ECLI:CZ:US:2016:1.US.1122.16.1
sp. zn. I. ÚS 1122/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Turka, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Plzni, Nám. Republiky 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 1/2016-50 ze dne 4. 2. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 30 A 20/2013-116 ze dne 9. 12. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel správní žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje a Městského úřadu Přeštice, jimiž mu bylo nařízeno odstranění stavby a obnovení předcházejícího stavu stavební úpravy boku náhonu, jimiž zasáhl do nosných konstrukcí na pozemku st. p. A1 v k.ú. Dolní Lukavice. Stěžovatel v žalobě nijak nezpochybňoval, že své odvolání proti napadenému rozhodnutí městského úřadu podal opožděně, proto soudy přezkoumávaly napadené rozhodnutí s přihlédnutím k tomu; tedy stěžovatel již nemohl úspěšně napadat některé důsledky, k nimž vedlo prvostupňové rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím o odvolání, již nebylo možné např. úspěšně zpochybňovat uložení povinnosti obnovit otvor ve zdi. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku zdůraznil, že již v rozsudku sp. zn. 9 As 293/2014 objasnil, že zmeškáním odvolací lhůty a podáním opožděného odvolání se stěžovatel sám připravil o možnost nechat v rámci správního soudnictví věcně přezkoumat, zda bylo uložení povinnosti obnovit otvor ve zdi v souladu se zákonem. Stěžovatel se však v nynější věci před krajským soudem mohl domáhat přezkumu hodnocení, zda mu mělo být umožněno svou povinnost obnovit otvor splnit i z pozemků a staveb náležejících osobě zúčastněné na řízení.
3. Stěžovatel shledává zásah do svého práva na spravedlivý proces v tom, že se obecné soudy nezabývaly námitkami stěžovatele, kterými namítal podjatost prvostupňového správního orgánu, rozpor postupu a rozhodnutí správních orgánů se zákonem, ale také nesprávnost skutkových zjištění prvostupňového správního orgánu. Za zásadní nedostatek stěžovatel považuje nesprávnost samotného posouzení onoho otvoru ve zdi, který stěžovatel nechal zacelit, jako stavební úpravu. Tím je zpochybňována samotná pravomoc správních orgánů ve věci rozhodovat. Stěžovatel je přesvědčen, že se nejednalo o nepovolenou stavbu. K provedení opravy se stěžovatel odhodlal až s ohledem na hrozící devastaci svého majetku, potvrzenou znaleckým posudkem Ing. Jaromíra Lorence, a liknavý postup správních orgánů.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
8. Stěžovatel před Ústavním soudem znovu opakuje věcné námitky, které však nevznesl včas v rámci správního řízení. Stěžovatel ani nenamítá, že by snad závěr správních soudů o nevyčerpání opravných prostředků byl nesprávný, pouze opakuje argumenty, jejichž přezkum však z odůvodněných důvodů obecné soudy neprovedly. Z principu výše zmíněné subsidiarity přezkumu ze strany Ústavního soudu není možné, aby to byl Ústavní soud, kdo věcně přezkoumá námitky, které z přesvědčivých důvodů odmítly přezkoumat obecné soudy. Obecné soudy pak ve svém postupu nepochybily, a proto ústavní stížnost stěžovatele nedosahuje ústavní roviny.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2016
Davida Uhlíře, v. r.
předseda senátu