ECLI:CZ:US:2016:1.US.1395.16.1
sp. zn. I. ÚS 1395/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele společnosti Real Life Services, s.r.o., se sídlem Vyšehradská 1349/2, Praha 2, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2015 č. j. 26 C 359/2013-38, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015 č. j. 22 Co 90/2015-69 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016 č. j. 30 Cdo 3623/2015-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod a vlastnického práva podle čl. 11 Listiny
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2015 č. j. 26 C 359/2013-38 v řízení o odškodnění nemajetkové újmy byla stěžovatelova žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015 č. j. 22 Co 90/2015-69 bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, mění se jen ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 600 Kč. Dále bylo stěžovateli uloženo uhradit na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 300 Kč. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016 č. j. 30 Cdo 3623/2015-92 bylo řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastaveno, proti rozsudku soudu druhého stupně bylo dovolání stěžovatele odmítnuto a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Stěžovatel zdůrazňuje, že k neoprávněnému zásahu do jeho práv došlo ze strany státní moci, tím, že nezákonně a zcela bezdůvodně trestně stíhala jednatele žalobce, čímž stěžovateli vznikla škoda v podobě ušlého zisku a považuje za absurdní, že tato škoda by měla jít k jeho tíži. Jednatel a tehdejší jediný společník stěžovatele pan Michal Benda byl v době od 8. 10. 2008 do 23. 6. 2010, tj. celkem 624 dnů, držen ve vazbě, a to v rámci jeho nezákonného trestného stíhání vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 6/2009. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 23. 6. 2010 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 2 To 6/2011 byl pan Michal Benda obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal. S ohledem na to, že trestní stíhání bylo vedeno nezákonně, uplatnil stěžovatel dne 7. 3. 2013 svůj nárok na náhradu škody a současně podal žalobu na náhradu škody. Stát (Česká republika - ministerstvo spravedlnosti) však nárok stěžovatele považoval za neopodstatněný a zaslal mu negativní stanovisko. Stěžovatel je nadále přesvědčen, že pokud mu nezákonným jednáním vedlejšího účastníka prokazatelně vznikla škoda, měla by mu být rozhodně nahrazena. V situaci, kdy se jednatel a jediný společník, který obchodní společnost jako jediný řídí, ocitne téměř 2 roky na místě, ze kterého je jakýkoliv vliv na společnost vyloučen, což výkon vazby nepochybně je, je více než pravděpodobné, že tato společnost utrpí škodu. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že "příčinná souvislost mezi vznikem tvrzené škody žalobkyni a nezákonnou vazbou a nezákonným stíháním Michala Bendy je totiž přerušena existencí vztahu žalobkyně k Michalu Bendovi jako jednateli a společníkovi ... Tvrzená škoda žalobkyni tak tedy vznikla až zprostředkovaně, na základě vztahu k osobě Michala Bendy, nikoli z nezákonné vazby potažmo nezákonného trestního stíhání".
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu