ECLI:CZ:US:2016:1.US.1436.16.1
sp. zn. I. ÚS 1436/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Brychty, zastoupeného Mgr. Filipem Slavíkem, advokátem se sídlem Ptašínského 307/4, Brno - Ponava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu z 9. 3. 2016, č. j. 1 As 283/2015-52 a usnesení Městského soudu v Praze z 11. 11. 2015, č. j. 10 A 81/2015-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro kraj Vysočina (dále jen "správní orgán I. stupně") vydal dne 5. 2. 2015 rozhodnutí, kterým dle §4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") neuznal uplatněný nárok stěžovatele jako domnělé oprávněné osoby k pozemkům v obci Moravské Budějovice, p. č. X1, X2 a X3 a odkázal jej jako domnělou oprávněnou osobu dle §4a odst. 5 uvedeného zákona s jeho nárokem na soud. Odvolání proti tomuto rozhodnutí Státní pozemkový úřad zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto správnímu rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu u městského soudu, který ji napadeným usnesením dle §46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") odmítl, neboť se stěžovatel domáhal rozhodnutí v právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení. Ve svém rozhodnutí městský soud stěžovatele poučil, že má podat žalobu dle části páté občanského soudního řádu ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení u příslušného okresního (obvodního) soudu, a to tak, aby v této lhůtě žaloba došla k soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele a shledal, že městský soud nijak nepochybil. Žaloba totiž mířila proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně o neuznání nároku stěžovatele jako domnělé oprávněné osoby k pozemkům podle §4a odst. 3 zákona o půdě. Ustanovení §4a odst. 5 tohoto zákona uvádí: "Jestliže pozemkový úřad neuzná nárok podle odstavce 3, odkáže domnělou oprávněnou osobu s jejím nárokem na soud. Řízení o tomto nároku a o tom, zda je domnělá oprávněná osoba oprávněnou osobou, soud spojí." K tomuto řízení je příslušný soud v občanském soudním řízení, jak vyplývá ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, či z rozsáhlé rozhodovací praxe soudů (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1279/2012, či ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2697/2010, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 3150/12). V případě nesouhlasu s rozhodnutím Státního pozemkového úřadu se tak stěžovatel měl obrátit na soud v občanském soudním řízení, nikoliv podat žalobu ve správním soudnictví. O tom byl podle Nejvyššího správního soudu řádně poučen i v napadeném usnesení městského soudu
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v dědickém řízení po jeho zesnulém otci stěžovatele bylo zjištěno, že v evidenci nemovitostí u Střediska geodezie Třebíč byla provedena změna u veškerého majetku otce a to bez jeho vědomí a souhlasu. V evidenci nemovitostí u střediska geodezie nebyla a doposud není evidovaná část pozemků jako vlastnictví zesnulého otce a další část pozemků je evidována se sníženou výměrou o 164 m2. Důvodem jeho odvolání byla skutečnost, že správní úřad prvního stupně neuvedl ve svém rozhodnutí důvod, proč nepřihlédl k námitkám a důkazům stěžovatele. Dle názoru stěžovatele tím, že obecné soudy se nevypořádaly s námitkami a důkazy, které stěžovatel předložil a ani nezdůvodnily, proč se jimi nezabývaly, porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na účinnou právní ochranu a spravedlivý soudní proces.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. V posuzované věci stěžovatel podal správní žalobu podle soudního řádu správního, přičemž tato měla být podána podle páté části občanského soudního řádu. Stěžovatel byl o tom řádně v napadeném usnesení Městského soudu v Praze poučen, a proto Nejvyšší správní soud nepochybil, pokud jeho kasační stížnost zamítl. Pokud stěžovatel požaduje, aby se obecné soudy zabývaly věcně jeho námitkami a důkazními návrhy, je možné, aby to provedl jen příslušný soud v tom typu řízení, které je stanoveno ve výše citované judikatuře. Skutečnost, že soudy požadují tento postup, není zásahem do práva stěžovatele na spravedlivý proces, a to tím spíše, že byl stěžovatel dostatečně poučen o tom, jak má postupovat.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu