ECLI:CZ:US:2016:1.US.1819.16.1
sp. zn. I. ÚS 1819/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů Dušana Rodra a Ing. Jana Jošta, obou zastoupených JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2016 č. j. 30 Cdo 224/2016-324, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále poukazují na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, stanovícího, že soudce je při rozhodování vázán zákonem.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dovolání stěžovatelů zjistil, že Okresní soud v Chrudimi (dále již "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 18. října 2013, č. j. 4 C 190/2006-204, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. října 2014, č. j. 4 C 190/2006-234, určil, že stěžovatel Dušan Rodr jako žalovaný 1) je vlastníkem pozemku p. č. A1 v katastrálním území Proseč u Seče, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů jako žalovaných Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále již "odvolací soud") rozsudkem ze dne 2. července 2015, č. j. 18 Co 208/2014-287, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že stěžovatel Dušan Rodr jako žalovaný 1) "je vlastníkem pozemku p. č. A2 v katastrálním území Proseč u Seče a obci Seč, který byl oddělen z pozemkové parcely č. A3 v katastrálním území Proseč u Seče a obci Seč geometrickým plánem Ing. Osvalda Kozáka č. plánu 453-15017/2015, ověřeným oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Ondřejem Šmídkem dne 17. 3. 2015, č. 16/2015, jenž je součástí tohoto rozsudku " Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání žalovaných pro vady, spočívající v tom, že dovolání postrádají obligatorní náležitosti a trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat. Stěžovatelé totiž nevymezili předpoklad přípustnosti dovolání, pouze ocitovali zákonnou formulaci dovolacího důvodu a poté pokračovali v právní polemice s právním posouzením věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení uvedl, že žalobcům nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť jejich písemné vyjádření k dovolání stěžovatelů zcela pominulo důvod, proč byla dovolání stěžovatelů odmítnuta (pro absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání). Je tedy zřejmé, že Nejvyšší soud vůbec nepřihlížel při svém rozhodnutí k argumentaci obsažené ve vyjádření žalobců.
3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádí, že v obou jejich dovoláních ze dne 7. 10. 2015 byla přípustnost dovolání jasně vymezena, když uvedli, že (viz odst. II. obou podaných dovolání) "splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o.s.ř.) spatřujeme v tom, že námi napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního či hmotného práva, při jejímž rozhodování se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která možná v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena nebyla". Tímto vymezením po stránce formální podle svého přesvědčení naplnili zákonný požadavek. Kdo jiný, nežli právě dovolací soud, by měl svou rozhodovací praxi nejlépe znát, a pokud ve svých dovoláních uvedli, že "splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o.s.ř.) spatřujeme v tom, že námi napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního čí hmotného práva, při jejímž rozhodování se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která možná v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena nebyla", tak se domnívají, že tím se zachovali zcela v souladu s příslušnými procesními požadavky, které jsou na dovolatele kladeny. Dále stěžovatelé poukazují na to, že jim nebylo zasláno vyjádření protistrany, což stěžovatelé považují za porušení procesní rovnosti účastníků dovolacího řízení. Stěžovatelé dále uvádí, že se dovolací soud díky svému odmítavému rozhodnutí zcela zprostil nutnosti zabývat se tím, zda nedošlo k vydržení sporného pozemku. Oba obecné soudy dospěly v posuzované věci k právnímu názoru, že kupní smlouva ze dne 14. 12. 2005, uzavřená mezi stěžovateli, je v rozporu s dobrými mravy. Avšak jedinými osobami, kterým tento dvoustranný právní akt nekonvenuje, jsou žalobci, manželé Kozákovi, nikdy nikomu jinému její uzavření nevadilo. Dále stěžovatelé polemizují s výší náhrady nákladů řízení, která jim byla uložena rozhodnutími okresního a krajského soudu, neboť nesouhlasí s výší tzv. tarifní hodnoty sporné nemovitosti.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal. Nejvyšší soud přesvědčivě vysvětlil, proč se dovoláním stěžovatelů meritorně nezabýval a též z něj jasné plyne, proč jim neposlal k prostudování vyjádření žalobců, neboť z něj vůbec ve svém rozhodování nevycházel. Stěžovatelé byli v řízení před Nejvyšším soudem řádně zastoupeni advokátem, který si měl být vědom, jaké jsou procesní požadavky zákona a judikatury na bezvadné podání dovolání.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2016
Davida Uhlíře, v. r.
předseda senátu