ECLI:CZ:US:2016:1.US.1463.16.1
sp. zn. I. ÚS 1463/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kláry Trampotové, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 3. 2016 č. j. 67 Nc 2125/2009-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces a vlastnické právo zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodoval k námitkám stěžovatelky jako povinné proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem; obvodní soud určil celkové náklady exekuce částkou 23.728,10 Kč, z toho náklady exekutora částkou 20.703,10 Kč a náklady oprávněného částkou ve výši 3.025 Kč. Takto obvodní soud rozhodl poté, co jeho předchozí rozhodnutí o námitkách stěžovatelky, obsahující týž výrok, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 3699/14. Ústavní soud v tomto nálezu poukázal na skutečnost, že mezi stěžovatelkou a oprávněným, Dopravním podnikem hl. m. Prahy, bylo vedeno celkem 52 exekučních řízení k vymožení bagatelních pohledávek (z jízdy bez platného jízdního dokladu) a nákladů předcházejících řízení; z toho ke společnému řízení bylo spojeno rozhodnutím soudního exekutora 30 řízení a rozhodnutím obvodního soudu dalších 17 řízení, zbylých pět řízení bylo vedeno samostatně, přestože u jednoho z nich stěžovatelka navrhovala spojení ke společnému řízení spolu s oněmi dalšími 17 řízeními. Ústavní soud připomněl povinnost, dopadající i na oprávněného, počínat si tak, aby v exekučním řízení nevznikaly zbytečně vynaložené náklady zatěžující povinného. Samostatné vedení onoho jednoho řízení bylo pravděpodobně výsledkem nahodilosti, která však nemůže být rozhodující pro výši nákladů exekuce, jež hradí povinný. Ústavní soud uzavřel, že v dalším řízení bude povinností obvodního soudu, jako exekučního soudu, buď doplnit odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu k samostatnému postupu v dotčeném jednom řízení, nebo při určení nákladů exekuce zohlednit náklady, jejichž zaplacení bylo stěžovatelce uloženo v onom samostatném řízení a v jejich rozsahu nyní určované náklady exekuce snížit.
3. V nyní napadeném rozhodnutí obvodní soud nejprve rekapituloval, že z celkových 52 řízení vedených mezi stěžovatelkou a oprávněným bylo usnesením obvodního soudu z února 2010 spojeno ke společnému řízení 17 řízení a spojena nebyla exekuce vedená pod sp. zn. 68 Nc 303/2009, neboť ta se tehdy nacházela v odlišném stádiu, a to odvolacím řízení. Tato exekuce byla následně skončena, neboť pohledávka byla vymožena k dubnu 2011. Následně usnesením soudního exekutora z dubna 2012 došlo ke spojení dalších 30 exekučních řízení ke společnému řízení, a to pod sp. zn. obvodního soudu 67 Nc 2125/2009, v níž bylo vydáno i nyní napadené rozhodnutí o nákladech exekuce. Zmíněným usnesením soudního exekutora byl dále zamítnut návrh stěžovatelky na sloučení dalších čtyř řízení, přičemž ta byla následně všechna zastavena pro zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce a exekutorovi ani oprávněnému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce. V červnu 2012 pak soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce znějící celkem na částku 36.012 Kč a proti němu stěžovatelka brojila námitkami, o nichž nyní rozhodoval obvodní soud
4. Obvodní soud setrval na svém předchozím závěru, a byť vzal v úvahu dalších 22 exekucí, nevypočítával, jaké náklady exekuce by vznikly, pokud by bylo vedeno jedno řízení o všech 52 exekučních návrzích. Konstatoval, že řízení o všech těchto návrzích jsou již pravomocně skončena, z toho ve čtyřech případech došlo k zastavení řízení o nařízení exekuce bez přiznání nákladů řízení a nákladů exekuce (přestože i zde určité náklady exekutorovi i oprávněnému vznikly), v jednom případě k provedení exekuce a v sedmnácti případech k zastavení exekuce exekutorem, přičemž náklady exekuce byly určeny jen ve výši odměny exekutora a náklady řízení pouze poměrně s odkazem na rozhodnutí o celkových nákladech exekuce vydané v právě projednávaném řízení. Obvodní soud považoval za správné a spravedlivé přihlédnout k nákladům exekuce nejen v onom jednom samostatně vedeném exekučním řízení skončivším provedením exekuce, ale i ve zbylých 21 řízeních. Rovněž upozornil, že kupříkladu i v projednávané věci, kde došlo ke spojení 30 řízení, přesahují faktické hotové výdaje exekutora jemu přiznanou paušální částku. Z uvedených důvodů tak obvodní následně toliko překontroloval správnost výpočtu nákladů exekuce a nákladů oprávněného v projednávaném řízení, v němž bylo spojeno 30 exekucí. Obvodní soud upravil jak výši nákladů exekutora, mezi nimiž zejména exekutorovi nepřiznal náhradu za doručování písemností, neboť postupem exekutora byly takto pouze navyšovány náklady exekuce, tak výši nákladů oprávněného.
5. Stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí obvodního soudu za nespravedlivé a nerespektující závaznou judikaturu Ústavního soudu, včetně v této věci dříve vydaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3699/14. Stěžovatelka poukazuje na to, že obvodní soud nyní rozhodl v podstatě identicky jako v předchozím případě, pouze připojil obsáhlejší odůvodnění, v němž ovšem neuvedl nic nového, nerespektoval kasační důvody předchozího nálezu Ústavního soudu a s nímž stěžovatelka nesouhlasí. Stěžovatelka proto v tomto ohledu odkazuje též na svou argumentaci obsaženou v předchozí ústavní stížnosti ve věci I. ÚS 3699/14, poukazující i na další judikaturu Ústavního soudu, a to nálezy sp. zn. IV. ÚS 1881/11 a sp. zn. I. ÚS 3571/12. Podle stěžovatelky nemohou obstát poukazy obvodního soudu na složitost věci (spojení 52 věcí). Stěžovatelka rovněž doplňuje, že v řízení, v němž bylo spojeno dalších jejích 17 věcí, samotný soudní exekutor při určení nákladů exekuce zohlednil náklady exekuce přiznané v jiné věci mezi týmiž účastníky.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud úvodem podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
9. Ústavní soud neshledal v postupu ani napadeném rozhodnutí obvodního soudu žádné pochybení ústavněprávní relevance, a to ani vzhledem ke svému předchozímu nálezu ve věci stěžovatelky sp. zn. 3699/14 ze dne 13. 4. 2015. V něm Ústavní soud zavázal obvodní soud, aby buď určil náklady exekuce v dané věci s ohledem na přiznané náklady exekuce v jiném samostatně vedeném exekučním řízení stěžovatelky, anebo doplnil odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu k samostatnému vedení onoho jednoho řízení. Toto rozhodnutí Ústavního soudu, vycházející mimo jiné z jeho předchozích nálezů sp. zn. IV. ÚS 1881/11 ze dne 16. 1. 2012 (N 13/64 SbNU 129) a sp. zn. I. ÚS 3571/12 ze dne 28. 7. 2014 (N 144/74 SbNU 227) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz), spočívalo především na nepřípustnosti neopodstatněného navyšování nákladů exekučního řízení, které může představovat i zneužití práva, jakož i nepřípustnosti nahodilosti v postupu soudního exekutora či exekučního řízení ovlivňující povinnost povinného k náhradě nákladů exekuce či nákladů oprávněného. Podle Ústavního soudu však v nyní napadeném rozhodnutí obvodní soud přesvědčivě vysvětlil, proč v daném případě k uvedeným negativním jevům nedošlo.
10. Lze rekapitulovat, že mezi stěžovatelkou a oprávněným bylo vedeno celkem 52 exekučních řízení, z toho bylo ke společnému řízení spojeno nejprve 17 řízení rozhodnutím obvodního soudu z února 2010, přičemž ke spojení nedošlo ve vztahu k jednomu řízení, které bylo dříve zastaveno soudem prvního stupně, ovšem později, avšak až po vydání spojovacího rozhodnutí, bylo k odvolání oprávněného prvostupňové usnesení změněno tak, že exekuce se nezastavuje. Toto jedno samostatně vedené exekuční řízení pak skončilo (vymožením) v roce 2011. Následně v roce 2012 soudní exekutor rozhodl o spojení dalších 30 řízení, přičemž v tomto společném řízení bylo potom vydáno i nyní napadené rozhodnutí obvodního soudu, zároveň však k tomuto společnému řízení nebyla spojena zbylá čtyři řízení, která však následně byla zastavena před nařízením exekuce a v nichž nebyly přiznány žádné náklady řízení (exekuce) ani soudnímu exekutorovi, ani oprávněnému.
11. Z výše uvedeného podle Ústavního soudu vyplývá, že ve stěžovatelčiných věcech, vzhledem k postupu exekučního (obvodního) soudu i soudního exekutora, nedošlo k účelovému navyšování nákladů hrazených stěžovatelkou jako povinnou, ba naopak dokonce při rozhodování o nákladech exekuce v druhém spojeném řízení byly zohledněny náklady exekuce uložené stěžovatelce v nyní projednávaném spojeném řízení. Ono jedno řízení, jež bylo vedeno samostatně a skončilo provedením exekuce, při prvním rozhodování o spojení řízení, spojeno nebylo, a to z důvodu, že v dané době bylo již nepravomocně zastaveno a probíhalo odvolací řízení. Ústavní soud nyní, po vydání nového rozhodnutí obvodního soudu s podrobnějším odůvodněním, neshledává, že by vůči stěžovatelce došlo ke zneužití práva a účelovému, nadměrnému navyšování exekučních nákladů, které je stěžovatelka povinna platit, a tedy že by byl v projednávaném řízení dán důvod k opětovné ingerenci Ústavního soudu. Obvodní soud při nynějším rozhodování dané řízení nenahlížel izolovaně, ale vzal v úvahu průběh řízení o všech 52 exekučních návrzích podaných oprávněným proti stěžovatelce. Dokonce požadavek účelového nenavyšování nákladů exekuce zřetelně zohlednil při posuzování nákladů uplatněných soudním exekutorem, kterému tak nepřiznal náhradu za doručování písemností. Přestože tedy obvodní soud nakonec setrval na výroku svého původního, Ústavním soudem zrušeného rozhodnutí, jeho nynější rozhodnutí, obsahující pečlivé, srozumitelné a celkově ústavněprávně dostatečné odůvodnění, není rozporné s judikaturou Ústavního soudu, včetně předešlého kasačního rozhodnutí Ústavního soudu, a naopak dosvědčuje odlišnosti posuzovaného případu od případů řešených v předchozích zrušovacích nálezech Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1881/11 a sp. zn. I. ÚS 3571/12.
12. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným rozhodnutím obvodního soudu nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces ani relevantních ústavních principů. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu