ECLI:CZ:US:2016:1.US.1159.16.1
sp. zn. I. ÚS 1159/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Saša - Sun s. r. o., se sídlem Kollárova 1229, Veselí nad Moravou, právně zastoupené JUDr. Pavlem Gazárkem, advokátem se sídlem Blatnice pod Svatým Antonínkem 462, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. dubna 2016 č. j. Nad 67/2016-184, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 4. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud zamítl návrh stěžovatelky, aby věc vedená před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 62 A 78/2014 byla přikázána, z důvodu vhodnosti podle §9 odst. 2 s. ř. s., Krajskému soudu v Praze. Zmíněné řízení bylo zahájeno k žalobě nejvyššího státního zástupce a žalovaným je Energetický regulační úřad. Stěžovatelka je osobou zúčastněnou na řízení.
Ve svém návrhu stěžovatelka poukazuje především na skutečnost, že do soudního spisu krajského soudu sp. zn. 62 A 78/2014 byla založena složka označená jako "přílohy žalobce". Není přitom zřejmé, kdo, kdy a jakým způsobem přílohovou část žaloby do soudního spisu založil, a je otázkou, zda založením přílohy nedošlo k porušení rovnosti stran a fair procesu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nastoluje myšlenku, zda zmíněná složka nebyla do spisu zařazena z iniciativy soudu.
Stěžovatelka si je vědoma všech aspektů delegace vhodné podle §9 odst. 2 s. ř. s., nicméně podle jejího mínění v projednávaném případě existuje "jiný důležitý důvod" pro přikázání věci jinému soudu. Dále pak považuje za spornou otázku, zda za jiný důležitý důvod je možno považovat důvod, který svou intenzitou nedosahuje obecné klasifikace podjatosti soudce, ale současně s ohledem na související aspekty vykazuje znaky mimořádnosti, které dané soudní řízení vyčleňují ze standardnosti. Podle náhledu stěžovatelky se daný případ vymyká z běžného rámce, neboť všechny související žaloby jsou projednávány před Krajským soudem v Brně a navíc stejný soud, tj. Krajský soud v Brně, projednává některé případy, předmětem kterých jsou "trestněprávní aspekty" vydaných licencí na výrobu elektřiny z fotovoltaických elektráren. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s tím, že Nejvyšší správní soud odkázal ve svém odůvodnění toliko na související judikaturu.
V uvedeném postupu spatřuje stěžovatelka porušení svých základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Dále je nutno uvést, že prakticky totožnou ústavní stížností se Ústavní soud v minulosti již zabýval, a to ve věci společnosti Zdeněk - Sun s. r. o., jež je evidována u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1166/16.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila tytéž námitky, které uvedla již předtím ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se těmito jejími námitkami zabýval, avšak tyto neshledal důvodnými. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelky, a to včetně ústavněprávní argumentace. Stěžovatelka polemizuje s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu v rovině podústavního práva, když nesouhlasí se způsobem, jakým aplikoval ustanovení §9 odst. 2 s. ř. s., a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný.
Z ustanovení §9 odst. 2 s. ř. s. vyplývá, že Nejvyšší správní soud může věc přikázat jinému než místně příslušnému krajskému soudu, je-li to pro rychlost nebo hospodárnost řízení nebo z jiného důležitého důvodu vhodné. Nejvyšší správní soud ve svém odůvodnění přitom zcela jasně uvedl, že přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu vede zpravidla ke zvýšení nákladů a projednání věci se tím protahuje. Z toho důvodu pak musí být důvody pro delegaci vhodnou založeny na jiných skutečnostech, než jsou ničím nepodložené spekulace a dohady stěžovatelky.
Místní příslušnost soudu, určená procesními předpisy, je základním pravidlem, které je promítnutím dělby činnosti uvnitř soudní soustavy mezi jednotlivé články tak, aby věci byly projednávány tam, kde jsou nejlepší předpoklady pro jejich posouzení a rozhodnutí. Právní institut delegace vhodné, jak jej předestírá ustanovení §9 odst. 2 s. ř. s., představuje průlom do ústavního principu zákonného soudce, vyjádřeného v čl. 38 odst. 1 Listiny. Z toho důvodu je třeba výjimku z obecného vykládat zásadně restriktivně. Sama skutečnost, že příslušnému krajskému soudu napadly i věci související, sledující projednávanou problematiku z trestněprávního hlediska, pro aplikaci výše uvedené výjimky zcela jistě nesvědčí. Důvodem je mimo jiné ta skutečnost, že správněprávní a trestněprávní soudní senáty jsou založeny na odlišném personálním základu.
Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se vypořádalo se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl, když vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy i judikaturu.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítnul jako zjevně neopodstatněnou, a to podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu