ECLI:CZ:US:2016:1.US.1904.15.1
sp. zn. I. ÚS 1904/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Janem Hudákem, advokátem, se sídlem Dvořákova 13, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2013 č. j. 11 T 6/2013-2038, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2013, č. j. 2 To 99/2013-2283 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2014, č. j. 2 To 99/2013-2575, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a ze spáchání zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu, a to zejména heroinu. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let. Již v průběhu řízení prostřednictvím svého obhájce namítal, že je pouze čtena výpověď jedné ze svědkyň z přípravného řízení. Tohoto výslechu svědkyně se účastnil obhájce stěžovatele. Soud k tomuto řešení přistoupil z důvodu, že svědkyně nebyla pro dlouhodobý pobyt v cizině dosažitelná. Podle krajského soudu byly použity všechny zákonné prostředky k tomu, aby svědkyni bylo možné vyslechnout osobně. Ta se odmítla do České republiky k soudu dostavit, protože jí bylo opakovaně vyhrožováno na Facebooku. Výhružkami byla varována, aby se nevracela do Brna, protože "za její udání jí utrhnou hlavu". Krajský soud následně nabídl svědkyni výslech odděleně od obžalovaných a s utajením podoby, ta však přicestovat do České republiky odmítla. Protože krajský soud neměl prostředek, kterým by osobní účast svědkyně mohl vynutit, pokusil se alespoň o výslech za užití videokonferenčního zařízení. Řecko však doposud nepřistoupilo k úpravě videokonference z hlediska vnitrostátního ani mezinárodního. Krajský soud tak neměl na výběr a musel přistoupit ke čtení výpovědi svědkyně učiněné v přípravném řízení.
Stěžovatel proti rozsudku podal odvolání k vrchnímu soudu, ve kterém argumentoval zejména tím, že rozsudek trpí závažnými procesními vadami, v jejichž důsledku soud došel k nesprávným výrokům. Stěžovatel nadále trval na námitce proti čtení výpovědí jedné ze svědkyň. Výpověď označil za lživou a za jediný důvod toho, že byl odsouzen. Podle stěžovatele nebyly splněny podmínky pro čtení výpovědi z přípravného řízení.
Podle napadeného usnesení vrchního soudu nedošlo ze strany krajského soudu k pochybení, když výpověď svědkyně z fáze přípravného řízení přečetl. Plně se ztotožnil s vysvětlením krajského soudu. Poukázal i na to, že stěžovatele dále usvědčují informace z řízení vedeného proti Lulzimu Muqovi v Německé spolkové republice, výpovědi další svědkyně a tří spoluobviněných i drogy nalezené u stěžovatele.
Na základě dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 3 Tdo 533/2014 ze dne 12. 6. 2014 rozhodl o zrušení usnesení vrchního soudu v části, jíž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výroku o trestu. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že jediným pochybením krajského soudu je nesprávné uložení úhrnného trestu namísto trestu souhrnného, přičemž vrchní soud toto pochybení neodstranil. Vrchní soud následně věc v potřebném rozsahu znovu projednal a napadeným rozsudkem rozhodl o uložení souhrnného trestu odnětí svobody na třináct let. Následné dovolání pak Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, protože bylo totožné s dovoláním předchozím, kterému se Nejvyšší soud podrobně věnoval.
II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatel považuje za porušení práva na spravedlivý proces chybnou aplikaci ustanovení §211 trestního řádu v napadených rozhodnutích, kterou dělí do dvou samostatných skupin.
Podle stěžovatele byla pro jeho odsouzení klíčová výpověď svědkyně z přípravného řízení, kterou považuje za procesně nepoužitelnou. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že bez předmětné výpovědi by nastala důkazní nouze, která by s největší pravděpodobností vedla až ke zprošťujícímu výroku rozsudku. Stěžovatel považuje výpověď za nepoužitelnou zejména z důvodu, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro čtení této výpovědi v hlavním líčení. Soud své rozhodnutí zdůvodnil tím, že svědkyně byla pro dlouhodobý pobyt v cizině (Řecku) nedosažitelná. Stěžovatel zpochybňuje to, že by soudy uspokojivě vysvětlily, v čem měla jak dlouhodobost pobytu, tak nedosažitelnost svědkyně spočívat. Podle stěžovatele z telefonického a písemného kontaktu soudu se svědkyní vyplývá, že byla dosažitelná a soud měl vyvinout větší úsilí, aby svědkyni předvolal. Stejně tak se neměl spokojit s nijak nepodloženými tvrzeními svědkyně, že jí bylo vyhrožováno. Stěžovatel uzavřel s tím, že čtení výpovědi z přípravného řízení by mělo sloužit jen v opravdu výjimečných případech, jako je smrt svědka či jeho nezvěstnost. Ačkoli byla výpověď svědkyně učiněna za přítomnosti obhájce stěžovatele, došlo k ní v rané fázi trestního řízení a pro objasnění všech relevantních skutečností a konfrontace stěžovatele se svědkyní není dostatečná.
Druhá vada podle stěžovatele se týká celého ustanovení §211 trestního řádu. Soudy se ve svém rozhodnutí opřely i o rozsudek Zemského soudu ve Stuttgartu a další listiny z příslušných německých trestních spisů. Podle stěžovatele tak soudy učinily z důvodu důkazní nouze a jejich použití nemá žádnou oporu v trestním řádu. Zejména je nepřijatelné odkazování na výpovědi, které byly učiněny v jiném trestním řízení, podle jiných procesních pravidel a bez účasti obžalovaných či jejich obhájců. Byla tak porušena pravidla pro použití výpovědí svědků zakotvená v trestním řádu.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud bude vycházet z toho, že byť o vině stěžovatele bylo s konečnou platností rozhodnuto již usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, ústavní stížnost byla podána včas, neboť byla podána ve lhůtě po skončení řízení jako celku (shodně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1661/12 ze dne 17. 1. 2013).
Tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv je možné rozdělit do dvou skupin. První se týká výpovědi svědkyně z přípravného řízení, která byla čtena v hlavním líčení. V té druhé stěžovatel napadá použití německého rozsudku a dokumentů získaných z německého spisu. Ústavní soud se těmto námitkám bude věnovat postupně.
Evropský soud pro lidská práva (dále také jen "ESLP") se otázkou čtení svědeckých výpovědí u hlavního líčení zabýval opakovaně. Principy shrnuté v judikatuře zejména velkého senátu jsou následující (viz rozsudek velkého senátu ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011 č. 26766/05 a č. 22228/06 a rozsudek velkého senátu ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015 č. 9154/10).
Hlavním úkolem na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy je zhodnotit celkovou spravedlivost trestního řízení. Při tomto hodnocení je nutno zkoumat řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly získány důkazy, a to s ohledem na práva obhajoby a na zájem veřejnosti a poškozených na řádném stíhání trestné činnosti, a je-li to zapotřebí, i na práva svědků. Použití výpovědí získaných ve fázi policejního prověřování a soudního vyšetřování jako důkazů však není samo o sobě neslučitelné s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy, pokud byla respektována práva obhajoby. Tato práva obvykle vyžadují, aby obviněnému byla poskytnuta dostatečná a řádná příležitost vyslechnout a zpochybnit věrohodnost svědka proti sobě - buď v době, kdy tento svědek podává svoji výpověď, nebo v pozdější fázi řízení. Při posuzování, zda řízení jako celek bylo spravedlivé je v tomto kontextu nutno posoudit následující aspekty:
a) zda existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědka, a tedy i pro připuštění výpovědi tohoto nepřítomného svědka jako důkazu;
b) zda byla výpověď nepřítomného svědka výlučným nebo rozhodujícím základem pro odsouzení obžalovaného; a
c) zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly obtíže způsobené obhajobě v důsledku přijetí takové výpovědi a zajistily, že řízení jako celek bylo spravedlivé.
V nyní posuzované věci se Ústavní soud domnívá, že existovaly závažné důvody pro nepřítomnost konkrétní svědkyně u hlavního líčení. Svědkyně pobývala v zahraničí a český soud neměl žádnou možnost, jak ji k přítomnosti u hlavního líčení donutit. Navíc svědkyně se obávala o svou bezpečnost a tuto obavu krajský soud považoval za věrohodnou. Ústavní soud nemá důvod tyto závěry obecných soudů zpochybňovat.
Co se týče druhého kritéria, tak Ústavní soud poznamenává, že výpověď nepřítomné svědkyně není výlučným důkazem proti stěžovateli. Jeho trestnou činnost soudy založily i na jiných důkazech (zejména výpovědích dalších spoluobžalovaných o zapojení stěžovatele do převozu drog a jeho další pomoc kurýrům). Ústavní soud nicméně souhlasí s názorem stěžovatele do té míry, že výpověď nepřítomné svědkyně je nutno považovat za důkaz podstatný a do určité míry rozhodující. Proto je třeba zkoumat, zda obtíže tímto pro obhajobu vzniklé byly dostatečně kompenzovány jinými faktory.
Ústavní soud považuje za zvlášť podstatné, že stěžovatelův právní zástupce byl přítomen u výslechu nepřítomné svědkyně v přípravném řízení. To je, jak poznamenává i ESLP, významná záruka vyrovnávající ztížené podmínky, za nichž pracuje obhajoba v důsledku připuštění čtení svědecké výpovědi v hlavním líčení (Schatschaschwili proti Německu, cit. výše, §130). V některých případech ESLP dokonce neshledal porušení čl. 6 Úmluvy (dokonce takovou stížnost shledal zjevně neopodstatněnou), pokud obžalovaný a ani jeho obhájce nebyl výslechu v přípravném řízení přítomen, ale měl tu možnost (rozhodnutí ve věci Kopecký proti České republice ze dne 30. 3. 2010 č. 32456/04). Podle Ústavního soudu skutečnost, že stěžovatel, respektive jeho obhájce, měl možnost dané svědkyni klást otázky a byl přítomen u jejího výslechu společně s tím, že stěžovatel k obsahu této výpovědi mohl před soudem vznášet veškeré námitky, s kterými se soudy řádně vypořádaly, představuje dostatečný vyvažující faktor, který kompenzuje možné obtíže způsobené obhajobě v důsledku nepřítomnosti této svědkyně u hlavního líčení. Řízení jako celek bylo tedy spravedlivé.
Co se týče druhé námitky stěžovatele, že obecné soudy jeho odsouzení založily i na rozsudku německého soudu a výpovědi svědků před německými orgány, Ústavní soud uvádí, že nic takového v napadených rozhodnutích nespatřuje. Soudy německý rozsudek, kterým byli někteří svědci odsouzeni za související trestnou činnost, zmiňuje jako objektivní skutečnost a uvádí také, že některé listinné důkazy byly získány z německého spisu v rámci mezinárodní justiční spolupráce. Tyto však byly provedeny v hlavním líčení v řízení proti stěžovateli. Vrchní soud poté konkrétně na německý rozsudek odkazuje také v kontextu hodnocení věrohodnosti nepřítomné svědkyně. V tomto však Ústavní soud nespatřuje žádné porušení základních práv stěžovatele. Použitelnost těchto důkazu zajištěných mezinárodní spoluprací také přesvědčivě vysvětlil vrchní soud v odůvodnění napadeného rozsudku.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu