ECLI:CZ:US:2016:1.US.1491.16.1
sp. zn. I. ÚS 1491/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Grosmana, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Brno, Údolní 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016 č. j. 13 Co 250/2013-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v jeho důsledku i porušení práva stěžovatele na ochranu jeho vlastnického práva dle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením bylo jako opožděné odmítnuto odvolání stěžovatele jako žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 15. 1. 2013 č. j. 11 C 249/2009-158 ve znění usnesení téhož soudu ze dne 11. 3. 2013 č. j. 11 C 249/2009-166. Stěžovatel jako žalobce podal u Okresního soudu Brno - venkov žalobu na určení, že je vlastníkem pozemků v obci Veverská Bítýška, neboť na příslušném listu vlastnictví byl veden duplicitní zápis vlastnictví a vedle stěžovatele byla jako vlastník vedena Česká republika s tím, že právo hospodaření jménem státu přísluší MNV Veverská Bítýška. Okresní soud Brno - venkov žalobu svým výše specifikovaným rozsudkem zamítl a žalobci uložil, aby nahradil vedlejšímu účastníku FC Veverská Bítýška na nákladech řízení částku 27.104 Kč. Tento rozsudek ze dne 15. 1. 2013 byl žalobci doručen dne 4. 3. 2013, jeho záhlaví byl vedlejší účastník na straně žalované označen nesprávným IČ "4497607" a poučení o možnosti podání odvolání znělo tak, že "Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do pěti dnít ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu Brno-venkov." Dne 11. 3. 2013 vydal Okresní soudu Brno venkov pod č. j. 11 C 249/2009-166 opravné usnesení, ve kterém pod bodem I. uvedl, že se opravuje nesprávné IČ vedlejšího účastníka FC Veverská Bítýška " 4497607", které správně zní: " 65266153", pod bodem II. opravil poučení rozsudku ze dne 15. 1. 2013 tak, že nesprávně zde uvedená lhůta pro podání odvolání " pět dnů" správně zní "patnáct dnů" a v poučení obsaženém v opravném usnesení výslovně uvedl: "Proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 15. 1. 2013, č. j. 11 C 249/2009-158 lze podat odvolání do patnácti dnů od právní moci tohoto opravného usnesení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu Brno - venkov." Opravné usnesení bylo doručeno žalobci dne 13. 3. 2013 a žalobce dne 27. 3. 2013 podal proti rozsudku ze dne 15. 1. 2013 č. j. 11 C 249/2009-158 odvolání. Podle napadeného usnesení krajského soudu však bylo odvolání podáno příliš pozdě, a pokud poučení o odvolání obsahuje nesprávný údaj o tom, že odvolací lhůta je kratší než patnáct dní, činí skutečná odvolací lhůta bez ohledu na obsah poučení patnáct dnů. V této věci tedy mělo být odvolání podáno nejpozději 19. 3. 2013, a pokud stěžovatel podal odvolání po tomto datu, jedná se o odvolání opožděné. Krajský soud poukázal i na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se běhu lhůty k odvolání v případě, kdy soud vydá opravné usnesení, která vychází z toho, že nově se odvolací lhůta otevírá jen tehdy, je-li důsledkem takové změny prováděné opravným usnesením, která se dotýká obsahu změny výroku ohledně práv a povinností účastníků (usnesení ze dne 2. 6. 2004 sp. zn. 29 Odo 310/2002, usnesení ze dne 30. 11. 1998 sp. zn. 20 Cdo 917/98).
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že takovýto výklad považuje za příliš restriktivní, nerespektující právo účastníka řízení a zcela pomíjející ustanovení §157 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je povinností soudu v písemném vyhotovení rozsudku uvést (správné a zákonné) poučení o možnosti, lhůtě a místě podání opravného prostředku. Výklad, ke kterému dospěla právní teorie a který použil i krajský soudu v této věci doveden ad absurdum znamená, že soud může v poučení libovolně uvést jakoukoliv lhůtu kratší než patnáct dnů v jakýchkoli časových jednotkách a toto pochybení nemá žádný důsledek. To, že účastník řízení přirozeně přistupuje k jakémukoliv úkonu soudu s větší či menší autoritou a respektem a má tedy vždy tendence se poučením soudu řídit, při daném výkladu ustanovení §204 odst. 2 o. s. ř., nenalézá žádný odraz. Stěžovateli jako účastníku řízení se dostalo od soudu poučení, kdy může podat odvolání, a odvolací soud pak bez ohledu na toto poučení stěžovatelovo odvolání odmítl, je podle stěžovatele zásahem do ústavně zakotveného práva občana na soudní ochranu, neboť postup soudů, které poskytly stěžovateli lhůtu pro prodání odvolání a když v této lhůtě stěžovatel odvolání podal, bylo mu odvolání jako opožděné odmítnuto, vyloučily jeho možnost domáhat se soudní ochrany svého vlastnického práva.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. V posuzované věci stěžovatel podal podle krajského soudu odvolání opožděně, což krajský soud vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, a to včetně odkazů na notoricky známou judikaturu Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze. V nyní posuzované věci byli stěžovatelé od počátku zastoupeni kvalifikovaným právním zástupcem, jemuž by tato judikatura (obsažená i v komentářích občanského soudního řádu) měla být známa. Ústavní soud tedy neshledal zásah do práva stěžovatelů na spravedlivý proces, neboť krajský soud postupoval podle konstantní a dostatečně známé judikatury Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu