ECLI:CZ:US:2016:1.US.195.14.1
sp. zn. I. ÚS 195/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Okresního soudu v Liberci, se sídlem U Soudu 540/3, Liberec, zastoupeného jeho předsedkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 10. 2013 č. j. 34 C 126/2013-83, za účasti Okresního soudu v České Lípě jako účastníka řízení a Mgr. Ondřeje Matoucha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadeného rozsudku Okresního soudu v České Lípě pro zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem vyhověl Okresní soud v České Lípě žalobě soudce Mgr. Ondřeje Matoucha, který se domáhal toho, aby mu byla zaplacena částka 1 751 Kč jako plat a paušální náhrada výdajů za 3 pracovní hodiny a 21 minut, které v rozporu se svými pracovními povinnostmi neodpracoval v měsíci březnu 2013, pročež mu tyto neodpracované hodiny nebyly stěžovatelkou (žalovanou) proplaceny. Okresní soud ve svém rozsudku vyloučil jakoukoli vazbu mezi fondem pracovní doby a vypláceným platem, vyloučil tedy souvislost vzniku nároku na plat a odpracované pracovní doby, neboť zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), umožňuje předsedovi soudu uložit soudci za neomluvenou absenci ústní či písemnou důtku či podat na něj kárnou žalobu, neumožňuje však nevyplatit mu část platu.
3. Stěžovatelka naproti tomu v ústavní stížnosti zdůrazňuje soukromoprávní povahu svého nároku, neboť byla v řízení před okresním soudem v pozici běžného řadového zaměstnavatele, tudíž by si měla být s ostatními zaměstnavateli rovna a neměla by být nucena k tomu, aby ze svých prostředků zaměstnance platila, aniž by v pracovním vztahu obdržela odpovídající protihodnotu. Závěr obecného soudu, že stěžovatelka má žalobci zaplatit část platu, která poměrně odpovídá jí tvrzeným zameškaným hodinám vedlejšího účastníka (soudce Okresního soudu v Liberci), stěžovatelka označuje za absurdní. Pokud soudce nedostává náhradu platu v případě zákonem uznané překážky v práci, je absurdní, aby dostal náhradu platu za dobu, kterou stát není povinen ani omluvit. Výklad, podle nějž je na tom hůř soudce, který uplatní právem předpokládanou překážku v práci bez náhrady platu, než soudce, který se dopustí neomluvené absence, porušuje podle stěžovatelky její právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny.
4. Tím, že napadeným rozsudkem je stát nucen, aby svoji majetkovou sféru bezdůvodně zmenšoval a platil i tu část pracovní doby, jež protizákonně nebyla odpracována, došlo podle stěžovatelky též k porušení článku 11 Listiny. Navíc napadeným rozsudkem okresního soudu bylo podle stěžovatelky státu uloženo něco, co mu zákon nestanoví, tudíž byl porušen též článek 4 odst. 1 Listiny.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podáním ústavní stížnosti stěžovatelka fakticky kompenzuje to, že rozsudek Okresního soudu v České Lípě, proti němuž brojí, se týkal věci, v níž je pro výši žalované částky vyloučeno odvolání, a to podle ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Spatřuje tak v ústavní stížnosti jediný nabízející se opravný prostředek, jímž by mohla zamezit takovému soudnímu výkladu podústavního práva, který v dané věci přijal Okresní soud v České Lípě a který stěžovatelka označuje za absurdní. Stejný výklad jako okresní soud v napadeném rozsudku ostatně zaujal i Nejvyšší správní soud v rozsudku, jímž byla předsedkyně Okresního soudu v Liberci shledána vinnou kárným proviněním, spočívajícím v neoprávněném snížení platu vedlejšího účastníka.
7. Již z právě uvedeného je zjevné určité nepochopení funkce ústavní stížnosti. Tou totiž jistě není "suplovat" odvolání, pokud není pro bagatelnost žalované částky přípustné; o takový důvod stěžovatelka projednatelnost své ústavní stížnosti opřít dost dobře nemůže. Ústavní stížnost může být sice výjimečně podávána i přímo proti prvoinstančnímu rozhodnutí, proti němuž odvolání není přípustné [a to v případě "zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu", jak uvádí kupříkladu usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)], ovšem nezbytnou podmínkou je, aby kritika napadeného rozhodnutí nebyla pouhým nesouhlasem s výkladem zákona provedeným obecným soudem, nýbrž aby také dosahovala ústavní intenzity. Té však nesouhlas vyjádřený v nyní posuzované ústavní stížnosti zjevně nedosahuje.
8. Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti používá formulace, z nichž jasně vyplývá, že jejím smyslem není ochrana ústavně zaručených práv, ale nesouhlas s tím, jak okresní soud vyložil zákon o soudech a soudcích a zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu. K tomu je ovšem třeba připomenout, že stěžovatelčin pocit absurdity nad výkladem zákona provedeným obecným soudem, nemůže sám o sobě založit porušení práva na spravedlivý proces či ochranu vlastnictví, jež stěžovatelka namítá.
9. K tomu nezbývá než připomenout, že Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy ochráncem ústavnosti, a tedy vykladačem ústavního pořádku. Tudíž není a nemá být sjednocovatelem judikatury a výkladu zákonů, tedy tím, kdo zaujme sjednocující názor tam, kde údajně chybí opravný prostředek, na jehož základě by mohla být judikatura nižších soudů sjednocena, jak požaduje stěžovatelka.
10. Stěžovatelka pak sice podřazuje svůj zájem na sjednocení judikatury jednak uvedenému právu na spravedlivý proces, jednak právu vlastnit majetek, ovšem způsobem, z nějž je zjevné, že její ústavní stížnost nemá ústavněprávní rozměr a týká se bagatelní finanční částky.
11. S ohledem na právě uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu