ECLI:CZ:US:2016:1.US.1327.16.1
sp. zn. I. ÚS 1327/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) T. R., 2) nezl. T. R., 3) nezl. B. R. a 4) H. R., proti rozhodnutí Okresního státního zastupitelství Praha-západ č. j. 3 ZN 741/2015 ze dne 14. 3. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 26. 4. 2016 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatelů, respektive prvního stěžovatele s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního státního zastupitelství Praha-západ z důvodu porušení základního práva stěžovatele podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, práva na účinné vyšetřování dle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na účinný právní prostředek nápravy dle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda tato splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Podání stěžovatele trpí formálními vadami. Stěžovatel zejména není zastoupen advokátem a k podání ani nepřiložil napadené rozhodnutí (§30 odst. 1 a §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
4. Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s podáními trpícími stejnými vadami, především absencí povinného zastoupení advokátem. Tento postup stěžovatel volí opakovaně, přestože již dříve byl poučen o náležitostech řádné ústavní stížnosti i o postupu k odstranění uvedených konkrétních nedostatků svých podání s tím, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí stěžovatelova podání (např. věci stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 3425/15, I. ÚS 3412/15, III. ÚS 3418/15 či II. ÚS 234/16).
5. Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění nedostatků podání (návrhu); vyvodit nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) vůči navrhovateli pak lze tehdy, jestliže se vytknuté nedostatky ve lhůtě odstranit nezdaří.
6. Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a dalších náležitostech ústavní stížnosti dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v obdobných případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (v řízení o ústavní stížnosti) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, pak se Ústavnímu soudu jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
7. V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem se tudíž Ústavní soud, stejně jako například ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 233/16, III. ÚS 239/16 či III. ÚS 1332/16 uchýlil i zde k přiměřenému použití §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudkyní zpravodajkou návrh stěžovatele mimo ústní jednání odmítl. Pokud pak stěžovatel ve svém podání žádal o přednostní projednání věci, Ústavní soud konstatuje, že se jedná o akcesorický návrh, který sdílí osud stěžovatelova návrhu (podání).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2016
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka