ECLI:CZ:US:2016:1.US.2178.15.1
sp. zn. I. ÚS 2178/15
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudců Tomáše Lichovníka a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 1. července 2016 sp. zn. I. ÚS 2178/15 ve věci ústavní stížnosti PB SCOM, s. r. o., se sídlem Hranice, Radniční 28, IČO 25397087, zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015 č. j. 32 Cdo 1247/2015-153 o odmítnutí stěžovatelčina dovolání a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2014 č. j. 7 Cmo 228/2014-96, jímž byl mimo jiné změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a společnosti Jiří STAVAŘ, s. r. o., jako vedlejší účastnice řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015 č. j. 32 Cdo 1247/2015-153 a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2014 č. j. 7 Cmo 228/2014-96 byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015 č. j. 32 Cdo 1247/2015-153 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2014 č. j. 7 Cmo 228/2014-96 se ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. července 2015 a doplněné podáním ze dne 15. února 2016, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhovala zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 28 Cm 66/2013 (dále jen "spis"), stěžovatelka se návrhem na vydání platebního rozkazu, doručeným krajskému soudu dne 8. dubna 2013, domáhala po vedlejší účastnici řízení zaplacení částky 1 122 434 Kč s příslušenstvím z titulu obchodního závazkového vztahu, realizovaného mezi účastníky řízení. Proti vydanému platebnímu rozkazu ze dne 18. dubna 2013 podala vedlejší účastnice řízení odpor. Krajský soud po provedeném řízení rozhodl rozsudkem ze dne 16. prosince 2013 č. j. 28 Cm 66/2013-30 ve znění opravného usnesení ze dne 28. ledna 2014 č. j. 28 Cm 66/2013-47 tak, že řízení zčásti, a to v rozsahu zpětvzetí, zastavil (výrok I), vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 262 719,93 Kč s přiznaným úrokem z prodlení (výrok II), dále uložil povinnost vedlejší účastnici řízení zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 400 017,60 Kč (výrok III) a rozhodl, že se stěžovatelce vrací soudní poplatek ve výši 34 384 Kč (výrok IV). V odůvodnění konstatoval, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."), ve spojení s §146 odst. 2 větou druhou o. s. ř., a stěžovatelce přiznal plnou náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatelka byla ve věci úspěšná a návrh byl vzat zčásti zpět pro chování vedlejší účastnice řízení, kterou bylo částečně plněno po podání žaloby.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně proti výrokům II a III, podala dne 28. ledna 2014 a opětovně poté dne 10. dubna 2014 odvolání vedlejší účastnice řízení, přičemž ve vztahu k výroku o nákladech řízení uvedla důvody, které podle jejího názoru odůvodňují aplikaci §150 o. s. ř., soudu prvního stupně vytýkala, že výši nákladů nestanovil správně, a dále namítala, že v řízení nebylo prokázáno odeslání předžalobní výzvy k plnění, a proto neměly být náklady řízení stěžovatelce vůbec přiznány.
4. Odvolání proti výroku II napadeného rozsudku bylo usnesením krajského soudu ze dne 14. dubna 2014 č. j. 28 Cm 66/2013-78 odmítnuto jako opožděné. Poté Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, usnesením napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III tak, že stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok I), a dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 540 Kč (výrok II). K námitce vedlejší účastnice řízení, uvedené v podaném odvolání, že nebylo doloženo odeslání předžalobní výzvy k plnění, odvolací soud dovodil, že stěžovatelkou nebyly splněny všechny předpoklady k tomu, aby jí mohly být v případě úspěchu náklady řízení přiznány, proto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl, že stěžovatelce se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
5. Stěžovatelka podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání. V dovolání namítala zejména procesní vady řízení. Jednak že usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání proti výroku II jí nebylo nikdy doručeno, což vedlo k tomu, že nevěděla, že odvolací soud může věc formálně bez dalšího rozhodnout bez nařízení jednání podle ustanovení §214 odst. 2 o. s. ř., což se také stalo. Další zásadní procesní pochybení odvolacího soudu mělo spočívat podle názoru stěžovatelky v absenci poučení podle ustanovení §118a odst. 1, resp. odst. 3 o. s. ř., kterého se stěžovatelce ohledně předžalobní výzvy ze dne 11. února 2013 a označené jako "předžalobní pokus o smír" nedostalo. K podanému dovolání přiložila stěžovatelka poštovní podací arch ze dne 11. února 2013. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, podané dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolací soud konstatoval, že námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídají, a přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že napadenými rozhodnutími bylo nepřípustně zasaženo do jejích základních práv chráněných ústavním pořádkem České republiky, konkrétně do práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Stěžovatelka má za to, že řízení před vrchním soudem bylo postiženo několika procesními vadami a napadené usnesení tohoto soudu spočívá na nesprávné aplikaci norem procesního práva (§118a odst. 1, resp. odst. 3 a §142a odst. 1 o. s. ř.). První pochybení mělo spočívat v tom, že jí nebylo doručeno usnesení o odmítnutí odvolání vedlejší účastnice řízení proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně. Druhé pochybení mělo spočívat v absenci poučovací povinnosti podle ustanovení §118a odst. 1, resp. odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka dále uvedla, že sama vedlejší účastnice řízení před soudem prvního stupně nikdy nezpochybňovala, že by jí předžalobní výzva byla doručena, a tato výtka se poprvé objevila až v písemném odvolání vedlejší účastnice řízení ze dne 28. ledna 2014. Z tohoto důvodu má stěžovatelka za to, že pokud měl odvolací soud pochybnosti o jejím odeslání, měl stěžovatelku poučit o nutnosti navrhnout důkazy k tomuto tvrzení obsaženému již v návrhu na vydání platebního rozkazu. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýkala nesprávnou aplikaci §237 o. s. ř. a namítala, že její podané dovolání nemělo být odmítnuto. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 2014/10 (N 67/61 SbNU 61).
III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení
7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům a vedlejší účastnici řízení k vyjádření.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. dubna 2016 uvedl, že stěžovatelka nedostála požadavkům na obsahové náležitosti dovolání, neboť v dovolání nezformulovala příslušné otázky procesního práva, na kterých napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, tj. takové otázky, které odvolací soud - odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - v napadeném rozhodnutí skutečně řešil. Omezila se jen na to, že odvolacímu soudu vytkla vady, kterými měl zatížit odvolací řízení. Podle názoru Nejvyššího soudu námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu není vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. ani způsobilým dovolacím důvodem. Tím spíše pak nemůže taková námitka přivodit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud má za to, že námitka procesní vady, která nezahrnuje otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem v dovoláním napadeném rozhodnutí (nepředkládá k přezkumu správnost řešení střetu o výklad procesního předpisu v tomto rozhodnutí), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá a že oproti přesvědčení stěžovatelky samotný vadný procesní postup odvolacího soudu jako důsledek chybné aplikace normy procesního práva není řešením otázky procesního práva odvolacím soudem ve smyslu §237 o. s. ř. Závěrem Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
9. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 27. dubna 2016 zcela odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení a vyjádřil nesouhlas s argumentací stěžovatelky, že rozhodnutím soudů bylo zasaženo do jejích namítaných práv. Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci jednou z odvolacích námitek vedlejší účastnice řízení byla námitka, že v řízení nebylo prokázáno odeslání předžalobní výzvy k plnění vedlejší účastnici řízení, a proto neměly být náklady stěžovatelce vůbec přiznány. Odvolání vedlejší účastnice řízení bylo stěžovatelce doručeno soudem prvního stupně, a stěžovatelka měla tedy možnost se s argumentací vedlejší účastnice řízení seznámit, na odvolací námitky reagovat a případně doložit doklad prokazující odeslání předžalobní výzvy k plnění. S ohledem na odvolací námitky vedlejší účastnice řízení, jež byly stěžovatelce známy a z nichž je zřejmé, že odvolací soud se bude zabývat otázkou, zda v dané věci jsou splněny zákonné předpoklady podle ustanovení §142a odst. 1 o. s. ř. pro přiznání nákladů úspěšné stěžovatelce, nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu pro stěžovatelku překvapivé. Nelze souhlasit s tím, že odvolací soud pochybil, pokud nepoučil stěžovatelku podle ustanovení §118a odst. 1, resp. odst. 3 o. s. ř., neboť nutnost osvědčit odeslání předžalobní výzvy vyplývá již z ustanovení §142a o. s. ř. a absence tohoto osvědčení byla avizována již v odvolání vedlejší účastnice řízení. Z důvodu, že argumentace stěžovatelky není správná, Vrchní soud v Olomouci navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
10. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření ze dne 29. dubna 2016 uvedla, že námitky vznesené stěžovatelkou jak co do rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak co do rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci považuje za nedůvodné, neboť ústavní stížnost postrádá ústavní přesah. Podstatné pro vedlejší účastnici řízení je, že stěžovatelka se seznámila s obsahem odvolání, jež jí bylo doručeno dne 11. června 2014, v rámci něhož bylo neprokázání odeslání předžalobní výzvy vedlejší účastnicí řízení namítáno. Stěžovatelka už z toho důvodu měla možnost na námitku vedlejší účastnice řízení reagovat, resp. právně zastoupena mohla již v této fázi jiné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předvídat. Proto pro ni nemohlo být rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé. Vedlejší účastnice řízení má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech nalézacího řízení plně odpovídalo obsahu spisu, a pokud stěžovatelka namítá, že toto rozhodnutí bylo pro ni naprosto nepředvídatelné, pak tento závěr činí izolovaně, bez kontextu celého nalézacího řízení a platné a účinné právní úpravy. Vedlejší účastnice řízení shledala ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a navrhla její odmítnutí.
11. Ústavní soud doručil vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení dne 4. května 2016 stěžovatelce na vědomí. Stěžovatelka k uvedeným vyjádřením repliku nepodala.
IV. Procesní podmínky řízení
12. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí, jež byla napadena ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83, 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují nový hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky.
14. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva). Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
15. K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud připomíná, že se k ní v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně [srov. nálezy ze dne 15. prosince 2015 sp. zn. I. ÚS 887/15 (N 213/79 SbNU 433), ze dne 25. srpna 2015 sp. zn. II. ÚS 3550/13 (N 154/78 SbNU 335), ze dne 25. srpna 2015 sp. zn. I. ÚS 1593/15 (N 156/78 SbNU 353) a další].
16. Podstatou ústavní stížnosti je aplikace ustanovení §142a o. s. ř. odvolacím soudem a posouzení, zda stěžovatelka jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy zaslala vedlejší účastnici řízení jako žalované předžalobní výzvu tak, že mohla přivodit pro stěžovatelku kladný výrok o právu na náhradu nákladů řízení.
17. Podle §142a odst. 1 občanského soudního řádu platí, že žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu, výzvu k plnění. Současně podle odstavce 2 platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal.
18. K ustanovení §142a občanského soudního řádu, upravujícímu institut předžalobní výzvy, který byl do české procesní úpravy zakotven k 1. lednu 2013, a to na základě zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, je nutno uvést, že jeho správná aplikace je podmíněna řádným a úplným pochopením jeho účelu. Teleologickým výkladem daného ustanovení lze dospět k závěru, že stěžejním důvodem pro jeho zakotvení bylo zamezit neúměrnému a neúčelnému navyšování nákladů soudního řízení, které zejména v případech tzv. formulářových žalob měly představovat zdroje snadného výdělku. Proto lze uvést, že předžalobní výzva má představovat poslední upozornění dlužníka na existenci jeho závazku, na něž v případě pasivity v plnění povinnosti navazuje samotné soudní řízení [srov. nálezy ze dne 18. května 2015 sp. zn. I. ÚS 4047/14 (N 97/77 SbNU 423) a ze dne 21. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 3228/15 (N 75/81 SbNU 299)].
19. Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že s ohledem na odvolací námitku vedlejší účastnice řízení se zabýval otázkou, zda jsou v dané věci splněny zákonné předpoklady k tomu, aby v řízení úspěšné stěžovatelce byly náklady řízení přiznány, a dospěl k závěru, že stěžovatelkou všechny předpoklady k tomu, aby jí mohly být v případě úspěchu náklady řízení přiznány, splněny nebyly. Předžalobní výzva, kterou stěžovatelka v kopii soudu předložila, sice obsahuje upozornění na případné zahájení soudního řízení, nicméně jak bylo odvolacím soudem zjištěno z obsahu spisu, stěžovatelkou nebylo prokázáno její odeslání vedlejší účastnici řízení. Pouhé předložení kopie listiny při absenci osvědčení jejího odeslání vedlejší účastnici řízení nelze pokládat za splnění zákonem daných podmínek pro přiznání náhrady nákladů řízení, byť ve věci samé úspěšné stěžovatelce. Odvolací soud neshledal ani důvod pro aplikaci §142a odst. 2 o. s. ř. Proto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl, že stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (§220 o. s. ř.).
20. Jak již Ústavní soud zdůraznil, základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. V extrémním rozporu s principy spravedlnosti je také přepjatě formalistická interpretace zákona [srov. nález ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 3042/14 (N 7/80 SbNU 81)]
21. Závěr o přepjatém formalismu při aplikaci práva lze v nyní posuzované věci učinit, neboť Vrchní soud v Olomouci nezohlednil skutečný účel §142a o. s. ř. Odvolací soud nepřihlédl k tomu, že vedlejší účastnice řízení svůj závazek dne 10. ledna 2013 písemně uznala v rozsahu částky ve výši 1 098 476 Kč, tj. s výjimkou poslední fakturované částky (splatné až po uznání závazku), v odporu (označeném jako odvolání) proti platebnímu rozkazu ze dne 7. května 2013 ani při jednáních před soudem prvního stupně dne 24. října 2013 a dne 16. prosince 2013 námitky proti nedoložení odeslání předžalobní výzvy nevznesla a v citovaném odporu uvedla, že: "o oprávněnosti nároku žalované nevznikly pochybnosti, neboť dluh byl uznán a o tomto byla informována žalobkyně, a je reálným ze strany vedlejší účastnice řízení, že v krátké době bude dlužná částka uhrazena na účet žalující strany" (č. listů 2, 11, 20, 28 a 29). I s přihlédnutím k částečnému splnění závazku ze strany vedlejší účastnice řízení je možné učinit závěr, že vedlejší účastnice řízení si skutečné výše i titulu vzniku svého závazku musela být vědoma a požadavek seznatelnosti konkrétního dluhu byl splněn. Tím, že k uvedeným okolnostem odvolací soud nepřihlédl a věc posoudil tak, že předžalobní výzva nebyla zaslána způsobem vyžadovaným pro řádné uplatnění práva na náhradu nákladů, byl jeho výklad natolik extenzivní, že se dostal do extrémního rozporu s účelem a smyslem zákona - konkrétně s §142a o. s. ř. Takové rozhodnutí je třeba, i přes skutečnost, že se jedná toliko o náklady řízení, k jejichž ústavněprávnímu posuzování se Ústavní soud staví zdrženlivě, posoudit jako rozhodnutí porušující právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
22. Pochybení odvolacího soudu pak nenapravil ani Nejvyšší soud, přestože stěžovatelka ve svém dovolání zdůraznila, že vedlejší účastnice řízení před soudem prvního stupně nikdy nezpochybňovala, že by jí předžalobní pokus o smír ze dne 11. února 2013 nebyl doručen (č. listů 116 až 118). K podanému dovolání přiložila stěžovatelka kopii předmětného předžalobního pokusu o smír, s razítkem o jeho odeslání, včetně "poštovního podacího archu" ze dne 11. února 2013, na kterém je vyznačeno odeslání zásilky vedlejší účastnici řízení. S ohledem na skutečnost, že dovolání stěžovatelky směřovalo proti měnícímu výroku ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně a proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, a Nejvyšší soud se námitkami vznesenými stěžovatelkou nezabýval, je třeba konstatovat, že ani Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatelky (čl. 4 Ústavy), neboť i dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu, a dovolací soud je tedy za každé situace povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce, což však Nejvyšší soud v nyní posuzovaném případě stěžovatelky neučinil.
23. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že z ústavního pořádku České republiky nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Na druhé straně, jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, zejména práva na spravedlivý proces [srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].
24. Ústavní soud dospěl k závěru, že se posuzované řízení nejeví ve vztahu k výroku o nákladech řízení jako spravedlivé. Konkrétně postup odvolacího soudu vykazuje prvky uplatnění přepjatého formalismu při aplikaci práva. Jako pochybení Ústavní soud vnímá především nesprávnou aplikaci ustanovení §142a o. s. ř., který byl aplikován zcela mechanicky, bez ohledu na konkrétní okolnosti případu. Za dané situace je nutno shledat postup odvolacího soudu jako protiústavní a tento stav měl být dovolacím soudem napraven. Jelikož však dovolací soud tento závadný stav nenapravil, nesplnil svou povinnost dohledu na spravedlivý proces.
25. K dalším námitkám z oblasti procesního průběhu řízení, vzneseným stěžovatelkou, postačí jen stručně uvést, že žádná z nich nedosahuje ústavněprávní roviny. Stěžovatelce je nutno především připomenout, že ne každé porušení podústavního práva (zákona) znamená zároveň porušení práva základního, zvláště pokud se jedná o taková pochybení, která lze v průběhu dalšího řízení odstranit a zhojit, resp. překonat pozdějším procesním vývojem ve věci. K námitce, že v důsledku nedoručení usnesení krajského soudu o odmítnutí odvolání co do výroku II pro opožděnost, stěžovatelka nevěděla, že odvolací soud může věc formálně bez dalšího rozhodnout bez nařízení jednání podle ustanovení §214 odst. 2 o. s. ř., lze poznamenat, že jednání není třeba nařizovat i jen z důvodu, že se odvolání odmítá [§214 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
26. Ústavní soud dodává, že svým rozhodnutím nikterak nepředjímá vlastní rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o náhradě nákladů řízení.
27. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecného soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní stížnosti proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.