ECLI:CZ:US:2016:1.US.1323.16.1
sp. zn. I. ÚS 1323/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Venuše Militké, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016 č. j. 11 Co 388/2015-367 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 6. 2015 č. j. 15 C 73/2008-330, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 4. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Právní předchůdce žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal po žalované zaplacení částky 58 747,24 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím s tím, že dne 3. 6. 2004 uzavřel původní žalobce se žalovanou leasingovou smlouvu, jejímž předmětem se stala koupě osobního automobilu Peugeot 307. Na základě uzavřené smlouvy se žalovaná zavázala vrátit poskytnuté peněžní prostředky společně s úroky ve výši 14% ročně původnímu žalobci prostřednictvím 36 měsíčních leasingových splátek ve výši 6 588 Kč. Původní žalobce odstoupil od leasingové smlouvy dne 17. 9. 2006, a to z důvodu nezaplacení splátky za 8. a 9. měsíc roku 2006. Stěžovatelce tak vznikla povinnost zaplatit souhrnnou částku ve výši všech zbývajících měsíčních leasingových splátek ve výši 57 597,24. Společně se smluvní pokutou a poplatkem za zaslání upomínky byla stěžovatelka žalována pro částku 58 747,24 Kč.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 tak, že výrokem I. zastavil řízení co do částky 23 620 Kč s příslušenstvím pro zpětvzetí žalobcem, výrokem II. bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku ve výši 1 181 Kč. Výrokem III. byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 35 127,24 Kč s úrokem z prodlení. Výrokem IV. byl zamítnut vzájemný návrh žalované na uhrazení částky 23 620 Kč. Výrokem V. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 60 323,80 Kč.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III., IV. a V. potvrdil. Výrokem II. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka se se závěry obecných soudů neztotožnila a podala předmětnou ústavní stížnost, v níž uvádí, že rozhodnutí obecných soudů nebyla dostatečně odůvodněna. Soud I. stupně se nevypořádal s tvrzeními a námitkami stěžovatelky vznesenými v průběhu řízení. Oba soudy shodně přehlédly, že se v projednávané věci jedná o spotřebitelskou úvěrovou smlouvu, kde úvěr poskytuje profesionál znalý obdobných případů. Na druhé straně přitom stojí spotřebitelka v pozici laika. Z uvedeného důvodu bylo podle stěžovatelky třeba, aby soudy posoudily věc podle té části občanského zákoníku, která se týká ochrany spotřebitele. Této ochrany se nelze vzdát sjednáním režimu obchodního zákoníku. Nalézací soud se nevypořádal s článkem, podle něhož Německý spolkový soud v roce 2014 judikoval, že poplatek za zpracování úvěru je u spotřebitelských půjček nepřípustný. Odvolací soud sice uvedl, že úvěrovou smlouvu považuje za spotřebitelskou, ovšem jinak převzal právní i skutkové závěry žalobkyně.
Obecné soudy podle stěžovatelky pominuly, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Spotřebitel musí mít adekvátní možnost se s obsahem obchodních podmínek seznámit. V případě stěžovatelky jí byla poskytnuta doba cca 15 minut, během níž se mohla v době kolem 21 hod. seznámit s mnoha dokumenty v rozsahu cca 15 stran textu. Obecné soudy k návrhu stěžovatelky nepřipustily výslech Ing. Maryška, s nímž stěžovatelka jednala při uzavírání kupní smlouvy i smlouvy o úvěru. Tím podle jejího názoru došlo k porušení principu rovnosti a práva na přístup k soudu.
Dále stěžovatelka namítá, že v její věci nebyl řádně zjištěn skutkový stav a nebyl správně právně posouzen. To zejména v části, týkající se otázky neplatnosti ustanovení o lichvářském poplatku za sjednání úvěru. Za nesprávné považuje stěžovatelka i posouzení požadavku na smluvní pokutu ve výši 1 150 Kč. Smluvní ujednání zakládající smluvní pokutu nemůže být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek. Stejné pak platí i pro částku 1 542,57 Kč za údajné finanční činnosti jako smluvní sankce po odstoupení od smlouvy. K vzájemnému návrhu stěžovatelka namítla, že sporná částka byla uhrazena již v roce 2009. Na svoji obranu stěžovatelka uvedla, že nesouhlasí s poplatkem za sjednání spotřebitelského úvěru ve výši 44 447,76 Kč, což je 36 násobků tzv. poplatku za sjednání úvěru, tedy 36 x 1 234,66 Kč. Podle stěžovatelky neměla žalobkyně nikdy právo tuto částku po ní požadovat, neboť se jedná o zastřený a nemravný poplatek. K obdobnému závěru dospěl podle stěžovatelky i Německý spolkový soud, podle něhož je poplatek za zpracování úvěru u spotřebitelských půjček nepřípustný. Banky sjednávají úvěry s klienty ve svém vlastním obchodním zájmu a cenu úvěru si tak mohou nastavovat přes úrokovou sazbu. Obecné soudy uvedenou argumentaci odmítly s tím, že stěžovatelka uvedenou smlouvu o úvěru znala a že si sama mohla vypočítat sumu poplatku za zpracování úvěru před uzavřením smlouvy. Podle stěžovatelky, pokud by smlouva měla být platným a férovým dokumentem, pak by v ní musela být uvedena celková suma sporného poplatku za zpracování úvěru, tedy 44 447,76 Kč. Dle náhledu stěžovatelky nelze přehlížet ani související okolnosti případu, kdy ji nechal úvěrující čekat několik hodin, zda bude úvěrové čerpání schváleno, aby s ní pak uzavřel smlouvu o úvěru během 15 minut ve 21 hodin večer. Ve stejném časovém rozsahu byla uzavřena i kupní smlouva a smlouva o zajišťovacím převodu práva. Stěžovatelka byla podle svého názoru k podpisu smlouvy de facto vmanipulována.
Stěžovatelka v souvislosti se smluvní pokutou ve výši 1 150 Kč odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11, podle něhož ujednání o smluvní pokutě nemůže být součástí všeobecných obchodních podmínek, ale toliko spotřebitelské smlouvy samotné.
Stěžovatelka se ve své relativně obsáhlé ústavní stížnosti zaměřila též na objasnění své role spotřebitelky, coby osoby nacházející se ve vztahu k obchodníkovi ve fakticky nerovném postavení. Z toho důvodu by jí podle jejího názoru měla být poskytnuta ochrana. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka odkázala na řadu nálezů Ústavního soudu, např. sp. zn. I. ÚS 342/09, sp. zn. Pl. 42/03, sp. zn. II. ÚS 3/06, sp. zn. I. ÚS 167/04 a další.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti přednesla celou řadu námitek, přičemž podle náhledu Ústavního soudu je v rámci ústavněprávního přezkumu třeba se zaměřit především na to, jak se obecné soudy vypořádaly s povahou úvěrové smlouvy a některými platbami, které považuje stěžovatelka z pohledu spotřebitele za nestandardní.
Stran právní povahy uzavřené úvěrové smlouvy lze konstatovat, že nalézací i odvolací soud posoudily tuto skutečnost odlišně. Zatímco podle názoru soudu prvního stupně se jednalo o tzv. absolutní obchod, řídící se obchodním zákoníkem, odvolací soud zcela správně uzavřel, že smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a fyzickou osobou, spotřebitelem. V souvislosti s uvedeným nutno připomenout, že i v případě volby režimu obchodního zákoníku je třeba dle jeho ustanovení §262 odst. 4 vždy použít ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Z toho vyplývá, že je třeba skutečně ve věci aplikovat příslušná ustanovení chránící spotřebitele jakožto slabší smluvní stranu. Z toho důvodu lze právní závěry odvolacího soudu považovat za přiléhavé.
Další část námitek stěžovatelky, směřuje proti jednotlivým započítaným platbám. Jednalo se o smluvní pokutu ve výši 1 150 Kč a částku 1 542,57 Kč za finanční činnosti spojené s odstoupením od smlouvy. Ústavní soud si je v souvislosti s uvedeným dobře vědom své judikatury reprezentované kupříkladu nálezem sp. zn. I. ÚS 3512/11, podle něhož "V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).". Nicméně s touto právní argumentací stěžovatelky se opět vypořádal již odvolací soud, když uzavřel, že stěžovatelka opatřila všeobecné smluvní podmínky svým podpisem, jinými slovy řečeno, na všeobecné smluvní podmínky nebylo pouze odkázáno v textu smlouvy. S ohledem na výši shora uvedených částek lze ostatně jen stěží uvažovat o možném porušení základních práv stěžovatelky.
Ústavní soud se rovněž zaobíral tou částí námitek stěžovatelky, které směřovala proti sjednání poplatku za zpracování úvěru, ve výši 44.447,76,- Kč. Předně je opět nutno uvést, že se touto částí právní argumentace se zabývaly již obecné soudy a námitky stěžovatelky jsou tak vystavěny především na nesouhlasu s jejich právními závěry. Podle Ústavního soudu je však lze považovat za ústavně konformní a příhodné. Stěžovatelce je nutno dát zapravdu v tom smyslu, že úvěrová smlouva neobsahuje celkovou výši poplatku za zpracování úvěru, nicméně jeho zjištění v podstatě nic nebrání. Uzavřená úvěrová smlouva má podobu smlouvy formulářové, přičemž z jednotlivých bodů lze seznat, za co je která položka účtována. Zcela zřejmý je též počet splátek a tedy doby, po kterou se stěžovatelka zavázala hradit nejen jistinu a sjednaný úrok, ale též poplatek za zpracování úvěru. Z kolonky měsíční splátka úvěru vyplývá, že stěžovatelka měla platit částku 4 016,20 Kč, ovšem z kolonky měsíční splátka celkem vyplývá, že by měla uhradit částku 6 588 Kč. Po porovnání těchto částek si alespoň minimálně obezřetný spotřebitel musí klást otázku, čím je dán rozdíl mezi měsíční splátkou úvěru a měsíční celkovou splátkou. Z koncepce smlouvy přitom vyplývá, že tato není nijak složitá a stran "odhalení" skutečné výše poplatku za zpracování úvěru není ani třeba studovat všeobecné smluvní podmínky. Zmiňuje-li stěžovatelka, že k uzavření smlouvy došlo ve večerních hodinách a že k přečtení smluvních dokumentů měla pouze několik minut, lze poznamenat, že to byla právě stěžovatelka, která se dostavila do provozovny prodejce. I kdyby jednání trvalo několik hodin, jak uvádí, mohla si např. auto pouze rezervovat, smlouvu o úvěru si nastudovat a uzavřít ji kupříkladu až následující den. Argumentaci stěžovatelky značně oslabuje i to, že úvěrová smlouva byla uzavřena 3. 6. 2004, přičemž skutečné výše poplatku za zpracování úvěru si stěžovatelka povšimla až po více než dvou letech, kdy přestala splácet smluvený úvěr (vigilantibus iura scripta sunt). Pokud by stěžovatelka vnímala dohodnutý poplatek za zpracování úvěru za natolik nevyvážený, že by jím mohlo dojít k zásahu do jejích základních práv a svobod, nepochybně měla možnost napadnout neplatnost uzavřené smlouvy u soudu v řádu týdnů či měsíců po uzavření smlouvy. V podrobnostech lze zcela odkázat na ty části rozhodnutí obecných soudů, v nichž se věnují smluvní volnosti jednajících stran.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu