ECLI:CZ:US:2016:1.US.206.16.1
sp. zn. I. ÚS 206/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Radoňové, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. 76, 506 01 Jičín, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 30Cdo 1902/2015-178 ze 4. 11. 2015, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 368/2014-142 ze dne 8. 10. 2014 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 30C 7/2012-66 z 14. 11. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 30C 7/2012-121 z 18. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces s odkazem na čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), práva na účinný prostředek nápravy a ochrany před protiprávním jednáním orgánu veřejné moci, jak vyplývá z čl. 36 odst. 2 Listiny, na náhradu újmy za toto protiprávní jednání orgánu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny, na ochranu vlastnictví a na rovné zacházení.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí zjistil, že podstata problému spočívá v tom, že se stěžovatelka neúspěšně domáhala části náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že příslušníci Policie ČR, bez jejího souhlasu a v její nepřítomnosti, násilím otevřeli byt užívaný stěžovatelkou a vstoupili do něj a umožnili vstup do bytu i příslušnému řemeslníkovi, aby zamezili masivnímu průniku vody z jejího bytu do bytů sousedních. Napadenými rozsudky soud prvního stupně zamítl žalobu, aby jednak žalovaná Česká republika zaplatila stěžovatelce částku 500.000 Kč s příslušenstvím jako nemajetkovou újmu a částku 10.500 Kč s příslušenstvím jako majetkovou újmu, dále aby soud konstatoval, že došlo k porušení práva stěžovatelky jednáním žalované spočívajícím v nesprávném úředním postupu policie, kterým měla narušit nedotknutelnost jejího obydlí a soukromí, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Dále namítala, že jednání policie bylo v rozporu se zásadou legality, subsidiarity a proporcionality. Ani odvolání, ani dovolání stěžovatelky nebylo úspěšné.
3. Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně zcela důvodně žalobu zamítl ohledně částky 8.334 Kč s příslušenstvím, kteroužto částku žalovaná z titulu požadované náhrady materiální újmy stěžovatelce uhradila, stěžovatelka pak setrvala na žalobě i v této části, navzdory tomu, že jí uplatněný nárok byl v uvedeném rozsahu uspokojen. Pokud se pak týká zbývajících 2.166 Kč, pro které žalovaná v tomto rozsahu nárok žalobkyně na náhradu škody (119 Kč za novou kliku u kuchyňských dveří, 89 Kč za rohový uzavírací ventil do WC, 55 Kč za přívodovou hadičku do WC, 76 Kč za druhý bukový práh, 141 Kč za vrtáky pro montáž obou zámků a kukátka, 26 Kč za brusný papír, 378 Kč za barvy, 460 Kč za vynesení dveří další osobou, 822 Kč jakožto náhradu za použití vlastního vozidla dne 26. 9. 2011 z Nymburka do Prahy a zpět) neuznala a soud prvního stupně žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody i v této části zamítl. Byť tuto část svého zamítavého rozhodnutí ve věci samé odůvodnil soud I. stupně zcela nepřiléhavě tím, že stěžovatelka uplatněný nárok na náhradu škody nijak konkrétně nevymezila, ačkoli z obsahu spisu vyplývá, že tak - jak důvodně namítala ve svém odvolání - učinila svým podáním ze dne 9. 7. 2012, podmínky odpovědnosti státu za tuto část škody nejsou dány, neboť již nenaplňují zákonné předpoklady. Pokud se týká požadavku stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy jednak formou konstatování porušení práva a dále formou peněžité náhrady, obecné soudy dospěly k závěru, že k výše popsanému zákroku Policie ČR byly zákonné podmínky splněny a nelze v něm proto spatřovat nesprávný úřední postup. V soudním řízení bylo jednoznačně prokázáno, že z hadičky mezi roháčkem a nádržkou záchodové mísy v bytě žalobkyně unikala proudem voda - ať již přívod vody v jejím bytě byl či nebyl uzavřen - a došlo tím k jejímu průsaku do dvou bytů situovaných pod ním.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá zásah do svých shora uvedených práv. Tvrdí, že k žádnému úniku vody v jejím bytě nedošlo, že soudy v její věci postupovali formalisticky a svévolně a že postup policie byl nesprávný a zasáhl do jejích práv.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Stěžovatelka používá stejné argumenty, které již uplatnila před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy dostatečně vypořádaly. Protože v posuzovaném případě nedosahují stěžovatelčiny námitky ústavněprávního rozměru, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu