. 5 Tdo 466/2013. Toto rozhodnutí spolehlivým způsobem odůvodnilo, mj. s odkazem rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2004 sp. zn. 2 Afs 39/2004, že obchody se zlatem uskutečněné stěžovatelem nejsou od daně osvobozeny. Ústavní soud neshledává žádný důvod pro revizi těchto právních úvah a závěrů.
Ústavní soud nemůže přijmout ani námitku stěžovatele vztahující se ke skutečnosti, že Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací svým rozhodnutím stěžovateli znemožnil bránit se proti odsuzujícímu rozhodnutí a došlo tak k porušení práva na odvolání vyplývajícího z čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Toto ustanovení totiž sice každému, koho soud uzná vinným z trestného činu, zaručuje právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně, avšak zároveň doplňuje, že výkon tohoto práva, včetně důvodů, pro něž může být vykonáno, stanoví zákon.
Právní úprava odvolání je podle českého trestního řádu po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb. založena na apelačním principu, který je doplněn prvky principu kasačního. Zruší-li tedy odvolací soud napadený rozsudek, má věc vrátit soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování. V posuzované věci se odvolací soud odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, a to zcela v souladu s ustanovením §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu, neboť doplnil dokazování o důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Na základě toho pak odvolací soud ve skutkové větě napadeného rozsudku nepřičítal stěžovateli za vinu, že inkriminované faktury vystavil, jak bylo uvedeno v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, ale to, že tyto faktury použil.
Rozhodující přitom je, že touto změnou v žádném případě nedošlo k narušení totožnosti skutku, neboť byla provedena pouze modifikace jednání stěžovatele. Totožnost skutku by navíc byla zachována i tehdy, pokud by odvolací soud identifikoval jednání stěžovatele zcela rozdílně od rozsudku soudu prvního stupně (resp. od obžaloby), jestliže by zachována zůstala podstata následku způsobeného tímto jednáním (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02). Trestní soudy tedy postupovaly zcela v zákonných intencích a právo stěžovatele na přezkum odsuzujícího rozhodnutí nebylo nijak narušeno.
V souvislosti s další námitkou stěžovatele týkající se toho, že za vystavení stejných faktur, jejichž použití bylo v napadených rozhodnutích přičítáno stěžovateli, byla odsouzena zároveň další osoba, Ústavní soud musí odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Zde je na s. 34 vysvětleno, že podíl dalších osob na zkrácení daně z přidané hodnoty nemá vliv na trestní odpovědnost stěžovatele.
Namítá-li stěžovatel procesní nepoužitelnost odborného vyjádření poskytnutého Ministerstvem financí, je třeba nejprve připomenout, že podle §89 odst. 2 trestního řádu může jako důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Ústavní soud má dále za to, že Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně odůvodnil, proč při svém rozhodování vycházel právě ze závěrů obsažených v tomto vyjádření a jaké nedostatky spatřoval v odborném vyjádření předloženém stěžovatelem (viz s. 31-32 napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu