ECLI:CZ:US:2016:1.US.2258.16.1
sp. zn. I. ÚS 2258/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti 1. Miroslava Tomeše, 2. Emílie Tomšové a 3. Jaroslava Tomeše, všech zastoupených JUDr. Lenkou Skřivánkovou, advokátkou, se sídlem Plzeň, Goethova 356/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2016 č. j. 22 Cdo 277/2016-989, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. září 2015 č. j. 11 Co 23/2015-957 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 3. října 2014 č. j. 8 C 128/2004-914, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. července 2016, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelů došlo napadenými rozhodnutími k porušení jejich ústavně zaručených základních práv podle čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelé současně navrhli, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť mají za to, že v jejich případě jsou splněny podmínky pro výjimečnou aplikaci ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, z důvodu zásahu soudů do jejich základních práv.
2. Okresní soud Plzeň-jih částečným rozsudkem ze dne 3. října 2014 č. j. 8 C 128/2004-914 určil, že žalobce Mgr. P. Klein je vlastníkem pozemku parc. č. A1 v k. ú. Štěnovice (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu žalovaných stěžovatelů o určení, že tento pozemek byl ke dni úmrtí J. Tomeše v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů jmenovaného a druhé stěžovatelky (výrok II.), pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil řízení o odstranění kanalizační vpusti z pozemku a posunutí oplocení na původní hranici pozemku parc. č. A2 v k. ú. Štěnovice (výrok III.) s tím, že o další části žaloby o vyklizení pozemku a o nákladech řízení mezi účastníky bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok IV.). Proti výrokům I. a II. tohoto rozsudku podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. září 2015 č. j. 11 Co 23/2015-957 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. dubna 2016 č. j. 22 Cdo 277/2016-989 dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, právo na ochranu vlastnictví a právo každého vlastnit majetek, právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, právo projednání věci bez zbytečných průtahů a dále namítali porušení zásady rovnosti účastníků. Podle názoru stěžovatelů soud prvního stupně z provedeného dokazování vyvodil nesprávné právní závěry. Odvolací soud se pak podle tvrzení stěžovatelů jejich námitkami podrobně nezabýval a Nejvyšší soud nesprávně aplikoval ustanovení §130 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovatelé nesouhlasili s tím, že námitku dobré víry dovolací soud vyřešil pouhým odkazem na skutková zjištění nalézacích soudů a nereagoval ani na další argumenty a na odkazy na ustálenou judikaturu k otázce posuzování dobré víry na straně vydržitelů nemovitosti. Stěžovatelé mají za to, že ryze formálním postupem soudů byla zásadně narušena nejen právní jistota a předvídatelnost soudního rozhodování, ale zejména napadená rozhodnutí vykazují jisté prvky libovůle, svévole, nahodilosti a porušují i rovnost v právech účastníků řízení. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na judikaturu Ústavního soudu.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelů v předmětné věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
6. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými žalobními tvrzeními stěžovatelů a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
7. Soud prvního stupně dovodil, že z jednání stěžovatelů bylo vždy zřejmé, že si byli vědomi vlastnického práva žalobce a tak nemohla na jejich straně existovat jejich dobrá víra o tom, že by byli vlastníky pozemku, což do roku 2007 ani nenamítali. Držbu žalobce označil prvostupňový soud za poctivou, řádnou a pravou, přičemž konstatoval, že jeho právní předchůdce již v roce 1983 požadoval vyklizení pozemku, který v této době vlastnili právní předchůdci žalobce, jimž svědčila i dobrá víra po dobu delší 10 let.
8. Odvolací soud, který přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, přihlédl k obsahu odvolání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně z provedených důkazů sice učinil nesprávná skutková zjištění, a to konkrétně ze smlouvy trhové ze dne 6. ledna 1942, ze smlouvy o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 3. července 1995 a z darovací smlouvy ze dne 2. dubna 1999, z uvedených listin však vyplývá, že na základě smlouvy o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 3. července 1995 zůstal pozemek parc. č. A1 (po oddělení části o výměře 1 m2) v podílovém spoluvlastnictví pouze rodičů žalobce, nově u každého s podílem o velikosti jedné poloviny, přičemž darovací smlouvou ze dne 2. dubna 1999 byl žalobci jeho matkou darován celý pozemek, nikoli jen jeho spoluvlastnický podíl. Uvedené nesprávnosti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však podle závěru učiněného odvolacím soudem, nezpůsobují nesprávnost rozhodnutí ve věci nebo nepřezkoumatelnost rozsudku, a nemohly být proto důvodem pro zrušení rozsudku, kdy obsah uvedených listin je zřejmý a mezi účastníky nesporný. Kromě shora uvedeného odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedené důkazy správně hodnotil a v podstatě z nich správně zjistil skutkový stav věci. Z provedených důkazů učinil správné skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil.
9. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že v daném případě odvolací soud spojil dobrou víru právních předchůdců žalobce s odevzdací listinou ze dne 17. ledna 1951, na jejímž základě nabyli do spoluvlastnictví pozemek parc. č. B1. Vycházel přitom ze zjištění, že účastníkům řízení ani jejich právním předchůdcům nebylo známo, že historicky byl sporný pozemek součástí pozemku parc. č. B2 ve spoluvlastnictví Jaroslava a Emílie Tomešových (právních předchůdců stěžovatelů) a vznikl až v roce 1971, v rámci zakládání tehdejší evidence nemovitostí. Pozemek považovali nejprve za spoluvlastnictví rodičů žalobce (a dalších spoluvlastníků) a posléze za vlastnictví žalobce s tím, že právní předchůdci stěžovatelů užívali sporný pozemek (v té době jako součást pozemku parc. č. B1) na základě dohody o jeho dočasném užívání, uzavřené mezi otcem žalobce a otcem prvního a třetího stěžovatele v 60. letech minulého století. Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu o tom, že k 1. lednu 1992 se právní předchůdci žalobce stali vlastníky sporného pozemku, neboť byli jeho oprávněnými držiteli a byli v dobré víře, že jsou jeho vlastníky po celou dobu držby, považoval za správný a učiněný v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
10. Ústavní soud z vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-jih ověřil, že stěžovatelé na svých procesních právech kráceni nebyli. Pokud v ústavní stížnosti napadají skutková zjištění obecných soudů a nesprávné právní posouzení věci, Ústavnímu soudu nepřísluší je znovu hodnotit. Jak Ústavní soud opakovaně uvedl, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Z jednání stěžovatelů bylo zřejmé, že si byli vědomi vlastnického práva žalobce, pozemek užívali na základě dohody o jeho dočasném užívání a nemohla tedy existovat dobrá víra, že jsou vlastníky předmětného pozemku, přičemž oprávněnou držbu žádnými důkazy nevyvrátili. Nesouhlas stěžovatelů se skutkovými závěry, učiněnými obecnými soudy, nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jejich ústavně zaručených základních práv a Ústavní soud tedy nemá důvod závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy věcně přehodnocovat.
11. K námitce porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení §18 odst. 1, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé neměli na mysli výše uvedenou procesní nerovnost, nýbrž "nerovnost" při právním posouzení jejich věci. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelé nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
12. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
13. K poukazu stěžovatelů na průtahy v řízení, Ústavní soud připomíná, že k odstranění průtahů v řízení slouží především právní úprava obsažená v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru k průtahům v řízení dochází (dále jen "návrh na určení lhůty"). Pokud stěžovatelé měli za to, že v předmětném řízení k průtahům docházelo, mohli podat shora uvedený návrh na určení lhůty. Námitka tzv. již odeznělých průtahů v řízení vznesená až v době, kdy řízení ve věci je skončeno, pak nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí.
14. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelů na právní závěry uvedené v citované judikatuře Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
15. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
16. K návrhu stěžovatelů, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud připomíná, že podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že vzniklé náklady si účastníci a vedlejší účastníci hradí sami. Podmínky k postupu podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, Ústavní soud neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu