ECLI:CZ:US:2016:1.US.1914.15.1
sp. zn. I. ÚS 1914/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: R. E., občana Nizozemska, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Brno, Kounicova 270/11, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2015 č. j. 19 Co 175/2015-52 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2015 č. j. 40 P 5/2015-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. června 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Brně (dále též "soud prvního stupně") nařídil usnesením ze dne 8. dubna 2015 č. j. 40 P 5/2015-26 k návrhu matky nezletilé dcery stěžovatele předběžné opatření, kterým se nezletilá (tehdy ve věku téměř deseti měsíců) po dobu do pravomocného rozhodnutí soudu ve věci úpravy rodičovské odpovědnosti svěřuje do péče matky. Stěžovatel byl po tuto dobu oprávněn se s nezletilou stýkat každou středu od 9:00 do 12:00 v Krizovém centru pro děti, dospívající a rodinu, Spondea, o.p.s., se sídlem v Brně, a to za přítomnosti matky a určeného pracovníka tohoto krizového centra. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že k tomu, aby návrh na nařízení předběžného opatření mohl být úspěšným, je zapotřebí existence naléhavé potřeby zatímní úpravy poměrů mezi účastníky, přičemž okolnosti významné pro nařízení předběžného opatření musí být alespoň osvědčeny, tzv. musí se jevit jako pravděpodobné. Tyto podmínky byly podle soudu prvního stupně splněny, když z návrhu matky bylo zjištěno, že situace v rodině je dlouhodobě konfliktní a vztahy mezi rodiči jsou vyhrocené, což negativně působí zejména na nezletilou s ohledem na její nízký věk. Matka k těmto svým tvrzením navíc doložila úřední záznam Policie České republiky ze dne 30. března 2015, ze kterého vyplývá, že podala na stěžovatele trestní oznámení za fyzické napadení a dále za jeho vyhrožování ohledně přemístění nezletilé do zahraničí. Závěrem soud prvního stupně uvedl, že úprava styku otce s nezletilou po omezenou dobu za přítomnosti třetí osoby nemůže nezletilou ohrozit a současně zachová vztah nezletilé a otce.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel odvolání, v jehož rámci namítal v první řadě nedostatek aktivní legitimace matky nezletilé k podání návrhu na nařízení předběžného opatření upravujícího poměry nezletilého dítěte. Podle jeho názoru byl ve smyslu §454 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, k takovémuto návrhu oprávněn pouze orgán sociálně-právní ochrany dětí. Rozhodnutí soudu prvního stupně mělo být navíc nevykonatelné, neboť obecně prospěšná společnost, v jejichž prostorách se měl stěžovatel stýkat se svou dcerou, nepracuje s dětmi mladšími 3 let. V neposlední řadě stěžovatel postupu soudu vytkl, že se k návrhu nemohl vyjádřit a že k nařízení předběžného opatření došlo jen na základě tvrzení matky, aniž by si jejich pravost kdokoliv ověřoval.
4. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") ze dne 3. června 2015 č. j. 19 Co 175/2015-52 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud dospěl k závěru, že matka nezletilé se domáhala úpravy poměrů v souladu s §102 odst. 1 a §75c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Důvodem úpravy přitom měly být neshody mezi rodiči, a nikoliv situace předvídaná v §452 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, tedy že se nezletilé dítě ocitne ve stavu nedostatku řádné péče. Matka nezletilé byla podle jeho názoru nepochybně oprávněna k podání návrhu. Soud prvního stupně rovněž správně vyhodnotil podmínky pro nařízení předběžného opatření. Nezbytnost prozatímní úpravy poměrů měla být doložena nejen tvrzením matky nezletilé, ale též jí předloženým úředním záznamem Policie České republiky.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel má za to, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho argumentací. Uznává sice jeho závěry, že při nařízení předběžného opatření byl použit správný procesní předpis, jakož i že matka nezletilé měla aktivní legitimaci k podání návrhu, napadenému rozhodnutí ovšem vytýká, že se nezabývá jeho ostatními námitkami. K omezení jeho otcovských práv došlo rozhodnutím soudu prvního stupně bez toho, aby si tento soud ověřil pravdivost tvrzení matky o údajném riziku únosu ze strany otce nebo o údajném týrání její osoby. Stěžovatele za účelem posouzení důvodnosti předběžného opatření nevyslechnul, neopatřil si jeho stanovisko, ani se o to nepokusil. Uvedená tvrzení matky nezletilé naopak akceptoval bez jakýchkoliv dalších podkladů (např. lékařských zpráv). Ve vztahu k předloženému úřednímu záznamu Policie České republiky stěžovatel zmiňuje, že výsledkem řízení u policejního orgánu bylo nakonec předání věci přestupkové komisi k projednání podezření ze spáchání přestupku urážky na cti, jehož se mohl údajně dopustit na matce nezletilé. Tím bylo tvrzení matky nezletilé, že by ze strany stěžovatele byla týrána, zcela nepochybně vyvráceno. Nepřípadná byla i tvrzení matky ohledně možného únosu nezletilé do Nizozemska, který ani hypoteticky nepřipadal v úvahu. Stěžovatel má totiž v České republice pevné vazby, je zde trvale usazen, má zde dům a působí ve dvou obchodních společnostech.
6. Pochybení se měly dopustit obecné soudy i tím, že si neopatřily stanovisko místně příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který k datu vydání předběžného opatření ani nevěděl o nějakém údajném problému souvisejícím s nezletilou. Poslední námitka stěžovatele pak směřuje k tomu, že mu byla uložena nevykonatelná povinnost. Krizové centrum pro děti, dospívající a rodinu, Spondea, o.p.s. totiž nemůže vykonávat tzv. asistovaný styk rodičů s dětmi, jde-li o děti mladší 3 let. Fakticky tak bylo stěžovateli znemožněno stýkat se s jeho dcerou, neboť podmínky, které k tomu soudy určily, byly objektivně nesplnitelné.
III.
Vlastní posouzení
7. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem předepsané formální požadavky. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 40 P 5/2015, který si vyžádal pro účely tohoto řízení, však zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2].
10. Mezi takováto rozhodnutí patří i předběžná opatření, neboť povinnost jimi stanovená může v závislosti na konkrétních okolnostech vést k uvedenému následku [srov. např. nález ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nález ze dne 5. listopadu 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223) nebo nález ze dne 13. července 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)]. Posouzení, zda předběžným opatřením byla porušena základní práva a svobody, ovšem musí brát v úvahu, že intenzita s ním spojeného zásahu je omezena jednak jeho prozatímní povahou, jednak tím, že jím není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Nařízení předběžného opatření navíc často (ovšem zcela přirozeně) vychází pouze z dílčích či neúplných zjištění a je ovlivněno požadavkem, aby na jeho základě došlo k úpravě poměrů mezi účastníky řízení co nejrychleji.
11. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Jeho ústavněprávní přezkum se soustředí v podstatě jen na ta jejich případná pochybení, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možné spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. ledna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
12. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, v projednávané věci považovaly obecné soudy za prokázanou existenci konfliktu mezi rodiči, který si po dobu, než bude rozhodnuto o úpravě rodičovské odpovědnosti, vyžádal nařízení předběžného opatření podle §102 odst. 1 a §75c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Oba rodiče se zjevně nebyli schopni vzájemně dohodnout na tom, jakým způsobem bude z jejich strany realizována péče o nezletilou. Při rozhodování o tom, kterému z nich bude nezletilá prozatímně svěřena a kdy a za jakých podmínek se s ní bude moci stýkat druhý rodič, pak tyto soudy vyšly z údajů obsažených v návrhu matky nezletilé, včetně jí podaného trestního oznámení na stěžovatele. Nelze nicméně souhlasit s tvrzením stěžovatele, že v předmětném řízení nemohl uplatnit své námitky proti předběžnému opatření, neboť k tomu měl dostatečný prostor právě v odvolacím řízení. Tento prostor přitom také využil, byť se odvolací soud s jeho námitkami neztotožnil. V tomto ohledu je třeba na rozhodování obou soudů - pokud jde o ústavněprávní přezkum - nahlížet jako na jeden celek. Namítá-li v této souvislosti stěžovatel, že trestní oznámení skončilo předáním věci přestupkové komisi k projednání podezření ze spáchání přestupku, jde o skutečnost, která nastala v průběhu řízení o úpravě rodičovské odpovědnosti, a bylo na ní možné - aniž by Ústavní soud na tomto místě hodnotil její relevanci ve vztahu k správnosti předběžného opatření - reagovat případným návrhem na jeho změnu či zrušení.
13. Pakliže lze v něčem přisvědčit argumentaci stěžovateli, jde o tvrzené pochybení odvolacího soudu, který se v napadeném usnesení nijak nevypořádal s jeho námitkou faktické nevykonatelnosti předběžného opatření. Tento nedostatek, aniž by Ústavní soud jakkoliv zlehčoval jeho dopad v době trvání předběžného opatření, je již dnes ale zhojen zatím nepravomocným (přesto však vykonatelným) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. října 2015 č. j. 40 P 5/2015-177, kterým byla nezletilá svěřena do péče matky a bylo stanoveno, že otec je oprávněn se s ní stýkat ve stanovený čas v organizaci TRIADA - Poradenské centrum, o.s., se sídlem v Brně, a to za přítomnosti matky a určeného pracovníka tohoto centra. Soud prvního stupně v jeho odůvodnění konstatoval, že takto stanovená forma styku v uvedeném zařízení fungovala již v době vydání tohoto rozsudku.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by s napadenými usneseními bylo možné spojovat natolik intenzivní zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, který by - z hlediska výše uvedených východisek ústavněprávního přezkumu předběžných opatření - odůvodňoval závěr o porušení těchto práv. Místo toho dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a podle téhož ustanovení rozhodl o jejím odmítnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu