ECLI:CZ:US:2016:1.US.220.15.1
sp. zn. I. ÚS 220/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Jaroslava Karese, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3582/2014-187 ze dne 4. listopadu 2014, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení a) Ing. Jiřího Kašpárka, b) Eleny Oravcové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice řízení b) se v řízení před Krajským soudem v Plzni domáhá po stěžovateli a vedlejším účastníku řízení a) zaplacení částky ve výši 38 800 000 Kč. Vzhledem k tomu, že podle svých tvrzení nemá dostatek finančních prostředků, požádala soud o osvobození od soudního poplatku vyměřeného ve výši 1 940 000 Kč. Žalovaní namítli, že vedlejší účastnice řízení b) je nemajetná cizinka, která se domáhá nároku, jehož existence je přinejmenším problematická. Ve skutečnosti jde o obcházení povinnosti zaplatit soudní poplatek, neboť tvrzená pohledávka původně patřila společnosti PROFINEX energo s. r. o., která ji převedla na vedlejší účastnici řízení s tím, že se tak vyhne platbě vysokého soudního poplatku a v případě neúspěchu ve sporu nebude muset hradit náhradu nákladů řízení.
2. Krajský soud v Plzni žádost o osvobození od soudních poplatků zamítl. Zjistil, že vedlejší účastnice řízení b) získala žalovanou pohledávku od společnosti PROFINEX energo s. r. o., která tím vůči ní splnila svůj dluh ve výši 30 000 EUR, který měl představovat dlužnou odměnu vedlejší účastnice řízení b) za výkon odborných konzultačních a jiných činností souvisejících s výstavbou solární nebo větrné elektrárny v k. ú. Lažany u Černošína a k. ú. Ostrovce. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla schopna poskytovat velmi odborné poradenství v atraktivní a výnosné oblasti podnikání, nepřipadá tak do úvahy, že by nebyla schopná obstarat si finanční prostředky. Navíc jako úhradu odměny ve výši 30 000 EUR přijala neúměrně vyšší pohledávku 38 800 000 Kč. Musela tedy předpokládat, že s její vymahatelností mohou být obtíže. Protože vedlejší účastnici řízení b) nebrání zdravotní stav si potřebné finanční prostředky opatřit a k tomu má i odborné schopnosti, nebyly splněny výjimečné důvody pro osvobození od soudního poplatku.
3. K odvolání vedlejší účastnice b) Vrchní soud v Praze uvedené rozhodnutí krajského soudu změnil tak, že jí s ohledem na nepříznivé majetkové poměry přiznal částečné osvobození od soudního poplatku na 10 000 Kč. Následné dovolání stěžovatele proti rozhodnutí vrchního soudu odmítl Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením, neboť dospěl k závěru, že není subjektivně přípustné. Stěžovatel totiž není účastníkem vztahu mezi státem a vedlejší účastnicí b) jako poplatnicí soudního poplatku. Nemá tak možnost namítat, že jí byl soudní poplatek nesprávně vyměřen, neboť mu tím nebyla způsobena újma.
4. Stěžovatel brojil ústavní stížností proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces. Namítl, že jednání vedlejší účastnice b) je právo zneužívající, což je stručně řečeno patrné z toho, že vedlejší účastnice jako nemajetná slovenská důchodkyně poskytovala odborné poradenství k projektu v hodnotě 1 000 000 000 Kč. Postoupení pohledávky stěžovatel považoval za účelové. Namítl, že v případě neosvobození vedlejší účastnice od soudního poplatku by řízení do jeho uhrazení nemohlo pokračovat, nemusel by tak financovat nákladné právní zastoupení. Stejně tak v případě úspěchu ve sporu (a zamítnutí žaloby) nebude mít možnost po nemajetné vedlejší účastnici vymoci náhradu nákladů řízení.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a byl zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podal včas a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
6. Dále se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeným rozhodnutím a obsahem spisu krajského soudu. Dospěl přitom k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde přitom o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených aktů orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv zákonnosti, není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní význam [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Již dříve Ústavní soud dospěl k závěru, že osvobození od soudních poplatků je toliko vztahem mezi žadatelem a státem, který garantuje přístup k soudu a právní ochranu. Žalovaná strana před obecnými soudy nedisponuje žádnými procesními prostředky, kterými by výsledek řízení o žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků mohla ovlivnit. Nemůže jimi tedy disponovat ani v řízení před Ústavním soudem [nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489)]. Právní názor vyjádřený v nosné části odůvodnění zmíněného nálezu je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný, a to i pro Ústavní soud [srov. nález sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575)], který jej může změnit pouze postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu, tedy předložením věci plénu. V projednávané věci soud neshledal důvod, proč se od svého dříve vyjádřeného názoru odchýlit.
9. Uvedené však nic nemění na obecných závěrech Ústavního soudu, podle nichž soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Příslušná ustanovení právních předpisů, upravujících osvobození od soudních poplatků, je proto třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů a ostatních účastníků řízení. Uvedený výklad je ze strany soudů aplikován především v případě rozhodování o individuálním osvobození od soudních poplatků, kde přiznání práva na osvobození od soudního poplatku je dáno konkrétními okolnostmi projednávané věci [nález sp. zn. II. ÚS 2432/08 ze dne 5. 3. 2009 (N 49/52 SbNU 491)].
10. Mezi zákonné podmínky osvobození patří i to, že v dané věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Účelem institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je striktně vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo [nález sp. zn. IV. ÚS 2856/08 ze dne 9. 2. 2009 (N 20/52 SbNU 197)]. Ze samotné úpravy §138 občanského soudního řádu je navíc zcela zřejmá vůle zákonodárce, aby soudy přiznaly jakékoliv osvobození jen výjimečně; dospějí-li k závěru, že osvobození je namístě, přednost má vždy osvobození částečné před úplným. I pro částečné osvobození přitom platí, že má naplňovat všechny funkce, které jinak plní soudní poplatek v plné výši. Snížená výše poplatku by tedy neměla bránit přístupu k soudu, ale zároveň by měla bránit nesmyslnému, svévolnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Posouzení rozhodných skutkových okolností v nynější věci stěžovatele však s ohledem na závazný názor vyjádřený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 121/11 Ústavnímu soudu nepřísluší. Postupoval-li Nejvyšší soud ve shodě s tímto nálezem, nemá mu Ústavní soud z ústavního hlediska co vytknout.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu