ECLI:CZ:US:2016:1.US.1955.16.1
sp. zn. I. ÚS 1955/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Večerky, CSc., zastoupeného Mgr. et Mgr. Miroslavou Pavlů, advokátkou se sídlem Letohradská 755/50, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 24/2016-26 ze dne 27. 4. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 45 Af 25/2013-39 ze dne 7. 1. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 17. 6. 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva plynoucího z čl. 11 odst. 5 Listiny.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatel před obecnými soudy napadal správní rozhodnutí ve věci poplatku za komunální odpad za rok 2009, který měl uhradit za své nemovitosti v obci Bořeňovice. Krajský soud v Praze nejprve svými rozhodnutími zrušil rozhodnutí krajského úřadu pro nezákonnost a nepřezkoumatelnost. Následně byla vydána nová správní rozhodnutí, jimiž byly napraveny vady vytčené soudem. Ta již byla jak krajským soudem, tak i posléze Nejvyšším správním soudem shledána napadenými rozsudky jako zákonná.
3. Důvod stěžovatelových námitek ve správním řízení i řízení před obecnými soudy a Ústavním soudem spočívá v tom, že nechce platit za popelnici, kterou nevyužije, protože ji nemůže z bezpečnostních důvodů nechat u silnice před vraty své nemovitosti celý týden, neboť ve všední dny, kdy je prováděn odvoz, není ve své nemovitosti přítomen. Nesouhlasí pak s tím, že by přispíval na odvoz odpadu ostatním obyvatelům obce. Výslovně však své námitky směřuje proti tomu, že jsou napadená správní rozhodnutí nicotná (neboť původně neobsahovala údaj o období, za nějž je poplatek vyměřován, a dále v něm byla uvedena špatná výše vyměřené částky) a že mu nemůže být úřady vnucována registrace jako plátce poplatku. Neústavnost v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak podle stěžovatele spočívá v tom, že jeho námitkám nevyhověl či že se s nimi dostatečně nevypořádal.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Stěžovatel pouze pokračuje s polemikou se závěry obecných soudů, které však jsou dobře a přesvědčivě odůvodněny. Jeho námitky tak nedosahují ústavního rozměru.
7. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu