ECLI:CZ:US:2016:1.US.1588.16.1
sp. zn. I. ÚS 1588/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Janem Šmídem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, 120 00 Praha 2, proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 2 NZT 26/2015-215 ze dne 11. 3. 2016 a usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, č. j. OKFK-1068-1238/TČ-2012-252503 ze dne 31. 8. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, bylo napadeným usnesením Policie České republiky zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli jako obviněnému ze spáchání zločinů porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea první, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku v souběhu se zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, které měl spáchat ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku.
Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že se společně s dalšími obviněnými podílel na vytvoření dvou aliancí subjektů v souvislosti s přípravou nabídek do zadávacího řízení na veřejnou zakázku "Zajištění přenosu dat a informací v územní samosprávě města Přerova", přičemž v návaznosti na vytvořené aliance se měl následně podílet na rozdělení jednotlivých částí veřejné zakázky ve prospěch zúčastněných subjektů, na dohodách o určení cen za ně a dále na zpracování dvou konkurenčních nabídek do zadávacího řízení o veřejnou zakázku. Uvedeným jednáním měli stěžovatel a jeho kolega (původně obviněný spolu se stěžovatelem) uzavřít se svým konkurentem dohodu o určení ceny a o rozdělení trhu, čímž údajně způsobili ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům a zadavateli a opatřili vítězi soutěže prospěch ve formě zadání a realizace předmětu uvedené veřejné zakázky a dále budoucímu soutěžiteli a zároveň dodavateli a skrytému dodavateli prospěch ve formě realizace dílčích plnění této veřejné zakázky.
Stěžovatel se uvedeným jednáním měl spolupodílet na vyhotovení nesprávných dokladů vztahujících se k výdajům rozpočtů spravovaných Evropskou unií, tyto měl předložit zadavateli, přičemž musel vědět a byl srozuměn s tím, že na jejich základě budou nesprávně použity finanční prostředky ze strukturálního fondu Evropské unie. Tím způsobil České republice škodu velkého rozsahu spočívající v zániku práva na vyplacení dotace z tohoto fondu.
Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost. Ústavní stížností napadeným usnesením státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství rozhodl nejen o stížnosti stěžovatele, nýbrž také o stížnosti dalších osob obviněných ze spáchání trestných činů v souvislosti s veřejnými zakázkami, včetně zakázky na zajištění přenosu dat a informací v územní samosprávně města Přerov. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství usnesení o zahájení trestního stíhání ve vztahu k osmi právnickým osobám a třem fyzickým osobám v plném rozsahu zrušil a policejnímu orgánu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Stěžovatelova stížnost byla nicméně zamítnuta.
Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. V ní předně namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání je velmi obecné a nejsou v něm uvedeny konkrétní skutečnosti, na kterých je obvinění postaveno. Zejména pak uvádí, že v usnesení o zahájení trestního stíhání zcela absentuje popis skutků, neboť usnesení popisuje údajné jednání stěžovatele jen prostřednictvím důsledků takového jednání či prostřednictvím trestněprávně relevantního následku vyjádřeného přímo ve skutkové podstatě trestného činu. Způsobení těchto důsledků je přitom připisováno řadě dalších obviněných a stěžovateli není patrné, proč by za ně měl nést trestněprávní odpovědnost právě on.
S ohledem na uvedené má pak být stěžovateli znemožněno realizovat právo na obhajobu, jelikož se nemůže ani zhruba domnívat, jaké důvody vedou orgány činné v trestním řízení k zajišťování a provádění konkrétních důkazů a zda by případně měl na prováděné důkazy reagovat, případně jakým způsobem. V důsledku toho je pak údajně porušováno i stěžovatelovo právo garantované čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy.
Pokud pak jde o usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, nemůže se stěžovatel ubránit dojmu, že se i v tomto případě orgány činné v trestním řízení zaměřily jen na obviněné, kteří jsou z jejich pohledu "pravděpodobně pro věc podstatní". Stížnost stěžovatele měla být údajně "odbyta" na necelé jedné straně textu nicneříkajícími obecnými frázemi, případně odkazy na jiné části usnesení, které však se stěžovatelem nemají nic společného.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se přitom specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 Ústavní soud vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod zasažené osoby spojeno rozhodování soudů (např. u vazby) anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění je nezbytné vykládat restriktivně.
Pokud jde konkrétně o přezkum usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. rozhodnutí státního zástupce o stížnosti proti tomuto usnesení), Ústavní soud svou zdrženlivost prolomil toliko s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající v existenci libovůle v rozhodování (viz např. nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02); zároveň však zdůraznil, že mu nepřísluší rozhodnutí o zahájení trestního stíhání jakkoli přezkoumávat po věcné stránce ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud je v těchto případech oprávněn zasáhnout jedině při odepření spravedlnosti spočívajícím zejména ve zcela nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí.
V projednávané věci Ústavní soud výjimečné důvody ke svému zásahu neshledal. V usnesení o zahájení trestního stíhání je uvedeno, z jakých trestných činů je stěžovatel obviněn, jakým jednáním se jich měl dopustit i to, jaké důkazy o stěžovatelově vině dle orgánů činných v trestním řízení svědčí. Lze připustit, že vylíčení skutků mělo být konkrétnější, nicméně Ústavní soud stejně jako Nejvyšší státní zastupitelství je toho názoru, že s ohledem na fázi trestního řízení není tento dílčí nedostatek natolik podstatný, aby vedl ke zrušení napadeného usnesení.
Dle Ústavního soudu je v tomto směru nutno přihlédnout i ke složitosti celé věci, neboť na trestné činnosti se mělo podílet značné množství osob a bude věcí dalšího šetření, aby orgány činné v trestním řízení detailněji odkryly, resp. popsaly úlohu a konkrétní jednání každého z obviněných. V každém případě je nicméně v napadených usneseních stěžovatelova údajná úloha při páchání trestné činnosti specifikována dostatečně, a to včetně časového vymezení, kdy se měl stěžovatel na protiprávním jednání podílet.
Za opodstatněné pak Ústavní soud nepovažuje ani výtky mířící vůči usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Je sice pravda, že vypořádání se stěžovatelovými námitkami bylo poměrně stručné, na stěžovatelovu věc nicméně dopadají i některé závěry uvedené v "obecné" části tohoto usnesení, na něž státní zástupce při vypořádání se stěžovatelovou stížností odkázal (což je postup ústavně konformní). Z uvedeného usnesení jako celku je přitom podle názoru Ústavního soudu patrné, že se Nejvyšší státní zastupitelství celou věcí zabývalo velmi podrobně, což ostatně plyne i ze skutečnosti, že ve vztahu k mnoha obviněným bylo přistoupeno ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání a k vrácení věci policejnímu orgánu k dalšímu šetření.
Ústavní soud má tedy za to, že obě usnesení ve svém celku naplnila požadavky kladené čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy a že stěžovateli není ani v této rané fázi trestního řízení odepřeno právo na obhajobu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu