ECLI:CZ:US:2016:1.US.1040.16.1
sp. zn. I. ÚS 1040/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radka Mlejnka, zastoupeného JUDr. Karlem Stečínským, advokátem se sídlem Okružní 639, Psáry - Dolní Jirčany, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 A55/2012-203 ze dne 17. 6. 2015 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As l91/2015-63 ze dne 28. 1. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovateli bylo rozhodnutím stavebního odboru Úřadu městské části Praha 4 jako stavebníkovi nařízeno odstranit stavbu oplocení za jeho řadovým rodinným domem v katastrálním území Krč. Před Nejvyšším správním soudem se věc ocitla již potřetí, neboť dva předcházející rozsudky městského soudu byly ke kasační stížnosti stěžovatele z procesních důvodů zrušeny. Jádrem kasační stížnosti byl nesouhlas stěžovatele jako žalobce se závěrem městského soudu, že žádná z listin předložených stěžovatelem neprokazuje, že na stavbu plotu bylo vydáno územní rozhodnutí či územní souhlas, a pro jeho dostavbu v roce 2008 bylo potřeba jiného, nového územního souhlasu (který však nebyl vydán). Obsah historické stavební dokumentace a vzájemná souvislost zmíněných listin podle stěžovatele představují jasné územní rozhodnutí vydané podle tehdy platných předpisů. Nejvyšší správní soud uvedené kasační stížnosti nevyhověl, přičemž vycházel z toho, že správní orgány nařídily stěžovateli odstranit stavbu oplocení provedenou v roce 2008 ve všech jejích částech (sloupky, zdi a základy). Kromě toho se povinnost odstranění týkala ještě částí betonové podezdívky pocházející z 80. let minulého století, a to těch, jež netvořily opěrnou zeď pro terasu a jež stavební úřad nepovažoval za součást rodinného domu, zbudovanou současně s ním. Poté se Nejvyšší správní soud pečlivě zabýval legalitou obou staveb. V případě starší z obou staveb vysvětlil, že pozdější ohlášení nemůže legalizovat dřívější stavbu. V případě nového oplocení bylo vysvětleno, že si stěžovatel neopatřil územní souhlas, a proto ani tato stavba není řádně povolená. Z těchto důvodů tedy napadené správní rozhodnutí o odstranění stavby podle Nejvyššího správního soudu obstojí.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že mu je ukládána povinnost nad rámec zákona, přičemž nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Odstranění stavby je pak v důsledku i zásah do jeho vlastnického práva. Příslušné státní orgány nešetřily smysl a podstatu jeho základních práv. Obecné soudy v daném případě ve svých závěrech, odůvodněních a hodnocení jednotlivých důkazů soustavně hledaly námitky proti jím předloženým důkazům tak, že v důsledku jejich posouzení je v extrémním nesouladu se skutkovým stavem a obsahem důkazu, dále jsou u jednotlivých důkazů v rozporu s odůvodněním u jiných důkazů, což podle názoru stěžovatele zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal. I všechna procesní práva stěžovatele byla ze strany obecných soudů chráněna, Nejvyšší správní soud podvakrát zrušil rozsudek městského soudu z důvodů plného naplnění stěžovatelových procesních práv.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2016
Davida Uhlíře, v. r.
předseda senátu