ECLI:CZ:US:2016:1.US.2067.16.1
sp. zn. I. ÚS 2067/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Vítkov Invest s.r.o, se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1288/6, IČ: 26429586, zastoupené Mgr. Lukášem Damborským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016 č. j. 32 Cdo 5121/2014-564, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2014 č. j. 11 Cmo 1/2014-455 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2011 č. j. 37 Cm 15/2008-344, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. června 2016 a doplněné podáními ze dne 27. června 2016 a 20. července 2016, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Stěžovatelka dále navrhovala, aby se Ústavní soud podle §39 zákona o Ústavním soudu neřídil pořadím, v němž mu návrh došel a její věc projednal přednostně.
2. Rozsudkem ze dne 15. prosince 2011 č. j. 37 Cm 15/2008-344 Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobkyně PROFESSIONALS s.r.o. domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 3 350 579,50 Kč s úroky z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 435 575 Kč (výrok II.), zamítl vzájemnou žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 14 408 678,50 Kč s příslušenstvím (výrok III.), zastavil řízení o návrhu stěžovatelky na zaplacení částky 253 588 Kč (výrok IV.), rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovatelce ve výši 134 026 Kč (výrok V.) a dále rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok VI.).
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak žalobkyně (proti výrokům I., II. a VI.), tak i stěžovatelka proti výrokům III. a V.), výrok IV. zůstal odvoláním nedotčen. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. června 2014 č. j. 11 Cmo 1/2014-455 rozsudek soudu v napadených výrocích I., II., III. a VI. potvrdil. Ve výroku V. jej změnil tak, že stěžovatelce se vrací soudní poplatek ve výši 161 589 Kč (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání jak žalobkyně (výslovně proti oběma výrokům, podle obsahu však toliko proti prvnímu výroku v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II.), tak i stěžovatelka, a to proti prvnímu výroku v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupě ve výroku pod bodem III.). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. března 2016 č. j. 32 Cdo 5121/2014-564 rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a VI., ve druhém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, a ve výrocích pod body I., II. a VI. zrušil, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Dovolání podané stěžovatelkou Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1o. s. ř. (výrok II.).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popsala průběh soudního řízení a vyjádřila zásadní nesouhlas s vydanými rozhodnutími ve věci rozhodujících soudů (č. listu 3 až 45). Soudu prvního stupně stěžovatelka vytýkala nesprávné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a opomenutí důkazu tím, že nevyslechl svědka JUDr. Matejčíka. Soudu prvního stupně i soudu odvolacímu vytýkala nesprávné provádění důkazů, nesprávné hodnocení důkazů, nesprávné skutkové závěry, nepřezkoumatelnost rozhodnutí a nesprávné posouzení právní otázky, mezi jakými skutečnostmi má být zjišťována existence příčinné souvislosti v případě uplatňování nároku stěžovatelky na náhradu škody z titulu ušlého nájmu, v případě nařízení předběžného opatření, zakazujícího uzavírat nájemní smlouvy. Nejvyšší soud podle názoru stěžovatelky pak bezdůvodně odmítl jako nepřípustné její dovolání s irelevantním a nepřezkoumatelným odůvodněním. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na řadu rozhodnutí Ústavního soudu.
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelky v předmětné věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
8. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými žalobními tvrzeními stěžovatelky a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. V podstatě stejné námitky vznesené v ústavní stížnosti, stěžovatelka namítala i v podaném odvolání a dovolání. Jak odvolací, tak i dovolací soud se těmito námitkami zabývali a ve svých rozhodnutích se s nimi vypořádali.
9. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně. K námitce ohledně nedostatečného poučení soudem prvního stupně o tom, že předložené důkazy neprokazují vznik škody na straně stěžovatelky, odvolací soud uvedl, že stěžovatelka předložila dostatek důkazů, ovšem závěr o tom, že ke vzniku škody nedošlo, vyplynul právě z těchto důkazů. Nebylo proto třeba dalšího doplnění, jak správně uzavřel soud prvního stupně při posledním jednání ve věci dne 1. prosince 2011.
10. Pokud jde o odmítnutí dovolání podaného stěžovatelkou Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
11. Nejvyšší soud pak v odvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že ve vztahu dovolání podaného žalobkyní, výklad projevu vůle, jehož výsledkem byl závěr o nutnosti předání jmenného seznamu potencionálních zájemců stěžovatelce jako podmínky pro vznik nároku žalobkyně na provizi, odvolací soud provedl v rozporu s §35 odst. 2 občanského zákoníku a s §266 obchodního zákoníku. Důsledkem tohoto pochybení byl (v tuto chvíli) předčasný závěr odvolacího soudu, podle kterého jsou žalobou uplatněné nároky žalobkyně na zaplacení provize a smluvní pokuty nedůvodné. Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání a aniž se zabýval ostatními dovolacími námitkami žalobkyně, rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, tj. v potvrzujícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve výrocích pod body I., II. a VI. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Vznáší-li stěžovatelka námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. V posuzované věci se nejedná ani o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soud prvního stupně na jednání dne 1. prosince 2011 usnesením návrh na provedený výslech svědka JUDr. Matejčíka zamítl. Odvolací soud přitom neshledal v provedeném řízení žádné podstatné vady, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku soudu prvního stupně.
13. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
14. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k její posuzované věci.
15. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do tvrzených základních práv stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
16. O návrhu stěžovatelky na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, neboť od samého počátku postupoval v řízení tak, aby věc stěžovatelky byla projednána co nejrychleji a tomuto návrhu tak vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu