ECLI:CZ:US:2016:1.US.1438.15.1
sp. zn. I. ÚS 1438/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti L. M., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Markem Jakubíkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Havlíčkova 190/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015 č. j. 7 Tdo 1608/2014-95, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. června 2014 č. j. 4 To 20/2014-3044 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. března 2014 č. j. 30 T 1/2014-2881, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. května 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí ve vztahu k jeho osobě, a to pro tvrzené porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel má za to, že uložený úhrnný výjimečný trest odnětí svobody na doživotí, mu byl uložen v rozporu se zákonem stanovenými podmínkami, čímž bylo porušeno jeho základní právo stanovené v čl. 39 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 1/2014 bylo zjištěno, že rozsudkem krajského soudu ze dne 10. března 2014 č. j. 30 T 1/2014-2881 byli J. B., M. Z. a stěžovatel uznáni vinnými jednak zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 a 3 písm. a), j) trestního zákoníku, jednak zločinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 2 a 3 písm. a) trestního zákoníku, a jednak přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku, vše ve formě spolupachatelství, podle §23 trestního zákoníku. J. B. a stěžovatel dále také přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, ve formě spolupachatelství. Za to byli odsouzeni, J. B. k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 27 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, M. Z. k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 30 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a stěžovatel k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou s tím, že se podle §54 odst. 4 trestního zákoníku doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává.
3. Trestného činu se dopustili tím, že: "..na základě společné předchozí úvahy vycházející z informace M. Z., podle níž měli poškození manželé Z. M., a J. M., disponovat značnými finančními prostředky dosahujícími do výše až několika milionů Kč, a na to navazující dohody, kterou všichni tři uzavřeli během schůzky uskutečněné dne 17. února 2013 v Bohumíně, při níž se mimo vzájemného rozdělení úloh týkajících se přípravy a provedení níže popsaného skutku shodli také na tom, že bude nezbytné z důvodu zabránění jejich vyzrazení coby pachatelů po provedení přepadení a zmocnění se finančních prostředků oba poškozené usmrtit zastřelením, po realizaci přípravných aktivit, které proběhly v období od 22. února 2013 do 28. února 2013 a spočívaly také v tom, že M. Z. na základě konzultací s J. B. nejprve vytipoval a dne 23. února 2013 najal řadovou garáž, nacházející se v Ostravě-Slezské Ostravě, v níž stěžovatel dne 25. února 2013 odstranil část betonově podlahy a vykopal jámu určenou pro uložení těl, následně M. Z. a stěžovatel zakoupili a v najaté garáži uskladnili 6 kusů papírových pytlů obsahujících po 40 kilogramech suché betonové směsi určené k úpravě podlahy po zasypání uvedené jámy a dále 6 kusů dóz obsahujících po 1 kilogramu hydroxidu sodného, určeného ke znesnadnění identifikace těl v jámě uložených s tím, že J. B. neznámým způsobem opatřil pistoli včetně zásobníku a 10 nábojů určenou k zastřelení poškozených, načež dne 28. února 2013, v době kolem 17:40 hodin, v Bohumíně - Starém Bohumíně, ve shodě s původní dohodou, M. Z. pod záminkou obchodní schůzky vylákal poškozeného Z. M. do garáže samostatně stojící na posledně uvedené adrese, užívané tehdy M. Z., přičemž jakmile poškozený na místo dorazil svým osobním motorovým vozidlem Renault Laguna Combi, byl v prostoru garáže fyzicky napaden J. B. a stěžovatelem, kteří jej za pomoci paralyzéru povalili na zem, pouty a lepicí páskou mu spoutali horní i dolní končetiny a rovněž tak mu přelepili ústa kobercovou páskou a po odcizení mobilního telefonu i startovací karty jej naložili do zavazadlového prostoru vozidla poškozeného a s tímto vozidlem, řízeným stěžovatelem za doprovodu osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Superb, jehož osádku tvořil jako řidič J. B. a jako spolujezdec M. Z., převezli poškozeného Z. M. do garáže v Ostravě - Slezské Ostravě, kde výše uvedenou pistolí z bezprostřední blízkosti vystřelili proti pravé spánkové krajině hlavy poškozeného, čímž mu způsobili průstřel dutiny lební, tedy poranění, v jejichž důsledku na místě samém zemřel. Ihned poté se navrátili do Bohumína, a J. B. a stěžovatel pokračovali ve vozidle poškozeného do místa jeho trvalého bydliště, kde přesně nezjištěným způsobem, po otevření vstupních dveří, ve snaze nalézt zde předpokládané finanční prostředky, vnikli do rodinného domu poškozených, a protože se v něm v tuto dobu nacházela poškozená J. M., jmenovanou rovněž fyzicky napadli, za pomoci lepicí pásky spoutali její horní a dolní končetiny a rovněž tak ústa přelepili lepicí páskou, následně prohledali rodinný dům a odcizili z něj finanční hotovost ve výši přesahující nejméně 230.000 Kč, deník poškozeného se záznamy o finančních půjčkách poskytnutých druhým osobám, dále stolní počítač v hodnotě 7 200 Kč a HDD recorder ke kamerovému systému v hodnotě 9 600 Kč, načež poškozenou naložili do zavazadlového prostoru vozidla Renault Laguna Combi, a s tímto vozidlem, řízeným stěžovatelem, za doprovodu osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Superb, jehož osádku tvořil jako řidič J. B. a jako spolujezdec M. Z., jmenovanou rovněž převezli do garáže v Ostravě - Slezské Ostravě, kde výše uvedenou pistolí vystřelili z bezprostřední blízkosti proti levé spánkové krajině hlavy poškozené, čímž jí způsobili průstřel dutiny lební, tedy poranění, v jejichž důsledku poškozená na místě samém zemřela s tím, že po zastřelení poškozených jejich těla uložili do připraveného výkopu, tento stěžovatel a M. Z. zasypali zeminou, bezprostředně poté prostor garáže uzamkli. J. B. a stěžovatel vozidlo poškozených zaparkovali u jejich rodinného domu. V garáži M. Z. v Bohumíně - Starém Bohumíně si pak rozdělili odcizené finanční prostředky, které použili pro vlastní potřebu".
4. Proti rozsudku krajského soudu podali všichni tři obvinění odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne ze dne 10. června 2014 č. j. 4 To 20/2014-3044, podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl.
5. Proti rozhodnutí vrchního soudu podali dovolání M. Z. a stěžovatel. Nejvyšší soud dovolání podané M. Z. usnesením ze dne 25. února 2015 č. j. 7 Tdo 1608/2014-95 odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a dovolání podané stěžovatelem odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, když zjistil, že zákonné podmínky pro uložení trestu na doživotí byly splněny.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podle jeho názoru nebyly splněny podmínky stanovené v §54 odst. 3 trestního zákoníku pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. Vzhledem k tomu pak nemohly být splněny ani podmínky pro další zpřísnění trestu podle §54 odst. 4 trestního zákoníku. Stěžovatel namítal, že tuto trestnou činnost neplánoval, dostal se k ní zcela náhodou a podílel se na trestné činnosti ze strachu o život svůj a své rodiny. Podle tvrzení stěžovatele soudy v předchozím řízení nezohlednily v dostatečné míře jeho tvrzení a neprovedly jím navrhované důkazy a naopak bezdůvodně favorizovaly výpověď J. B., kterou vyhodnotily jako nejvěrohodnější. V důsledku toho dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, což mělo zásadní vliv na právní kvalifikaci jednání stěžovatele a na jemu uložený trest. Nové světlo pak do celého případu vnesl až stěžovatel, který u veřejného zasedání u odvolacího soudu uvedl, že poškozeného Z. M. zastřelil J. B. a poškozenou J. M. zastřelil M. Z., který je levák. Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že se těmito skutečnostmi vůbec nezabýval s odůvodněním, že ostatní odsouzení se o nich dosud nezmínili a hodnotí jeho výpověď jako nejméně věrohodnou. Dále stěžovatel zpochybnil svoji účast na setkání dne 17. února 2013, manipulaci se zbraní u ostravské garáže mezi stěžovatelem a J. B. a výpověď J. B. jako takovou, neboť podle tvrzení stěžovatele využil neplánované účasti stěžovatele k tomu, aby minimalizoval svůj podíl na trestné činnosti a sám sebe vykreslil v lepším světle.
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
9. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.
10. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy ohledně spáchání shora citovaných trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětných skutků. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení v každém z jeho stadií. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, znovu je třeba zdůraznit, že ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo. Ani pokud jde o právní posouzení skutků, nelze soudům nic vytknout. Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
11. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním argumentace stěžovatele, se kterou - jak bylo výše zdůrazněno - se obecné soudy dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí, a to včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně se otázkami skutkového děje zabýval velmi detailně na stranách 11 až 90 napadeného rozsudku, přičemž každý z obžalovaných přednesl svou verzi skutkového děje, odlišnou od verzí ostatních spoluobžalovaných. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého usnesení podrobně rozvedl, z jakých důvodů podané dovolání, ve kterém stěžovatel prosazoval svou verzi průběhu skutkového děje s tím, že se plánování vraždy poškozených společně s ostatními odsouzenými neúčastnil, podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné (str. 14 až 21 usnesení dovolacího soudu). Dovolací soud zdůraznil, že s obhajobou stěžovatele se vypořádal již soud prvního stupně a stěžovatel podané dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b trestního řádu uvedeným důvodům dovolání. Nejvyšší soud neshledal v posuzovaném případě žádný rozpor (natož extrémní) mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, která se stala podkladem napadeného usnesení vrchního soudu, a provedenými důkazy, a neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Také úloha a postavení stěžovatele na společném trestném jednání všech spoluobviněných byla řádně prokázána a objektivizována. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry obou soudů, že spolupachatelství všech tří obviněných vycházelo z jejich dohody, v rámci které byl do nejmenších detailů připraven útok na poškozené od přípravy, přes vraždu obou poškozených zastřelením, až po zahlazování stop po tomto jednání. Pokud v rámci dokazování nebyly zcela odstraněny rozpory týkající se skutečné osoby, která stiskla spoušť zbraně, jíž byli poškození zastřeleni, tak tato otázka není, vzhledem k prokázané realizaci společného záměru, z hlediska trestní odpovědnosti obviněných jako spolupachatelů podstatná (§23 trestního zákoníku). Ústavní soud i toto usnesení dovolacího soudu posoudil jako ústavně konformní.
12. Ve vztahu ke konkrétním výtkám stěžovatele Ústavní soud shledává, že v podstatě jde o rekapitulaci argumentů obhajoby v řízení před odvolacím i dovolacím soudem, se kterými se tyto v ústavní stížností napadených rozhodnutích již dostatečně vypořádaly, včetně provedení navrhovaných důkazů.
13. Ústavní soud v souhrnu nezjistil, že by závěry obecných soudů o tom, že stěžovatel svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 a 3 písm. a), j) trestního zákoníku, plynoucí z provedených důkazů v nich neměly oporu, byly zcela nelogické či účelově vyložené, nebo se zakládaly na neexistujících či procesně nepoužitelných důkazech, a tedy nebyly naplněny podmínky opravňující kasační zásah z důvodu protiústavnosti postupu a rozhodnutí obecných soudů.
14. Ústavní soud se dále zabýval výtkami ohledně uložení výjimečného trestu na doživotí za zvlášť závažný zločin vraždy, pro nějž byl stěžovatel shledán vinným. Uložení tohoto druhu trestu bylo obecnými soudy dostatečně odůvodněno, a to včetně vysvětlení, z jakých důvodů soudy shledaly naplnění obou alternativních podmínek pro uložení výjimečného trestu, tj. velmi vysoké závažnosti zvlášť závažného zločinu a obzvláště snížené možnosti nápravy pachatele, jakož i posouzení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, poměrů pachatele, jeho dosavadního způsobu života, možnosti jeho nápravy a dalších okolností podle §39 trestního zákoníku při samotné výměře trestu v rámci zákonné sazby podle §54 odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku. Krajský soud i vrchní soud dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, proč cílů individuální a generální prevence lze v posuzované věci dosáhnout jen trvalou izolací stěžovatele. Nejvyšší soud pak námitkám stěžovatele v tomto směru částečně přisvědčil, ale přesto shledal, že není třeba napravit vadu napadeného rozhodnutí kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu ani vydáním nového rozhodnutí ve věci, neboť projednání dovolání by nemohlo nejen zásadně, ale v podstatě nijak ovlivnit postavení stěžovatele. Závěry o druhu a výši trestu založené na konkrétních okolnostech posuzovaného případu nejsou projevem svévole soudní moci, ani je nelze označit za rozporné s principem proporcionality, předvídatelnosti, přiměřenosti a spravedlnosti. Ani v této námitce Ústavní soud neshledal prostor pro svůj kasační zásah.
15. Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že ve věci rozhodující soudy ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu, a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení a potrestání lze označit za řízení ústavně konformní a spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu