ECLI:CZ:US:2016:1.US.1573.16.1
sp. zn. I. ÚS 1573/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Halyny Hul, zastoupené JUDr. Lucií Kovářovou, advokátkou, se sídlem Přemyslovská 28, Praha 3, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. 3 T 21/2016 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2016 č. j. 2 ZT 86/2015-335, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1.Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek. Přitom odkázala na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2.Stěžovatelka je trestně stíhána pro spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. Toho se měla dopustit tím, že umožnila své dceři na svých dvou bankovních účtech přechovávat peněžní prostředky získané trestnou činností, konkrétně kuplířstvím.
3.Usnesením ze dne 31. 3. 2015 policie zajistila peněžní prostředky na těchto účtech stěžovatelky do výše 1 500 000 Kč na každém.
4.Obvodní státní zastupitelství napadeným usnesením nevyhovělo žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění. Podle něj nadále trvá podezření, že stěžovatelka spáchala trestný čin, ze kterého je obviněna, a že zajištění prostředků je nadále nezbytné pro trestní řízení. Podezření ze spáchání trestné činnosti a původ prostředků je podle státního zastupitelství založeno na řadě důkazů: odposlechů telefonických hovorů, podle kterých stěžovatelka byla zapojena do provozování zařízení, kde ženy nabízely prostituci, (tzv. "privátu") a přebírala peněžní prostředky z jeho provozu; skutečnosti, že výše peněžních prostředků na účtech převyšuje její příjmy a účty vykazují řadu vkladů v hotovosti.
5. Obvodní soud napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení. Obvodní soud se ztotožnil se závěry státního zastupitelství a shledal, že nadále přetrvává důvodné podezření, že zajištěné částky pocházejí z trestné činnosti.
II. Argumentace stran
6.Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění napadených rozhodnutí je nedostatečné a státní zastupitelství ani obvodní soud se nevypořádaly s argumenty obhajoby. Podle stěžovatelky peněžní prostředky na účtech pocházejí částečně z její výdělečné činnosti a částečně jde o prostředky její sestry z prodeje domu. Obvodní soud také chybně uvedl, že je stěžovatelka obžalovaná vedle legalizace výnosů z trestné činnosti i z trestného činu kuplířství. Trestní stíhání není nijak podloženo a ani zajištění peněžních prostředků není podloženo žádnými relevantními důkazy. Zajištění také již má trvat nepřiměřeně dlouho.
7.Obvodní státní zastupitelství ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že k porušení žádných základních práv stěžovatelky nedošlo. Z důkazů jasně vyplývá, že stěžovatelka a její dcera vybíraly finanční prostředky v privátu, a je tedy dán vyšší stupeň pravděpodobnosti, že prostředky na účtu pocházejí z tohoto podniku. Dobu zajištění nepovažuje za nadměrnou. Doba zajištění v přípravném řízení do podání obžaloby trvala cca devět měsíců, což bylo dáno rozsáhlostí věci a znaleckým zkoumáním zajištěné elektroniky.
8.V replice stěžovatelka trvá na své ústavní stížnosti.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9.Zajištění peněžních prostředků na účtech u banky je bezpochyby zásahem do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto je třeba ústavní stížnost stěžovatelky posoudit především z pohledu tohoto základního práva [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3511/14 ze dne 22. 9. 2015; či nález sp. zn. IV. ÚS 3501/13 ze dne 5. 8. 2014 (N 149/74 SbNU 275), bod 17].
10. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a násl. trestního řádu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429)]. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Litiny) a musí být přiměřené sledovanému cíli (usnesení sp. zn. II. ÚS 3321/15 ze dne 9. 2. 2016). Rozhodnutí musí být také řádně odůvodněna [srov. nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)].
11. O zajištění majetku lze rozhodnout, pokud skutkový stav poskytuje podklad pro právní závěr, že předmětné majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo ke spáchání trestného činu byly použity, anebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, řádně odůvodněný skutkovými okolnostmi, postačuje. V dané souvislosti je nezbytné zohlednit, že na počátku trestního řízení, kdy je nutno získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztahovat obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jak jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Právní názor, že majetkové hodnoty mají uvedenou povahu, tedy nemusí být prokazatelný nade všechnu pochybnost, a není ani konečný [viz např. nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291)].
12.Ústavní soud při rozhodování o zajištění prostředků podle §79a trestního řádu nechává orgánům činným v trestním řízení značnou míru diskrece, neboť mají bližší znalosti o konkrétních okolnostech daného případu a lépe mohou vyhodnotit, zda zajištění je nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1416/16 ze dne 19. 7. 2016; usnesení sp. zn. I. ÚS 2832/15 ze dne 7. 3. 2016; nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209), bod 17].
13.Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky ve světle výše uvedených principů a došel k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Většina námitek stěžovatelky v ústavní stížnosti se týká její údajné nevinny. Tato otázka však bude teprve projednána v probíhajícím trestním řízení a Ústavní soud ji tedy nemůže posuzovat nyní. Pro potřeby zajištění peněžních prostředků je pouze podstatné, zda existuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, že peníze pocházejí z trestné činnosti. Dokonce ani není potřeba důvodné podezření, že stěžovatelka páchala trestnou činnost, neboť lze zajistit i prostředky náležející osobě, které není trestně stíhána.
14.Podle Ústavního soudu státní zastupitelství v napadeném usnesení dostatečně odůvodnilo, na čem tuto míru pravděpodobnosti zakládá. Na základě tam uvedených důkazů (záznamy telefonních hovorů, výši prostředků na účtech stěžovatelky ve srovnání s jejími legálními příjmy, opakované vklady v hotovosti) dospělo k závěru, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky jsou výnosem z trestné činnosti. Ústavní soud nepovažuje tento závěr za zjevně nesprávný či svévolný, aby jej opravňoval zasáhnout do činnosti orgánů činných v trestním řízení v této úvodní fázi trestního řízení.
15.Ústavní soud by mohl zasáhnout zejména tehdy, pokud by délka zajištění již byla nepřiměřeně dlouhá. Přiměřenost zásahu do základních práv v podobě zajištění majetku má samozřejmě své časové limity. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv dotčené osoby ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům (srov. např. nález sp zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008, N 25/48 SbNU 291 či nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009, N 62/52 SbNU 609). Ústavní soud posuzuje přiměřenost doby zajištění majetku s přihlédnutím k rozsahu řešené věci a stavu trestního řízení. V takovém případě je třeba posuzovat zejména, zda orgány činné v trestním řízení postupují s dostatečnou mírou pečlivosti a rychlosti a řízení nemá zbytečné průtahy (shodně judikatura ESLP např. rozsudek ve věci BENet Praha, spol. s r.o. proti České republice ze dne 24. 2. 2011 č. 33908/04: vzhledem k rozsáhlosti a složitosti šetření ESLP nepovažoval za nepřiměřené dokonce zajištění trvající téměř pět let).
16.V nyní posuzovaném případě zajištění v době napadených rozhodnutí trvalo jeden rok. Trestní řízení je přitom již ve fázi, že byla podána obžaloba. Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nevznáší žádné konkrétní argumenty, proč by délka zajištění, potažmo trestního řízení, měla být nadměrná a v čem shledává průtahy. Za těchto okolností Ústavní soud nemůže dospět k závěru, že by délka zajištění byla nepřiměřená.
17.Ve vztahu k napadenému usnesení obvodního soudu lze souhlasit se stěžovatelkou v tom směru, že toto usnesení je poměrně stručné. Ústavní soud nicméně nesdílí názor stěžovatelky, že by odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo nedostatečné a zmatečné. Není porušením práva na řádné odůvodnění rozhodnutí, pokud odvolací orgán pouze uvede, že souhlasí s názorem prvoinstančního orgánu. Je pravdou, že obvodní soud chybně uvedl, že stěžovatelka je stíhána i pro trestný čin kuplířství. Tato chyba však nemá vliv na meritum rozhodnutí a bezpochyby nedosahuje takové intenzity, aby založila porušení základních práv stěžovatelky.
18.Lze také doplnit, že nyní posuzovaná věc se odlišuje od nálezu sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209), na který odkazuje stěžovatelka, neboť v té věci zajištění trvalo již dva roky. Ústavní soud proto dovodil, že u déletrvajícího zajištění musí orgány činné v trestním řízení s plynutím času stále více dbát na ochranu ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby zasažené zajištěním majetku na nerušeném užívaní vlastnictví. V nyní posuzované věci však zajištění trvalo jeden rok, což není dosud nepřiměřenou dobou. V odkazované věci také zásadním faktorem byl požadavek na odůvodnění postupu státního zástupce, který je založen na výkladu, jež je protichůdný výkladovému stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství. Taková skutečnost však v nyní posuzovaném případě nenastala.
19.Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu