Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 24.02.2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/14 [ nález / TOMKOVÁ / výz-2 ],paralelní citace: N 44/76 SbNU 609 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2015:Pl.US.5.14.2
K náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce - obnovené řízení po rozsudku ESLP ve věci Vaculík proti ČR
Právní větaPři rozhodování o zastavení exekuce podle §290 odst. 2 o. s. ř. má exekuční soud při aplikaci §271 o. s. ř. prostor pro úvahu o výši všech nákladů, tedy i nákladů vzniklých exekutorovi. Je extrémně rozporné s principy spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), aby v základu pro výpočet odměny soudního exekutora byla promítnuta výše plnění relevantní pouze v době nařízení exekuce a bez vlivu zůstala podstatná změna, ke které došlo po vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce (zde snížení vymáhaného plnění - výživného na polovinu původní výše).
ECLI:CZ:US:2015:Pl.US.5.14.2
sp. zn. Pl. ÚS 5/14NálezNález pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vladimíra Kůrky, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka), Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ze dne 24. února 2015 sp. zn. Pl. ÚS 5/14 ve věci ústavní stížnosti PhDr. Jana Vaculíka, zastoupeného JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem, advokátní kancelář se sídlem Nad Petruskou 1, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008 č. j. 21 Co 352/2008-171, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a proti výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 4. 2008 č. j. 33 Nc 1104/2005-153, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení ani soudní exekutor nemají právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a soudního exekutora Mgr. Radka Karafiáta, Exekutorský úřad Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení.Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008 č. j. 21 Co 352/2008-171 a výrok II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 4. 2008 č. j. 33 Nc 1104/2005-153 ve vztahu k soudnímu exekutorovi se ruší, neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod.Odůvodnění:Okolnosti případu1. V ústavní stížnosti ze dne 16. 9. 2011, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2011, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení příkazu soudního exekutora Mgr. Radka Karafiáta, Exekutorský úřad Jihlava, ze dne 9. 11. 2006 č. j. 35 EX 69/06-68 k úhradě nákladů exekuce, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 12. 2006 č. j. 33 Nc 1104/2005-65 potvrzujícího příkaz k úhradě nákladů exekuce, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 4. 2008 č. j. 33 Nc 1104/2005-153 o zastavení exekuce pro běžné výživné v jeho náhradově nákladovém výroku, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008 č. j. 21 Co 352/2008-171 potvrzujícího rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 o náhradě nákladů řízení a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011 č. j. 20 Cdo 2906/2009-197 o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost a dále žádal, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 povinnost rozhodnout ve věci sp. zn. 33 Nc 1104/2005 o nákladech řízení.2. Ústavní stížnost byla původně odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2011 č. j. III. ÚS 2760/11-16, a to zčásti pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti jako návrh podaný po lhůtě. Na základě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vaculík proti České republice ze dne 19. 12. 2013 (stížnost č. 40280/12) Ústavní soud k návrhu stěžovatele a postupem podle ustanovení §119 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") usnesením ze dne 3. 2. 2015 č. j. Pl. ÚS 5/14-39 povolil obnovu řízení o ústavní stížnosti, avšak pouze v rozsahu, v jakém směřovala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008 č. j. 21 Co 352/2008-171 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 4. 2008 č. j. 33 Nc 1104/2005-153 v jeho náhradově nákladovém výroku (výrok I); v tomto rozsahu bylo usnesení třetího senátu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2011 č. j. III. ÚS 2760/11-16 zrušeno (výrok II). 3. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 33 Nc 1104/2005 a exekutorského spisu Exekutorského úřadu Jihlava sp. zn. 35 EX 69/06 vyplynulo, že v lednu 2006 nařídil Obvodní soud pro Prahu 5 podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 exekuci na majetek stěžovatele (dále též "povinný") k vymožení pohledávky oprávněné, dcery stěžovatele, představující běžné výživné ve výši 9 000 Kč počínaje dnem 1. 12. 2005, dlužné výživné v celkové částce 171 000 Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněné; provedením exekuce soud pověřil soudního exekutora Mgr. Radka Karafiáta, Exekutorský úřad Jihlava (č. l. 6). Exekučními příkazy z ledna 2006 soudní exekutor rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitostí, srážkami z invalidního důchodu povinného, přikázáním pohledávky z účtů povinného u peněžních ústavů a postižením členských práv a povinností povinného v bytovém družstvu (č. l. 13, 14, 17, 18, 22, 25). Proti nařízení exekuce se povinný včas odvolal a žádal zastavení exekuce s tím, že v březnu 2006 dobrovolně zaplatil k rukám matky nezletilé částku 189 000 Kč, na nákladech oprávněné částku 21 355 Kč a řádně hradí i běžné výživné. Městský soud v Praze posoudil stěžovatelovy odvolací námitky jako nedůvodné a rozhodnutí o nařízení exekuce potvrdil (č. l. 33). K námitce o dobrovolném zaplacení dluhu na výživném odvolací soud uvedl, že za situace, kdy k zaplacení došlo po nařízení exekuce, jde o námitku neúčinnou a soud se jí může zabývat v řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce z téhož důvodu. 4. V listopadu 2006 stěžovatel požádal soudního exekutora o vyčíslení nákladů exekuce a navrhl, aby po jejich zaplacení upustil od jejího dalšího provádění. Soudní exekutor stanovil náklady exekuce v příkazu ze dne 9. 11. 2006 č. j. 35 EX 69/06-68 ve výši 100 555 Kč a náklady oprávněné částkou 19 950 Kč. Náklady exekuce tvořily odměna exekutora vypočtená podle ustanovení §5 odst. 4 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční tarif") ve výši 81 000 Kč (pětinásobek ročního plnění běžného výživného vymáhaného do budoucna), náhrada hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč a 19 % daň z přidané hodnoty ve výši 16 055 Kč. Námitkám stěžovatele proti výši odměny soudní exekutor nevyhověl a postoupil je Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k rozhodnutí. Obvodní soud příkaz exekutora potvrdil usnesením ze dne 1. 12. 2006 (č. l. 65); toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 14. 12. 2006 a téhož dne nabylo právní moci. Lze dodat, že v červnu 2007 stěžovatel napadl tato rozhodnutí ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 1473/07 ze dne 12. 12. 2007 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná) jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem. 5. V lednu 2007 stěžovatel zaplatil náklady exekuce a podal návrh na její zastavení. První z jeho návrhů Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl, druhému návrhu však vyhověl (č. l. 153), exekuci ohledně běžného výživného zastavil v souladu s ustanovením §290 odst. 2občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") a rozhodl [ústavní stížností napadeným výrokem opírajícím se o ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů - dále též jen "e. ř."], že žádnému z účastníků ani soudnímu exekutorovi nenáleží právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce (výrok II). K odvolání povinného do náhradově nákladového výroku Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (č. l. 171). Odvolací soud označil požadavek stěžovatele, aby o nákladech exekuce bylo nově rozhodnuto, za nedůvodný a námitky do výše odměny exekutora a požadavku na její snížení posoudil jako neopodstatněné. Soud konstatoval, že snížení odměny exekutora na 50 % ve smyslu ustanovení §11 odst. 3 exekučního tarifu přichází v úvahu pouze v případech, kdy bylo od exekuce upuštěno, což se v projednávané věci nestalo. K tvrzenému dobrovolnému plnění povinného odvolací soud shodně se soudem prvního stupně a soudním exekutorem uvedl, že o něm nelze uvažovat, je-li vymáháno výživné jako opětující se plnění stanovené na dobu neurčitou a splatné v budoucnu. Dosáhnout zastavení exekuce ohledně běžného výživného z podnětu povinného s předpokladem dobrovolného plnění lze jen postupem podle §290 odst. 2o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 e. ř., jak se stalo v projednávané věci, a proto jen k tomuto výroku se vztahuje napadené rozhodnutí o nákladech řízení o zastavení exekuce. 6. Z odůvodnění rozhodnutí o zastavení exekuce pro běžné výživné rovněž vyplynulo, že usnesením ze dne 7. 5. 2007 č. j. 50 P 127/2006-932 bylo výživné pro oprávněnou sníženo na částku 4 500 Kč měsíčně počínaje dnem 7. 5. 2007; usnesení nabylo právní moci dne 1. 6. 2007.7. Dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze Nejvyšší soud odmítl (č. l. 197), neboť směřovalo proti rozhodnutí, resp. rozhodnutím, proti nimž nebylo dovolání přípustné. 8. Pokud šlo o exekuci na majetek povinného formou prodeje jeho nemovitostí podle exekučního příkazu ze dne 19. 1. 2006 č. j. 35 EX 69/06-13, ta byla zastavena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 2. 2007 č. j. 33 Nc 1104/2005-82 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2007 č. j. 21 Co 242/2007-124; exekuční příkazy k provedení exekuce prodejem (dalších) nemovitostí, přikázáním pohledávky z účtu povinného, srážkou z invalidního důchodu, postižením členských práv a povinností povinného v bytovém družstvu, přikázáním pohledávky z účtů povinného u označených bank zrušil soudní exekutor usneseními ze dne 5. 10. 2007 č. j. 35 EX 69/06-101, ze dne 14. 11. 2006 č. j. 35 EX 69/06-70 a ze dne 29. 5. 2007 č. j. 35 EX 69/06-92, č. j. 35 EX 69/06-93, č. j. 35 EX 69/06-94 a č. j. 35 EX 69/06-95. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti9. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že exekuce byla nařízena předčasně, tři měsíce před tím, než rozsudek nalézacího soudu, stanovující stěžovateli povinnost platit výživné v určené výši, nabyl právní moci doručením rozhodnutí o odvolání. Zvláště pohledávka představující dlužné výživné nemohla být vymáhaná s odkazem na tzv. předběžnou vykonatelnost rozsudku podle ustanovení §162 odst. 1o. s. ř. v tehdy platném znění, neboť dlužné výživné bylo splatné do tří dnů od právní moci rozsudku. Podle stěžovatele mohl být rozsudek bez ohledu na právní moc vykonatelný jen tehdy, pokud by jím byla uložena povinnost k plnění výživného za poslední tři měsíce před vyhlášením rozhodnutí o výživném, stěžovateli však byla uložena povinnost přispívat na potřeby nezletilé výživným od 28. 10. 2002 do 31. 12. 2003 ve výši 18 000 Kč měsíčně a od 1. 1. 2004 částkou ve výši 9 000 Kč měsíčně. Pro část vymáhaných pohledávek tak podle jeho názoru neměla být exekuce nařízena, a pokud se tak stalo, šlo o postup obecných soudů, který lze označit za svévolný, bez opory v zákoně. Stěžovatel se domáhal zrušení exekučního příkazu rovněž žalobou pro zmatečnost, které však nebylo vyhověno.10. Stěžovatel se též kriticky vyjádřil k postupu soudního exekutora, který ho nevyzval k dobrovolnému splnění pohledávky oprávněné a při vyčíslení nákladů exekuce neakceptoval návrh na upuštění od provedení exekuce (§46 odst. 3 e. ř. ve znění do 31. 10. 2009) s možností snížit odměnu na 50 % odměny, která by mu jinak náležela podle §6 [§11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu ve znění do 31. 10. 2009]. Jeho argumentaci soudní exekutor ani Obvodní soud pro Prahu 5 neakceptovali s tím, že v případě pohledávek splatných v budoucnu není možné hovořit o dobrovolném splnění ve smyslu tehdejšího ustanovení §46 odst. 5 e. ř., neboť nemůže být pojmově splněno něco, co ještě není splatné. Stěžovatel měl však za to, že takový výklad není namístě. Dle jeho názoru spočívá dobrovolnost plnění v tom, že povinná osoba uhradí částky bez skutečného zásahu exekutora, spočívajícího v odebrání vymáhané částky bez ohledu na vůli povinného. Splnění se navíc váže pouze ke splatným pohledávkám, neboť pouze u těch lze hovořit o povinnosti je uhradit a pouze u nich lze pojmově uvažovat o dobrovolnosti splnění povinnosti; ve vztahu k nedospělým, nenárokovatelným pohledávkám tomu tak není, neboť tam, kde není vykonatelná povinnost, není možné ani uvažovat o jejím dobrovolném splnění. 11. Stěžovatel dále kritizoval nevhodný způsob a zbytečné prodlužování vedené exekuce, v rámci které mu v důsledku generálního inhibitoria bylo zakázáno nakládat s majetkem. To se projevilo negativně v jeho majetkové sféře, stěžovatel se dostal do platební neschopnosti a v další (jiné) nařízené exekuci ztratil členská práva v bytovém družstvu. Stěžovatel opakovaně připomínal, že v průběhu řízení o výživném přispíval na výživu své nezletilé dcery 4 000 Kč měsíčně, a to i poté, co mu byla rozsudkem soudu prvního stupně stanovena částka vyšší, neboť o předběžné vykonatelnosti rozhodnutí nebyl poučen a domníval se, že vyživovací povinnost ve výši 9 000 Kč měsíčně mu vznikne nejdříve po právní moci zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu. Jeho dobrovolné plnění vyživovací povinnosti, byť v nižším rozsahu, nebylo vzato při nařízení exekuce v úvahu. 12. Podstatnou část své argumentace stěžovatel zaměřil na úpravu odměn exekutorů. Uvedl, že si je vědom novelizace exekučního řádu zákonem č. 286/2009 Sb., má však za to, že v době rozhodování jeho věci byla úprava odměn soudních exekutorů v rozporu s ústavním pořádkem. Povinný neměl možnost dosáhnout za podmínek stanovených zákonem snížení sazby odměny soudního exekutora, protože tehdejší ustanovení §46 odst. 3 e. ř. v kombinaci s ustanovením §11 odst. 1 a 2 exekučního tarifu obsahovalo nesplnitelnou podmínku pro dosažení snížení sazby odměny exekutora. Snížení odměny bylo vázáno na zaplacení odměny soudního exekutora v plné výši a nebylo možné domáhat se snížení odměny před jejím zaplacením, případně domáhat se, aby po splnění povinností stanovených exekučním titulem soudní exekutor od provádění exekuce upustil, popř. zčásti upustil, a vedl ji dále pouze pro náklady exekuce. Ve stěžovatelově případě došlo k situaci, kdy soudní exekutor až po urgencích povinného vyčíslil vlastní odměnu, kterou povinný řádně uhradil, přičemž exekutor odmítl upustit od exekuce a vlastní sazbu odměny nesnížil. Stěžovatel rovněž nesouhlasil s argumentací soudního exekutora, podle které ustanovení §46 odst. 3 e. ř. v tehdy platném znění neumožňovalo upustit od provádění exekuce v případě, kdy exekuční titul odsuzoval povinného k plnění splatnému v budoucnu, neboť nemohla být naplněna zákonná podmínka vyjádřená slovy "splní-li povinný dobrovolně", neboť povinný nemohl, resp. nebyl povinen, splnit povinnost, jejíž splatnost nastávala až v budoucnu. Dle názoru stěžovatele by se i na jeho případ měly vztahovat závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) a mělo být přihlédnuto k tomu, že exekuce měla být nařízena maximálně pro běžné výživné, a nikoliv pro dlužné výživné, a že jako povinný plnil dobrovolně i běžné výživné, byť po jistou dobu jen v nižší částce. Soudní exekutor nevymohl žádné plnění vlastní činností, vydal pouze exekuční příkazy postihující majetkové hodnoty povinného. 13. Stěžovatel nepopírá právo soudních exekutorů na přiměřenou odměnu za jejich činnost, v jeho případě se mu však jeví odměna exekutora jako nepřiměřená, neboť zdaleka neodráží složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti. Stěžovatel upozornil na odlišné stanovisko ke shora citovanému nálezu, ve kterém disentující soudce uvádí, že vytvoření nesplnitelné podmínky pro použití snížené sazby odměny je v rozporu s principy právního státu; s tímto názorem se stěžovatel zcela ztotožňuje. Odměna exekutora byla vyčíslena jako pětinásobek ročního plnění běžného výživného. Je zřejmé, že v okamžiku, kdy není jasné, jaká skutečná částka bude vymožena, je třeba stanovit určité pomocné kritérium pro stanovení odměny. Takový princip není podle stěžovatele sám o sobě nijak nepřijatelný. V okamžiku zastavení exekuce je však již naprosto zřejmé a nepochybné, jaká částka byla skutečně vymožena, a takto vypočtená odměna by měla být revidována podle skutečnosti. Ve stěžovatelově případě byla exekuce nařízena dne 10. 1. 2006 a pravomocně skončila dne 30. 4. 2008. Vzniklý nepoměr mezi náklady exekuce v části představované odměnou exekutora počítanou z pětiletého období měl být odstraněn soudem při rozhodnutí o zastavení řízení a soud měl rozhodnout i o nákladech celého exekučního řízení (pozn. Ústavního soudu - správně: o nákladech exekuce), a nikoliv pouze o nákladech řízení o zastavení exekuce. 14. Stěžovatel rovněž upozornil na to, že Obvodní soud pro Prahu 5 zastavil exekuci s poukazem na ustanovení §290 odst. 2o. s. ř., které umožňuje zastavit nařízený výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy za předpokladu, že srážky jsou prováděny již jen pro běžné výživné a lze předpokládat, že povinný vzhledem ke svému chování i poměru k práci bude výživné plnit dále dobrovolně. Stěžovatel má za to, že citované ustanovení nedává povinnému žádnou právní jistotu, kdy a zda bude exekuce zastavena, a to ani za předpokladu, že hradí řádně výživné po určitou dobu. Ve svém případě byl stěžovatel v prodlení s hrazením běžného výživného po dobu cca devíti měsíců, neboť se domníval, že je povinen hradit zvýšené výživné až od právní moci exekučního titulu, dalších 14 měsíců však prokázal, že bude řádně hradit běžné výživné. Další podmínku splnit nemohl, neboť je v současné době v důchodu a ukončil podnikání, takže jen stěží může prokazovat svůj poměr k práci. Stěžovatel má za to, že toto kritérium pro zastavení exekuce je diskriminační, neboť zakládá nerovné postavení adresátů právních norem. Vyjádření účastníků řízení15. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 7. 2014 uvedl, že ve věci rozhodoval standardním způsobem dle procesních předpisů platných v době rozhodování. Uvedl, že je mu názor Evropského soudu pro lidská práva známý, nicméně se nedomnívá, že došlo k porušení ústavně zaručených práv povinného. Dle jeho názoru je třeba akcentovat i akceptovat práva oprávněné, dcery povinného, na splnění vyživovací povinnosti a zaplacení výživného stanoveného soudem. Jestliže povinný nesplnil řádně stanovenou povinnost, nepochybně si musel být vědom důsledků, které mohou nastat a též nastaly. Městský soud v Praze označil ústavní stížnost za nedůvodnou. 16. Obvodní soud pro Prahu 5 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 7. 2014 odkázal na obsah spisu sp. zn. 33 Nc 1104/2005.17. Soudní exekutor Mgr. Radek Karafiát, Exekutorský úřad Jihlava, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 9. 2014 uvedl, že mu nepřísluší hodnotit rozhodnutí exekučního a odvolacího soudu, nicméně ve vztahu k nim zastává názor, že sleduje-li stěžovatel změnu nákladů exekuce, napadá rozhodnutí, která se sledovaným cílem přímo nesouvisí. Výrokem ad II usnesení ze dne 1. 4. 2008 Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl o nákladech řízení o zastavení exekuce ve vztahu k účastníkům a exekutorovi, nikoli o nákladech exekuce. Napadl-li stěžovatel takový výrok odvoláním, nemohlo se nákladů exekuce dotknout ani rozhodnutí odvolacího soudu. Ve vztahu k příkazu k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor uvedl, že je správný, neboť v době jeho vydání byla vedena exekuce pro běžné výživné, tedy opětující se plnění na dobu neurčitou. Soudní exekutor zastává názor, že náklady exekuce stanovené zmíněným příkazem k úhradě nákladů exekuce mohou být změněny v případě zastavení exekuce, a to za přiměřeného použití ustanovení §271o. s. ř. Otázkou je, kdo je povolán náklady exekuce měnit. Vzhledem k tomu, že o zastavení exekuce v dané době nemohl rozhodnout soudní exekutor, má za to, že revizi nákladů exekuce mohl provést pouze exekuční soud spolu s rozhodnutím o zastavení exekuce. Tento názor zřejmě zastává i stěžovatel, který v podání ze dne 20. 9. 2007 a jeho doplnění ze dne 14. 1. 2008 mimo jiné navrhl, aby exekuční soud "znovu rozhodl o povinnosti povinného hradit náklady řízení v upravené výši podle skutečně vymoženého plnění". Soudní exekutor uvedl, že takové rozhodnutí nemohl nahradit rozhodnutím vlastním, protože před zastavením exekuce pro to není důvod a po jejím zastavení pověření soudního exekutora k provádění exekuce zaniká. 18. Podle soudního exekutora není dán důvod pro zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008 ani výroku ad II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 4. 2008, neboť tato rozhodnutí se nedotýkala práv, jejichž ochrany se navrhovatel domáhal. Namístě není ani zrušení jeho příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 9. 11. 2006, neboť ten by mohl být zrušen v rámci rozhodnutí podle ustanovení §271o. s. ř. soudem, který by rozhodoval o zastavení exekuce. Uložení povinnosti Obvodnímu soudu pro Prahu 5, jak se jí stěžovatel domáhá, by mělo smysl, pokud by šlo o rozhodnutí o nákladech exekuce, a nikoliv o nákladech řízení, jsou-li míněny náklady řízení upravované těmi rozhodnutími soudů, jejichž zrušení stěžovatel navrhl v bodě I petitu návrhu. 19. V replice ze dne 20. 10. 2014 stěžovatel nejprve připomněl důvody, které vedly k opětovnému projednání jeho ústavní stížnosti v obnoveném řízení, a poté reagoval na vyjádření účastníků řízení. K postoji Městského soudu v Praze, považujícího ústavní stížnost za nedůvodnou, stěžovatel, na tomto místě poněkud nepřípadně, argumentoval důvody pro povolení obnovy řízení. K vyjádření soudního exekutora stěžovatel zopakoval, že jeho odměna byla naprosto nepřiměřená okolnostem případu, neboť stěžovatel dobrovolně přispíval po celou dobu řízení o stanovení výše výživného na dceru částkou 4 000 Kč a poté uhradil celou částku dlužného výživného sám a zcela dobrovolně bez jakéhokoliv přičinění soudního exekutora. Stěžovatel připomněl, že se opakovaně domáhal zrušení příkazu k úhradě nákladů exekuce všemi dostupnými prostředky včetně žaloby pro zmatečnost, které nebylo vyhověno. Tím došlo k porušení jeho práv vyplývajících z čl. 36Listiny, a proto stěžovatel trvá na svém návrhu, jak byl učiněn. 20. Ústavní soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání, neboť toto by žádné další objasnění věci nepřineslo. Ústavní soud neprováděl ve věci dokazování, vyšel toliko ze spisů Obvodního soudu pro Prahu 5, exekutorského spisu Exekutorského úřadu Jihlava sp. zn. 35 EX 69/06 a soudu Ústavního.Posouzení ústavní stížnosti v obnoveném řízení21. Rozhodováním o náhradě nákladů exekuce a jeho ústavněprávní reflexí se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a v řadě svých rozhodnutí postihl zásadní aspekty této problematiky. Konstatoval, že ustanovení §87 až 89 e. ř. nelze interpretovat bez ukotvení v obecné úpravě nákladů výkonu rozhodnutí (tj. v ustanoveních §270 a 271o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst. 1 e. ř.). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. §142 odst. 1o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení výslovně přihlašuje (srov. §87 odst. 3 e. ř.). Oproti řízení o výkon rozhodnutí však v exekučním řízení vystupuje další ("nákladový") subjekt, exekutor, s nímž zákon spojuje náklady exekuce vymezené v §87 odst. 1 e. ř. V případě nařízení exekuce, tj. je-li návrhu vyhověno, zákon připodobňuje postavení exekutora k postavení oprávněného (§87 odst. 3 e. ř.) a ukládá povinnému, aby náklady exekuce exekutorovi uhradil (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06 ze dne 14. 4. 2006). 22. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545) Ústavní soud označil výklad ustanovení exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce v usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06 za ústavně konformní. V této souvislosti též odlišil vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy exekutor vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. V případě zastavení exekuce má exekutor nárok na náhradu nákladů exekuce zásadně proti povinnému (jen ve výjimečných případech za podmínek stanovených zákonem proti oprávněnému - §89 e. ř.) a jako nositel takto přiznané pohledávky je v postavení běžného věřitele, který přiznanou pohledávku může vymáhat jen nástroji exekučního řízení. Pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kritéria obsažená v ustanovení §271o. s. ř. (§52 odst. 1 e. ř.). 23. Základní zásady odměňování exekutorů v případě dobrovolného plnění povinným Ústavní soud zformuloval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.). Zde v souvislosti s přezkumem ustanovení §5 odst. 1 exekučního tarifu vymezil principy, z nichž by měla vycházet ústavně konformní úprava odměn exekutorů, neboť i pro exekuci - nucený výkon rozhodnutí - platí zásada minimalizace zásahů do základního práva povinného na ochranu jeho majetku zaručeného v čl. 11 odst. 1Listiny. Tyto principy spočívají v tom, že při stanovení výše odměny exekutora je třeba zohlednit, že povinný dlužník, byť po nařízení exekuce, splní svou pohledávku dobrovolně, bez přímé exekuce, resp. ještě před jejím vynuceným provedením. Odměna exekutora by tak neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale měla by odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Skutečnost, kdy je do základu odměny exekutora zahrnuta i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce, Ústavní soud označil za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou.24. V nálezu sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009 (N 152/53 SbNU 849) Ústavní soud vztáhl shora vymezené principy pro určení základu pro výpočet odměny exekutora i na v budoucnu se opakující plnění. V tomto případě povinný po nařízení exekuce dobrovolně bez přímé účasti exekutora uhradil dlužné výživné, běžné výživné bylo vymáháno srážkami z jeho platu po dobu 19 měsíců, poté byla exekuce na běžné výživné zastavena podle ustanovení §290 odst. 2o. s. ř. Soudní exekutor shodně s exekučním soudem vycházeli při stanovení základu pro určení odměny za provedení exekuce částečně z ustanovení §5 odst. 1 exekučního tarifu (výše dlužného výživného) a částečně z ustanovení §5 odst. 4 (ve spojení s §6) exekučního tarifu (běžné výživné), tj. za základ pro výpočet odměny považovali pětinásobek hodnoty ročního plnění. Ústavní soud takový postup neaproboval a vytkl exekučnímu soudu, že při rozhodování o námitkách povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce nerespektoval, že povinný, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku dlužného výživného v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně uhradil. Ústavní soud zdůraznil, že nosné důvody předmětného plenárního nálezu se vztahují na exekuční tarif jako celek, a proto při stanovení základu pro určení odměny exekutora z vymáhaného v budoucnu se opakujícího plnění nelze aplikovat ustanovení §5 odst. 4 exekučního tarifu bez dalšího, ale musí být dodrženy maximy zde uvedené, zejména princip proporcionality (pojímaný též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod). Ústavní soud upřesnil, že pokud byla exekuce na v budoucnu se opakující plnění zastavena podle ustanovení §290 odst. 2o. s. ř., tj. z důvodu, že lze očekávat, že povinný bude nadále plnit svou povinnost dobrovolně, je nutné pro ústavně konformní stanovení základu pro určení odměny exekutora vycházet jen z výše jím vymoženého plnění, tedy nikoli z výše plnění vymáhaného, jak předpokládá ustanovení §5 odst. 4 exekučního tarifu. Jinak řečeno, ustanovení §5 odst. 4 exekučního tarifu je možno chápat pouze jako omezení maximální výše základu pro stanovení odměny exekutora v případě, že jím prováděná exekuce trvá po dobu pěti let a déle, tak, aby výše nákladů exekuce neměla pro povinného likvidační charakter. Jako obiter dictum Ústavní soud opětovně připomněl, že pro nařízení výkonu rozhodnutí a také následné exekuce prováděné soudním exekutorem dle exekučního řádu je kategoricky nezbytné, aby rozhodnutí o nařízení exekuce a exekuční příkazy směřovaly toliko ke spolehlivému uspokojení pohledávky oprávněného a s tím spojených nákladů exekuce a aby neznamenaly pro povinného likvidační opatření. Umožňuje-li zákon nařídit výkon rozhodnutí i pro běžné výživné (ustanovení §284 odst. 2o. s. ř.), je vzhledem k výše uvedenému principu zákonné ochrany majetku povinného nanejvýše vhodné, aby rozsah srážek ze mzdy reflektoval pouze dobrovolně neplněnou povinnost; pokud soud dospěje k závěru, že je účelnější exekvovat celé běžné výživné, měla by být dosavadní dobrovolnost v plnění vyživovací povinnosti (tj. platba výživného v nižším rozsahu) zohledněna ve výši úhrady nákladů exekuce. Pokud by tomu tak nebylo, nejen že by došlo k porušení principu ochrany majetku povinného ve smyslu čl. 11 odst. 1Listiny, ale především by byl neúměrně vysokými náklady exekuce ohrožen samotný účel exekučního řízení, tj. zajištění prostředků pro obživu oprávněného. 25. Shora uvedené závěry Ústavní soud sledoval i v nálezu sp. zn. II. ÚS 2348/12 ze dne 8. 8. 2013 (N 143/70 SbNU 341), ve kterém zdůraznil souvislost mezi skutečnou exekuční činností soudního exekutora a vymožením pohledávky, a to při zohlednění aktivity povinného, která není bezprostředně vynucená kroky dotýkajícími se konkrétně majetkové podstaty povinného. Rovněž v tomto případě označil rozhodnutí soudního exekutora a exekučního soudu, která za základ odměny exekutora vzala pětinásobek ročního plnění, za nadmíru formalistická a rozporná s obecnými principy spravedlnosti v situaci, kdy ani exekuční soud neměl pochybnosti o tom, že splatná částka dlužného výživného a placení běžného výživného byla stěžovatelem dobrovolně poskytnuta vzápětí po obdržení usnesení o nařízení exekuce. Ústavní soud kriticky hodnotil postup exekutora, který kromě vydání exekučních příkazů a zaslání výzvy k dobrovolnému splnění povinnosti po zaplacení dlužného výživného a započetí plateb běžného výživného neučinil nic k vymožení pohledávek oprávněných. Jeho pozdější aktivita, spočívající ve vydání dalších exekučních příkazů nařizujících exekuci prodejem nemovitostí a movitých věcí, postrádala opodstatnění, neboť vyjma nákladů oprávněné a nákladů exekuce byly vymáhané povinnosti splněny. 26. V projednávané věci se Ústavní soud nejprve zabýval otázkou možné aplikace nosných rozhodovacích důvodů shora uvedených rozhodnutí, neboť předmětem ústavněprávního přezkumu nebyla rozhodnutí o nákladech exekuce (jako ve výše citovaných věcech sp. zn. I. ÚS 998/09 a sp. zn. II. ÚS 2348/12), ale rozhodnutí o náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce pro běžné výživné podle §290 odst. 2o. s. ř.27. V exekučním řízení platí při rozhodování o náhradě nákladů při zastavení exekuce kritéria obsažená v ustanovení §271o. s. ř. Toto ustanovení umožňuje soudu, aby při zastavení výkonu rozhodnutí rozhodl o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo (procesní zavinění účastníků). Ustanovení §89 e. ř. ve znění účinném do 31. 10. 2009 stanovilo, že dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil, a že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Ustanovení §89 e. ř. není s úpravou v §271o. s. ř. v rozporu, jen ji doplňuje o prostor pro vymezení procesního vztahu oprávněného k dalšímu subjektu - exekutorovi. Nelze-li procesní zavinění na zastavení výkonu rozhodnutí přičítat oprávněnému, soud při zastavení řízení ponechá v platnosti předchozí rozhodnutí o nákladech řízení a přizná mu i náklady, o kterých dosud rozhodnuto nebylo. Soud tak nerozhoduje jen o povinnosti k náhradě nákladů tohoto úseku vykonávacího řízení (tj. řízení o zastavení výkonu rozhodnutí), ale je povinen rozhodnout o všech nákladech řízení, které vznikly prováděním výkonu rozhodnutí, a přezkoumat všechna rozhodnutí o nákladech řízení, jež byla vydána v průběhu celého řízení o výkon rozhodnutí. 28. V projednávané věci nebylo pochyb o tom, že procesní zavinění za zastavení exekuce pro běžné výživné podle §290 odst. 2o. s. ř. stíhalo povinného (stěžovatele), neboť zastavení exekuce bylo důsledkem toho, že po nařízení exekuce vymáhanou povinnost (s)plnil. Z tohoto pohledu není rovněž pochyb ani o tom, že soudní exekutor měl vůči povinnému právo na náhradu (svých) nákladů, tedy i odměny. Ústavní soud respektuje svoji dosavadní rozhodovací praxi, podle které je přípustná ústavní stížnost proti příkazu k úhradě nákladů soudního exekutora a rozhodnutí exekučního soudu tento příkaz přezkoumávajícímu, a obecně nepovažuje za systémové umožnit jejich opakovaný ústavněprávní přezkum v souvislosti s přezkumem náhradově nákladového výroku při zastavení exekuce. 29. Projednávanou věc však považuje za výjimečnou vzhledem k podstatné změně, ke které došlo po vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce (příkaz nabyl právní moci dne 14. 12. 2006). Za tuto změnu považoval snížení dosud vymáhaného plnění s účinností od 7. 5. 2007, neboť usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 5. 2007 č. j. 50 P 127/2006-932 byl stěžovatel zavázán povinností přispívat na výživu své nezletilé dcery částkou 4 500 měsíčně. 30. Exekuci běžného výživného lze ve stěžovatelově případě rozdělit do dvou časových pásem - od nařízení exekuce do 7. 5. 2007 (sedmnáct měsíců) byla předmětem exekuce částka 9 000 Kč měsíčně - od 7. 5. 2007 do doby zastavení (dvanáct měsíců) byla předmětem exekuce částka 4 500 Kč měsíčně. Výše exekvovaného běžného výživného je zásadní pro určení základu ke stanovení odměny soudního exekutora. Sníží-li se výrazně rozsah vymáhaného plnění, je nezbytné (v duchu shora uvedených obecných principů odměňování exekutorů), aby se tato změna promítla i v odměně soudního exekutora. 31. V projednávané věci vycházel soudní exekutor ze základu představujícího pětinásobek ročního plnění počítaného z tehdy stanoveného běžného výživného ve výši 9 000 Kč měsíčně (celkem 540 000 Kč). Ústavní soud zde zcela ponechává stranou, zda povinný plnil ve prospěch oprávněné za přímé účasti exekutora či nikoliv, neboť za důvod ke svému zásahu považoval skutečnost, že orgány veřejné moci nereagovaly na změnu výše výživného jako opakujícího se plnění, které bylo předmětem probíhající exekuce, a nepromítly ji do svých rozhodnutí. V okolnostech daného případu považoval za extrémně rozporné s principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1Listiny, aby v základu pro výpočet odměny soudního exekutora, který je určen pětinásobkem hodnoty ročního plnění, byla promítnuta výše exekvovaného plnění relevantní pouze v době nařízení exekuce a zcela stranou a bez vlivu by zůstala jeho následná změna. Není-li k dispozici jiný procesní nástroj, je Ústavní soud přesvědčen, že při aplikaci ustanovení §271o. s. ř. při rozhodování o zastavení exekuce podle ustanovení §290 odst. 2o. s. ř. má exekuční soud dostatečný prostor pro úvahu o výši všech nákladů vzniklých nejen oprávněné, ale i soudnímu exekutorovi. V rámci této úvahy exekuční soud mohl a měl přezkoumat i pravomocně přiznanou (a již zaplacenou) odměnu soudního exekutora, zejména zda její základ reflektuje snížení vymáhaného opětujícího se plnění, případně zda je vůbec dán prostor pro aplikaci věty druhé ustanovení §5 odst. 4 exekučního tarifu. Ústavní soud na tomto místě opakuje, že soudní exekutor není ve vztahu ke své přiznané odměně v postavení orgánu veřejné moci, ale vystupuje jako účastník řízení, kterého lze soudním rozhodnutím zavázat povinností, aby povinnému vrátil, co mu na nákladech exekuce již zaplatil. Rozhodnutí o výši odměny exekutora, které nevychází z reálné výše exekvovaného plnění, poškozuje majetkovou sféru povinného a porušuje jeho práva zakotvená v čl. 11 odst. 1Listiny. 32. Ústavní soud na závěr uvádí, že se nezabýval námitkou zbytečného prodlužování vedené exekuce, neboť ji stěžovatel uplatnil až po jejím skončení. Ústavní soud připomíná, že po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je procesním prostředkem k ochraně práva zasaženého neodůvodněnými průtahy v již skončeném řízení uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady. Stejně tak se nezabýval ani námitkami, které stěžovatel uplatnil ve vztahu k výroku I usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 o zastavení exekuce či k výši nákladů exekuce stanovené příkazem soudního exekutora, neboť obnova řízení pro tato rozhodnutí nebyla povolena. 33. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a)zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí exekučních soudů zrušil pro porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jak je ve výroku nálezu uvedeno.
1. Odlišné stanovisko soudce Ludvíka Davida Nesouhlasím s výrokem citovaného nálezu, a tedy nevyhnutelně i s podstatnou částí jeho odůvodnění, a to z následujících důvodů:1. V bodě 2 odůvodnění se rekapituluje, že ústavní stížnost byla původně odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2760/11 ze dne 29. 12. 2011 zčásti pro zjevnou neopodstatněnost, zčásti jako návrh podaný po lhůtě. Domnívám se, že druhý z důvodů odmítnutí není bez významu a měl být při rozhodování o věci zohledněn (vigilantibus iura).2. Nynější závěry většiny pléna Ústavního soudu jsou v bodech 26-31 shrnuty korektně a otevřeně. Plyne z nich však, že při zastavení předmětné exekuce stíhalo procesní zavinění povinného, jenž (s)plnil vymáhanou povinnost po nařízení exekuce (§290 odst. 2 o. s. ř., bod 28). Je-li podle ustanovení §271 o. s. ř. věty první kritériem pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení důvod, pro nějž k zastavení řízení došlo, pak se domnívám, že zjištěný důvod (ležící na straně povinného, tedy stěžovatele) měl zůstat přičten stěžovateli k tíži a že jiné řešení této otázky, jak se v následujících pasážích nálezu předestírá, není přiléhavé.3. Lze zajisté akcentovat hodnotový rozměr případu uvozený (v konkrétní rovině) snížením vymáhaného plnění výživného od 7. 5. 2007 z částky 9 000 Kč měsíčně na částku 4 500 Kč měsíčně, přičemž se tak stalo několik měsíců po právní moci exekučního příkazu. Nejsem však přesvědčen, že to mělo vést ke zrušení obou již pravomocných nákladových usnesení. Nejde tu jen o již zmíněný důvod zastavení exekuce; svou roli měla sehrát i skutečnost, že se výše sporných nákladů řízení nejeví být v excesivním, resp. pro povinného tíživém nepoměru k částce, kterou stěžovatel na výživném dříve dlužil [srov. v obecné poloze nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)].4. I při veškerém respektu k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, jenž byl závazným východiskem pro další projednání věci, se i se zřetelem k měřítkům posouzení jejího ústavního rozměru, jehož naplnění bylo podmínkou meritorního přezkumu (blíže posledně citovaný nález), domnívám, že Ústavní soud neměl ústavní stížnosti daným způsobem vyhovět.2. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky I.1. V záhlaví označenému nálezu oponuji proto, že ač většina pléna obecně vymezila správně důvody a důsledky užití ustanovení §271 o. s. ř. (zejména v bodech 21 a 22 a zčásti 27), při jeho aplikaci v dané věci se však vlastních závěrů nepřidržela (ani těch, jež vyjádřila v bodu 28), resp. je nepřípustně kontaminovala úvahami, jež k němu "podle práva" vztáhnout nelze (v bodech 29 a 30).2. Ustanovení §271 o. s. ř. slouží k tomu, aby v případě, že v rámci exekučního řízení - v němž při nařízení exekuce platí ustanovení §270 o. s. ř., reflektující okolnost, že oprávněný měl obdobou §142 odst. 1 o. s. ř. "plný úspěch" - nastanou okolnosti, které předpoklad toho "úspěchu" eliminují, byly eliminovány i náhradové důsledky, jež s ním byly při nařízení exekuce spojeny. Zjednodušeně řečeno, při zastavení exekuce lze dodatečně o nákladech exekuce rozhodnout jinak, nikoli ve prospěch oprávněného, nýbrž povinného, a to i cestou zrušení nákladových výroků původních, či dokonce uložením povinnosti oprávněnému vrátit to, co bylo na jejich základě plněno.3. Neplyne však odtud, že by - touto cestou - mohla být napravována případná pochybení co do výše náhrady nákladů, jež byla dřívějšími rozhodnutími exekučních orgánů pravomocně přiznána.4. To ostatně i většina pléna uznává v bodu 28 i. f., činí však odtud nepřípustnou výjimku v bodech následujících (29 a 30).5. Nejenže s ní nelze souhlasit obecně; nelze s ní souhlasit zvláště v situaci, kdy k zastavení exekuce došlo podle ustanovení §290 odst. 2 o. s. ř. Toto speciální ustanovení totiž umožňuje - oproti situacím předjímaným ustanovením §271 o. s. ř. - zastavit exekuci i tehdy, když žádný obecný důvod zastavení (viz §268 o. s. ř.) zde není, a naopak vše svědčí tomu, aby dále probíhala, leč jde již jen o běžné výživné, a v povinném lze spatřovat naději, že oproti stavu minulému již dospěl ve vztahu ke svým povinnostem k nápravě potud, že bude výživné plnit bez potřeby nuceného vymáhání.6. Coby klíčové se odtud podává, že tento důvod zastavení exekuce ke změně předchozích nákladových výroků ani v jejich základu (o což jediné může jít - viz bod 3 výše) jakkoli nesměřuje, neboť nikterak nezpochybňuje náhradově nákladový předpoklad podle §270 o. s. ř. 7. Z toho plyne, že ustanovení §271 o. s. ř. se při zastavení exekuce podle §290 odst. 2 o. s. ř. typově (až na zde nevýznamné výjimky) neuplatní, resp. se "uplatní" tak, že dosavadní náhradově nákladová rozhodnutí zůstanou nedotčena (skutkové důvody tohoto zastavení exekuce logicky nemohou zatížit oprávněného, neboť na něm nemá "zavinění") a že jediné, o čem může být nákladově rozhodováno, jsou eventuálně náklady - nikoli exekuce, nýbrž - řízení o jejím zastavení.8. Jestliže právě tak rozhodly obecné soudy v nyní napadených rozhodnutích, rozhodly jediným možným způsobem (bez ohledu na jeho "praktický" význam, jestliže nikomu zde - v této dílčí fázi exekučního řízení - náklady nevznikly).9. Procesní prostor pro nové (odlišné) určení odměny soudního exekutora coby složky nákladů exekuce, který většina pléna sledovala otevřít, zde tedy očividně nebyl, neboť šlo (a mohlo jít) jen o náklady jiné. 10. Tento "prostor" nelze založit ani na tom - jak většina pléna míní (bod 29) - že v průběhu exekuce došlo ke změně výše vymáhaného výživného; na zastavení exekuce podle §290 odst. 2 o. s. ř., což zde bylo jedině rozhodné, tato okolnost totiž nemá žádný vliv. 11. Co lze napadeným rozhodnutím obecných soudů vytknout je, že do náhradově nákladového výroku zahrnuly i soudního exekutora, neboť ten účastníkem této části exekučního řízení nebyl; jak bylo výše zdůrazněno, nešlo o náklady exekuce, nýbrž o náklady řízení o jejím zastavení, což jest rozdíl. Pakliže mu však nepřiznaly žádné nároky, nic dramatického se nestalo; jen se tak stát nemuselo. Paradoxně právě tuto nadbytečnou a věcně neefektivní část rozhodnutí obecných soudů zasáhla nálezová kasace.12. Tím, že většina pléna uvažuje (v bodu 31) i tak, že kromě opětovného přezkumu pravomocně přiznané odměny soudnímu exekutorovi by měla nastoupit i možnost exekutorovi uložit povinnost vrátit povinnému co na nákladech exekuce mu již zaplatil, ocitá se ve zjevné kolizi právě s tím procesním základem (§271 o. s. ř.), jehož se dovolává, neboť jej právě v neprospěch stěžovatele jakožto povinného sama (a to správně) vymezila (bod 28, věta druhá). II.Jest shrnout: většina pléna se v dané věci nejen nesprávně chopila instrumentária dle §271 o. s. ř., nýbrž jej zamířila i na zcela nevhodný (výrokový) terč. Ústavní stížnost měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.