ECLI:CZ:US:2016:1.US.2147.16.1
sp. zn. I. ÚS 2147/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Hajského, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016 č. j. 30 Cdo 5513/2015-231, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2015 č. j. 54 Co 252/2015-220 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2013 č. j. 41 C 186/2010-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jimiž podle něj bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel domáhá odškodnění za nepřiměřenou délku řízení před Krajským soudem v Hradci Králové vedeným pod sp. zn 43 Cm 1/2002 a Okresním soudem v Jičíně vedeným pod sp. zn. 11 C 46/2009, a to náhrady škody ve výši 100.000.000 Kč (ušlý zisk) a zadostiučinění ve výši 14.400.000 Kč. Obvodní soud napadeným rozhodnutím přerušil řízení do skončení řízení vedeného před Krajským soudem v Hradci Králové, a to v souladu s předchozím rozhodnutím Městského soudu v Praze v dané věci. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, přičemž poukázal na to, že předpokladem opodstatněnosti alespoň větší části nároku stěžovatele v dané věci je otázka, která bude najisto postavena teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu v řízení vedeném před Krajským soudem v Hradci Králové (konkurzní řízení, v jehož rámci je řešena i žaloba stěžovatele o vyloučení věcí z konkurzní podstaty). Městský soud také závěrem doplnil, že pokud by bylo následně shledáno, že řízení o vylučovací žalobě stále nespěje k pravomocnému konci, lze posoudit, zda by nebylo vhodnější část uplatněného nároku (požadované zadostiučinění) vyloučit k samostatnému řízení a rozhodnout o něm samostatně; případně v úvahu přichází též rozhodnutí jen o části nároku dle §152 odst. 2 občanského soudního řádu.
3. Proti rozhodnutí městského soudu se stěžovatel bránil dovoláním, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto dle §243c občanského soudního řádu. Nejvyšší soud shledal, že dovolání trpí vadami, neboť neobsahuje zákonné náležitosti, konkrétně stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z podaného dovolání není zřejmé, od jaké ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil či která konkrétní právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena (jinak).
4. Stěžovatel především napadá protiústavnost rozhodnutí obvodního a městského soudu, neboť má za to, že nebyly splněny zákonné podmínky k přerušení řízení. Obecné soudy podle něj dostatečně nevysvětlily, jaká otázka projednávaná v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové má pro nynější řízení zásadní význam a proč by ji nemohl posoudit obvodní soud sám. Stěžovatel též připomíná, že uplatnit dva samostatné nároky, na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy, přičemž na druhý uvedený nárok nemůže mít žádný vliv výsledek sporu před Krajským soudem v Hradci Králové. Podle stěžovatele je rozhodnutí obvodního a městského soudu také v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, jakož i v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
5. Dále stěžovatel pokládá za protiústavní také rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud se podle něj dopustil přepjatého formalismu a v podstatě odepření spravedlnosti, neboť stěžovatel je přesvědčen, že v bodě IV. svého dovolání dostatečně vysvětlil, proč považuje rozhodnutí městského a obvodního soudu za nesprávná a v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci ze strany těchto soudů.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i relevantní obsah vyžádaného spisu obvodního soudu sp. zn. 41 C 186/2010 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. V projednávaném případě Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání předsedou senátu pro vady (nedostatek zákonných náležitostí), konkrétně pro nevymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud neshledal, že by toto rozhodnutí Nejvyššího soudu vykazovalo vady ústavněprávní relevance, a tak ústavní stížnost v části směřující proti tomuto rozhodnutí posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
11. Podle Ústavního soudu se Nejvyšší soud svým rozhodnutím nedopustil přepjatého formalismu ani odepření spravedlnosti stěžovateli. Stěžovatel ve svém dovolání vymezil jeho přípustnost jen obecným uvedením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň by měla být vyřešená právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak. Nicméně nic bližšího k vymezení přípustnosti dovolání - zejména o jakou právní otázku jde a od jaké praxe se městský soud měl odchýlit (na rozdíl od ústavní stížnosti) - již stěžovatel neuvedl a ani to, byť i implicitně, nevyplývá z celkového obsahu dovolání, a to ani při uvážení obsahu napadeného rozhodnutí městského soudu (a contrario nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015; dostupný na http://nalus.usoud.cz). V části IV. dovolání, na niž poukazuje v ústavní stížnosti, stěžovatel odůvodňoval jen to, proč považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za nesprávná.
12. Ústavní soud tak uzavírá, že nehledě na povinnost Nejvyššího soudu volit při posuzování dovolání postup vstřícnější k právu na soudní ochranu stěžovatelovo dovolání vskutku nevyvolávalo pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných záležitostí dovolání (srov. shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 354/15), pročež Nejvyšší soud jeho odmítnutím neporušil právo stěžovatele na přístup k soudu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že úprava dovolání jako mimořádného opravného prostředku obsahuje zvýšené požadavky na jeho obsah, jejichž nedostatek má za následek odmítnutí dovolání. Nicméně z toho důvodu zákonodárce zároveň stanovil i speciální podmínku dovolacího řízení v podobě právního zastoupení dovolatele advokátem. Tak i v projednávaném případě byl stěžovatel při podání dovolání řádně zastoupen advokátem, který si měl být vědom, jaké jsou procesní požadavky zákona i judikatury na bezvadné dovolání.
14. V ústavní stížnosti stěžovatel dále napadal rozhodnutí městského i obvodního soudu a kritizoval samotné přerušení dotčeného řízení. K tomu však Ústavní soud konstatuje, že je-li dovolání odmítnuto jako vadné, pak s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, tj. požadavek předchozího řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, musí být ústavní stížnost směřující proti předcházejícím rozhodnutím soudů nižších stupňů posouzena jako nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tak je tomu i v nyní posuzovaném případě, v němž Ústavní soud podanou ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu zhodnotil jako nepřípustnou, a nemohl se tudíž zabývat ani stížnostními námitkami nesouhlasícími s přerušením řízení v dané věci.
15. Nad rámec nutnosti ovšem Ústavní soud konstatuje, že i městský soud závěrem svého rozhodnutí naznačil, že pokud by se řízení před Krajským soudem v Hradci Králové ani nadále nemělo chýlit k pravomocnému konci, pak by bylo možno uvažovat i o jiných postupech, a to vyloučení části nároku uplatněného stěžovatelem k samostatnému řízení či rozhodnutí jen o části nároku.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu