ECLI:CZ:US:2016:1.US.168.16.1
sp. zn. I. ÚS 168/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. S., zastoupeného Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou se sídlem v Praze, Klimentská 36, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2015 sp. zn. 9 To 316/2015, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. dubna 2015 sp. zn. 50 T 51/2011, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2015 sp. zn. 9 To 430/2015 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. září 2015 sp. zn. 50 T 51/2011, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3,6 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. června 2011 sp. zn. 50 T 51/2011 uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Za tyto přečiny byl stěžovateli uložen úhrnný peněžitý trest v celkovém počtu 50 denních sazeb, s výší denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč, a pokud by peněžitý trest nezaplatil, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců a dále mu byl uložen úhrnný trest vyhoštění z území České republiky v trvání 4 let.
3. Usnesením ze dne 16. 4. 2015 sp. zn. 50 T 51/2011 Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl podle §283 písm. d) tr. řádu návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v této trestní věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 50 T 51/2011, neboť nebyly shledány důvody obnovy podle §278 tr. řádu. Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. 9 To 316/2015 odmítl také stížnost stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí.
4. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že ve své stížnosti proti usnesení ze dne 16. 4. 2015 sp. zn. 50 T 51/2011 namítal podjatost předsedkyně senátu a nesouhlas se zamítnutím požadavku na doplnění protokolu. O tom soudy rozhodly samostatnými usneseními (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 50 T 51/2011 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015 pod sp. zn. 9 To 430/2015), proti nimž stěžovatel rovněž brojil ústavní stížností. Tato problematika byla sice řešena samostatně, nicméně námitky podle názoru stěžovatele souvisí i se stížností, která směřuje proti nevyhovění návrhu na obnovu řízení. Stěžovatel byl prý po obstarání zvukových záznamů z hlavního líčení překvapen tónem hlasu a jednáním předsedkyně senátu JUDr. Petry Benešové. Při porovnání s písemným protokolem o hlavním líčení prý došlo k manipulaci s informacemi vypovězenými u hlavního líčení, když některé části průběhu líčení chybí, a ponechané dodávají výpovědím svědků jiný kontext. Z jednání předsedkyně soudu JUDr. Petry Benešové podle stěžovatele vyplývá nepřátelský postoj vůči němu. Stěžovatel je toho názoru, že soud nerozhodoval nestranně, a proto nemohl ani správně vyhodnotit oprávněnost návrhu na obnovu řízení. Ten odůvodnil stěžovatel tím, že svědek Pavel M. (jedná se o pseudonym) byl v přípravném řízení údajně zastrašován policií, bylo mu vyhrožováno a byl přinucen přijmout verzi výslechu takovou, jakou chtěl policejní orgán. Nalézací soud v průběhu veřejného zasedání ohledně návrhu na povolení obnovy řízení svědka Pavla M. vyslechl, a ten vypověděl, že v hlavním řízení, které bylo ve věci kdysi konáno, uvedl to, co po něm chtěla policie. Byl prý ovlivněn výhružkami policejního orgánu, že pokud neřekne před soudem to, co po něm chtějí, půjde do dětského domova a budou mu dělat problémy ve škole. Svědek Pavel M. tak popřel, že by se na něm odsouzený stěžovatel dopustil jednání, pro které byl uznán vinným z trestného činu.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře rovněž zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
7. Ústavní soud se daným případem stěžovatele zabýval již opakovaně. Usnesením ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 2775/13 byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta jeho ústavní stížnost, směřující proti předchozímu nepovolení obnovy řízení v dané věci, usnesením ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 3972/14 byla rovněž jako zjevně neopodstatněná odmítnuta jeho další stížnost, protestující proti trestu vyhoštění z území České republiky a usnesením ze dne 1. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 167/16 byla jako nepřípustná odmítnuta jeho ústavní stížnost proti rozhodnutí o podjatosti konkrétních soudců.
8. Pokud jde o nyní zkoumané námitky stěžovatele, který protestuje proti tomu, že soudci v jeho věci nebyli shledáni podjatými a že nebyla povolena obnova řízení, vyžádal si Ústavní soud k posouzení věci předmětný spisový materiál (spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 50 T 51/2011). Po jeho přezkoumání nutno konstatovat, že námitkám stěžovatele nelze přiznat ústavněprávní relevanci. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opět pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, Ústavní soud však považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
9. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 50 T 51/2011 bylo rozhodnuto, že předsedkyně senátu JUDr. Petra Benešová a přísedící Renáta Hodanová a Václav Poláček nejsou vyloučeni z úkonů trestního řízení v jeho trestní věci a že zamítá návrh na opravu a doplnění protokolu z veřejného zasedání ze dne 16. 4. 2015, sepsaného u tohoto soudu. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015 pod sp. zn. 9 To 430/2015. Soudy obou stupňů dostatečným způsobem vyložily, proč nelze považovat soudce za podjaté. To, že soudkyně, které byla věc stěžovatele řádně přidělena v rámci rozvrhu práce, nevyhověla všem jeho návrhům a neuvěřila změně výpovědi svědků nemůže být považováno za důvody, vedoucí k tomu, aby byla vyloučena z vykonávání úkonů v tomto trestním řízení. Zrovna tak bylo zřejmé, že s protokoly nebylo nijak manipulováno v neprospěch stěžovatele, který tak nebyl žádným způsobem zkrácen na svých právech. S těmito závěry se na základě jejich studia a četby spisového materiálu lze zcela ztotožnit i z ústavněprávního hlediska.
10. Také ve věci obnovy řízení obecné soudy nepochybily. Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém usnesení ze dne 16. 4. 2015 sp. zn. 50 T 51/2011 uvedl, že stěžovatel opět postavil svůj návrh na tom, že svědek Pavel M., a prý nejen on, měl být k výpovědi v jeho neprospěch přinucen policejním orgánem. Podle soudu však bylo zcela zřejmé, že svědek Pavel M. vypovídal u hlavního líčení zcela spontánně a suverénně. Žádný ze svědků nikdy ani náznakem netvrdil, že by byl k nějaké výpovědi policií donucován. Všichni svědci byli již v přípravném řízení slyšeni za přítomnosti obhájce stěžovatele a z výslechů rovněž nevyplynuly žádné podezřelé okolnosti. O žádném nezákonném jednání policejního orgánu se svědci nezmínili ani po ukončení trestního řízení; až teprve více než za rok se objevují první zmínky o údaně zmanipulovaných výpovědích a svědek Pavel M. svoji výpověď ve prospěch stěžovatele změnil až po třech letech. Bez významu není podle stížnostního soudu (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. 9 To 316/2015) - který se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil - ani to, že odsouzený stěžovatel vzal tehdy své odvolání ve věci samé zpět.
11. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje v zásadě jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že skutečné pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces jako celek byl vskutku nespravedlivý. Ústavní soud dále pokládá za nutné poznamenat, jak již učinil v jednom z předchozích odůvodnění usnesení ve věci stěžovatele (sp. zn. II. ÚS 2775/13), že s odkazem na ustanovení čl. 87 Ústavy je oprávněn rozhodovat výhradně ve věcech v tomto článku uvedených, přičemž samotná otázka povolení obnovy řízení nespadá do žádné z jemu svěřených pravomocí, a proto ani nemůže sám hodnotit, zda přijetí či odmítnutí stěžovatelem předestřených nových důkazů je či není způsobilé založit obnovu trestního procesu; tím by neodůvodněně zasáhl do pravomoci svěřené zákonem obecným soudům. Závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy by musely být v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, což by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nic takového však Ústavní soud neshledal.
12. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu