ECLI:CZ:US:2016:1.US.1108.16.1
sp. zn. I. ÚS 1108/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Družstvo HLS, výrobní družstvo Plzeň, IČ 40526801, se sídlem v Plzni, Čelakovského 3, zastoupeného Mgr. Ivo Žižkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2016 č. j. 29 Cdo 5521/2015-294, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem ze dne 11. srpna 2011 č. j. 44 Cm 157/2007-130 Krajský soud v Plzni zavázal Družstvo HLS, výrobní družstvo Plzeň zaplatit žalobci 185.390 Kč s příslušenstvím, Vrchní soud v Praze dne 13. 3. 2013 změnil rozsudek tak, že žalobu zamítl. Žalobce se obrátil s dovoláním na Nejvyšší soud, který svým rozsudkem ze dne 2. 2. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2479/2013 rozhodnutí vrchního soudu zrušil a zavázal jej právním názorem ohledně určení doby, která je pro stav kapitálu družstva v nedělitelném fondu rozhodná. Tímto názorem se vrchní soud řídil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, dovolání proti němu pak bylo napadeným rozhodnutím Nejvyšším soudem odmítnuto. Podstatou dovolacích námitek byla polemika se závěrem Nejvyššího soudu vysloveným v předchozím kasačním rozhodnutí (sp. zn. 29 Cdo 2479/2013), podle něhož určují-li stanovy družstva, že pro stanovení výše vypořádacího podílu je rozhodný stav majetku družstva podle účetní uzávěrky za rok, v němž členství zaniklo, nelze při výpočtu výše vypořádacího podílu přihlédnout k rozhodnutí členské schůze o rozdělení a užití účetně vykázaného zisku (např. o jeho převodu do nedělitelného fondu), které bylo přijato a ž v následujícím účetním období. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení vysvětlil, že nevidí důvodu ničeho měnit na svém citovaném právním názoru.
3. Stěžovatel ve svém ústavní stížnosti s výkladem Nejvyššího soudu polemizuje obdobně jako v dovolání, neboť podle něj tento závěr vede k tomu, že v době kdy člen (žalobce) vstupuje do družstva, podmínky členství v družstvu (vstupu, odchodu a celkového fungování) jsou členovi známy a vychází z nich při svém rozhodování, zda se stane členem družstva. Také je známa možnost svobodné volby z družstva odejít i za jakých podmínek. Členství v družstvu tak vzniká na základě svobodného rozhodování budoucího člena, stát se nejen členem družstva, ale i svobodného rozhodnutí z družstva vystoupit za předem známých a daných podmínek, které jsou mnoho let předtím uplatňovány. Rozhodnutí Nejvyššího soudu však dle stěžovatele nabourává právní jistotu při každém rozhodování členské schůze, kdy mnoho rozhodování vychází z hospodářských výsledků, které nemohou být známy do budoucna, a proto každé rozhodování v tomto směru je rozhodování zpětné.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Rozhodnutí obsahují dostačující, logická a výstižná odůvodnění. Stěžovatel pak ve své stížnosti pouze pokračuje v polemice o výkladu podústavního práva, který opakovaně provedl Nejvyšší soud ve své judikatuře, citované v napadeném rozhodnutí.
7. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu