ECLI:CZ:US:2016:1.US.126.16.1
sp. zn. I. ÚS 126/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o návrhu stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 40, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2015 č. j. 28 Co 174/2015-2112 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. října 2014 č. j. 39 P 115/2008-1845, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a D. Z., zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kroftova 329/1, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do práva rodiče na péči o děti a práva dětí na rodičovskou výchovu a péči zaručených čl. 9, 14 odst. 2 a 18 Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, které rozhodovaly ve věci péče a výživy dvou nezletilých dětí stěžovatele.
3. Stěžovatel se před Obvodním soudem pro Prahu 6 domáhal svěření dětí do střídavé péče, povolení obnovy řízení vedeného u soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 39 P 115/2008 a snížení výživného. Matka ve věci rovněž podala návrh, a to na zvýšení výživného.
4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 8. 10. 2014, č. j. 39 P 115/2008-1845, bylo rozhodnuto tak, že návrh na obnovu řízení se zamítá (výrok I.), řízení o změnu výchovy se zastavuje (výrok II.), návrh na změnu rozsahu styku otce s nezletilými dětmi se zamítá (výrok III.), návrh na zvýšení výživného se zamítá (výrok IV.) a návrh na snížení výživného se zamítá (výrok V.). Výrokem VI. bylo rovněž rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali účastníci odvolání. Stěžovatel napadl výrok, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení, a výrok, kterým byl zamítnut návrh na snížení výživného. Matka odvoláním napadla výrok o zamítnutí návrhu na změnu styku stěžovatele s dětmi.
6. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 12. 10. 2015, č. j. 28 Co 174/2015-2112, byly výroky I. a V. rozsudku soudu prvního stupně potvrzeny. Výrok III. byl změněn a odvolací soud upravil styk stěžovatele s dětmi.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů, jimiž mělo být zasaženo do jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces a práva rodiče na péči o děti.
8. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá rozsáhlá argumentace. Stěžovatel zejména uvedl, že obecné soudy při rozhodování vycházely pouze z důkazů provedených v předchozích letech, a zcela tak rezignovaly na celkové zjištění aktuální situace. Takovým postupem rovněž upřednostnily matku před stěžovatelem jako otcem. Další část argumentace se vztahuje k provádění dokazování znaleckým posudkem. Stěžovatel rovněž upozornil na skutečnost, že původní opatrovník dětí měl soudu podávat zkreslené informace, které byly výhradně založeny na výpovědích matky, a zamlčovat informace, které podával otec. Z obsahu ústavní stížnosti dále vyplývá stěžovatelovo přesvědčení, že v důsledku omezení styku se prohlubovala závislost dětí na matce, která využívá každou možnost, aby před nimi vystupovala proti stěžovateli jako otci. V této souvislosti stěžovatel rozvádí okolnosti výchovy, přičemž jednání matky označuje jako nejsoucí v souladu se zájmem nezletilé. Na podporu svých tvrzení odkázal na řadu důkazů obsažených v soudních spisech obecných soudů. Podstatná část argumentace stěžovatele rovněž odkazuje na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k principům svěřování dětí do péče rodičů. Stěžovatel závěrem uvedl, že obecné soudy se odmítly zabývat důkazy dokládajícími jeho výdaje na děti.
9. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně.
10. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníky (Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 6) a vedlejší účastnici (D. Z., matku nezletilých dětí stěžovatele) k vyjádření se k ústavní stížnosti.
11. Městský soud v Praze uvedl, že se jako odvolací soud podrobně zabýval všemi námitkami stěžovatele a pečlivě zvažoval všechny zjištěné okolnosti. Své rozhodnutí mimo jiné opřel o pohovor s nezletilou dcerou stěžovatele, která ve čtrnácti a půl letech věku byla schopna charakterizovat svůj vztah k otci. S ohledem na čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte respektoval přání dítěte. Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření zcela odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu a na procesní spis, zejména protokoly o ústních jednáních.
12. Vedlejší účastnice, matka nezletilých dětí, ve svém vyjádření zejména popsala okolnosti péče o nezletilé děti a jejich vztah k otci. Dle jejího názoru se obecné soudy s výtkami stěžovatele, zejména ke znaleckým posudkům, vypořádaly. Vedlejší účastnice závěrem dodala, že stěžovatel potřebuje rigidní úpravu poměrů soudním rozhodnutím.
13. Ústavní soud doručil uvedená vyjádření stěžovateli k případné replice, stěžovatel však tohoto práva nevyužil.
14. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyjádřeními účastníků a vedlejší účastnice, vyžádaným spisem a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti není důvodná.
15. Ve vztahu k výrokům II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně Ústavní soud uvádí, že podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že tyto výroky nebyly napadeny odvoláním, je v tomto rozsahu ústavní stížnost nepřípustná.
16. Ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu a výrokům I., III., V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
17. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
18. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že je zaměřena pouze na úpravu péče o nezletilé děti, nikoliv přímo na otázku výživného. Současně je zřejmé, že stěžovatelovy argumenty téměř na žádném místě nedosahují ústavněprávní roviny, neboť jsou pouhou polemikou s provedeným dokazováním a zejména hodnocením důkazů. Ústavněprávní roviny mohl dosáhnout pouze argument stěžovatele, kterým tvrdil nerovný přístup obecných soudů k účastníkům řízení a neprovedení důkazů. Z vyžádaného spisu je však zřejmé, že obecné soudy v tomto rozsahu nijak nepochybily. Naopak z něj vyplývá, že obecné soudy, a to jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, se vypořádaly se všemi tvrzeními, námitkami i argumenty stěžovatele a žádného z účastníků z pohledu kontradiktornosti řízení neupřednostnily ani neznevýhodnily. Z postupu je rovněž zřejmé, že soudy správně pojaly dané řízení jako nesporné, tedy zaměřené na vyřešení úpravy poměrů k nezletilým dětem, nikoliv jako nástroj vyřešení konfliktů mezi rodiči navzájem. Stejně tak z protokolů o jednání vyplynulo, že se nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy nevycházely ze zjištěného aktuálního stavu. Argumenty stěžovatele vztahující se ke skutečnostem, na jejichž základě obecné soudy rozhodly, či k hodnocení provedených důkazů, proto nemohou obstát.
19. Pokud tedy obecné soudy sice rozhodly odlišně od stěžovatelova přesvědčení, avšak svá rozhodnutí postavily na podrobném dokazování a současně se vypořádaly se všemi tvrzeními a návrhy, jedná se o rozhodnutí ústavně nezávislých orgánů, do jejichž rozhodovací pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
20. Ze stejných důvodů lze vyslovit závěr, že obecné soudy rovněž nezasáhly do stěžovatelova práva na péči o děti.
21. Ústavní soud závěrem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
22. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost proti výrokům II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně není přípustná, byla v tomto rozsahu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta. Ve zbývající části nebylo Ústavním soudem shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, proto byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v tomto rozsahu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu