ECLI:CZ:US:2016:1.US.1623.16.1
sp. zn. I. ÚS 1623/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Machové, zastoupené JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem Strossmayerovo nám. 977/2, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4754/2015-183 ze dne 10. března 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí, jakož i jemu předcházejících soudních rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 domáhala po České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, zaplacení částky ve výši 111 000 Kč jako náhrady nákladů na výživu pozůstalých, a to za období od září 2009 do září 2012, a dále náhrady nákladů na výživu pozůstalých od října 2012 do srpna 2035 ve výši 3 000 Kč měsíčně. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 10. 2014 č. j. 28 C 164/2012-146 uložil žalované pojišťovně povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 18 000 Kč s příslušenstvím jako náklady za znalecký posudek a částku ve výši 520 Kč za náklady na pohřební hostinu, ve zbývající části žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2015 č. j. 20 Co 122/2015-165 rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl dle §243c odst. 1 o. s. ř. pro neodstraněné vady.
Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka uvedla, že dovolací soud nepostupoval správně, když její dovolání bez dalšího odmítl, neboť podání sice mělo určité vady, avšak stěžovatelka je přesvědčena, že dovolací soud ve svém postupu pochybil, neboť dle jejího názoru, v případě, že shledal určité vady podání, mohl ji na takové vady včas upozornit a umožnit jí, aby byly tyto vady z její strany ve stanovené lhůtě odstraněny. Stěžovatelka si je vědoma, že dovolací soud takovou povinnost dle občanského soudního řádu nemá, ale v rámci jeho vstřícnějšího postupu při umožnění účastníku řízení využít plně svého práva na přístup k soudu tak učinit mohl. Jestliže však dovolací soud toto neučinil, má stěžovatelka za to, že bylo tímto procesním postupem zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka je přesvědčena, že postup dovolacího soudu svědčí v tomto případě o tom, že dovolací soud si chtěl řízení co nejvíce zjednodušit a v co nejkratší době ukončit, a to nejlépe bez toho, aby se musel zabývat meritem věci, což prý odporuje judikatuře Ústavního soudu, na niž stěžovatelka příkladmo odkázala. Tuto svoji argumentaci pak v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, i obsah naříkaného soudního aktu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud při vyhodnocení obsahu dovolání, jež stěžovatelka k ústavní stížnosti též přiložila, nepochybil, neboť obsah dovolání se soustřeďuje výhradně na řešení otázek skutkových, přičemž relevantní právní otázky v něm zcela absentují. Přitom ani případný a stěžovatelkou z judikatury Ústavního soudu dovozovaný "vstřícnější" postoj Nejvyššího soudu vůči této zásadní vadě dovolání by nemohl vést k jinému, pro stěžovatelku příznivějšímu výsledku, poněvadž rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně se zakládalo výlučně na skutkovém závěru o tom, že tvrzení stěžovatelky o pravidelném poskytování finančních částek jako výživného ze strany jejího syna zůstalo osamoceno a nebylo prokázáno ani výpověďmi svědkyň, ani dalšími důkazy. Pro právní posouzení zde tedy ani nebyl žádný prostor. Tím spíše nemohly být tyto závěry účinně napadeny v dovolacím řízení, které je otevřeno výhradně řešení otázek právních.
Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu