ECLI:CZ:US:2016:1.US.2392.15.1
sp. zn. I. ÚS 2392/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka a o návrhu stěžovatelky AUGUSTUS, spol. s r. o., se sídlem Kubelíkova 54, Praha 3, zastoupené JUDr. Raem Uppalurim, advokátem se sídlem Hybernská 20, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2011, č. j. 3 Cmo 314/2010-615, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2010, č. j. 37 Cm 158/2009-555, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a O2 Czech Republic, a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Prašné brány 3, Praha 1, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatelka účastnila jako žalobkyně.
3. Stěžovatelka se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále také "soud prvního stupně") proti vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky ve výši 147 867 287,54 Kč s příslušenstvím. Konkrétně se mělo jednat nárok na náhradu škody související se vztahem vyplývajícím z komisionářské smlouvy o prodeji telefonních karet uzavřené 13. 5. 1993 mezi stěžovatelkou a společností Český Telecom, státní podnik. Doba trvání, tedy doba, po kterou bude Český Telecom oprávněn emitovat telefonní karty, byla dle stěžovatelky stanovena na dobu určitou a smluvními stranami odhadnuta na zhruba deset let. Při sjednávání smlouvy měl navíc Český Telecom ujistit stěžovatelku o tom, že smlouva se uzavírá nejméně do roku 2000 a nejpozději do konce roku 2001. V průběhu obchodní spolupráce došlo formou čtyř dodatků k postupným změnám, které podle stěžovatelky doplňovaly a upřesňovaly obchodní a cenové mechanismy. Dne 27. 9. 1994 došlo k uzavření pátého dodatku o převodu 40% obchodního podílu komisionáře na emitenta karet, čímž se z komisionáře de facto stala dceřiná společnost emitenta karet. Na přelomu let 1994 a 1995 došlo podle stěžovatelky ke změně managementu u žalované. Nový ředitel ihned po svém zápisu do obchodního rejstříku smlouvu bez uvedení důvodu vypověděl a zablokoval vstup do centrálního skladu telefonních karet. Škoda tak měla vzniknout neplatnou a protiprávní výpovědí komisionářské smlouvy. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2010, č. j. 37 Cm 158/2009-555, byla tato žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění zejména uvedl, že v době uzavření smlouvy měl právní předchůdce žalované právo emitovat telefonní karty, tímto právem disponuje do současné doby a rovněž není zřejmé, zda toto právo v budoucnu zanikne. Podle soudu prvního stupně nelze stanovit určitou událost, k níž by žalovaná přestala emitovat telefonní karty, neboť bylo prokázáno, že je subjektem provozujícím síť veřejných automatů a k jejich provozu vydává telefonní karty. Zánik by podle soudu prvního stupně bylo možné teoreticky vázat k zániku oprávnění žalované poskytovat komunikační služby.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. V něm uvedla, že podle jejího názoru soud prvního stupně nesprávně aplikoval právní předpisy, konkrétně §1 odst. 2, §263 a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"), a ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Soudu prvního stupně rovněž vytkla, že se podrobil zcela chybnému a neudržitelnému závěru Nejvyššího soudu. Závěrem uvedla, že soud prvního stupně v odůvodnění zcela pominul některé důkazy, příp. že hodnocení důkazů neprovedl v logických souvislostech.
5. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 2. 8. 2011, č. j. 3 Cmo 314/2010-615, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, z čehož odvodil i odpovídající právní závěr. Rovněž odvolací soud v odůvodnění zdůraznil, že v nyní projednávané věci nelze zjistit okamžik, k němuž má být smlouva ukončena, jedná se proto o smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou, jíž je možné vypovědět. Tak se i stalo písemnou výpovědí žalované. Pokud bylo prokázáno platné ukončení vztahu založeného komisionářskou smlouvou, není naplněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu, tedy porušení povinnosti.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, č. j. 23 Cdo 4108/2013-742, odmítnuto pro nepřípustnost.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s rozhodnutími soudu prvního stupně a odvolacího soudu, jimiž mělo být zasaženo do jejích základních práv, zejména práva na spravedlivý proces.
8. Jádrem ústavní stížnosti je řešení otázky, zda v nyní projednávané věci byla uzavřena smlouva na dobu určitou, či nikoliv. K tomu stěžovatelka dodává, že v řízení před obecnými soudy opakovaně navrhovala výslech osob, které za právního předchůdce žalované smlouvu uzavíraly a pozměňovaly. Soudy se však podle stěžovatelky pouze spokojily s dopisem obchodního ředitele žalované, z nějž vyplývá, že smlouva je uzavřena na dobu cca deseti let s přesněji postiženým obdobím vázaným vědomě na vydávání telefonních karet dané generace. Jako zásadní označuje stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu (dále také "dovolací soud") ze dne 30. 6. 2009, č. j. 1787/2006-470, v němž dovolací soud změnil právní posouzení věci s tím, že namísto §266 obchodního zákoníku je třeba aplikovat §35 občanského zákoníku a že není třeba vyslechnout původní aktéry jednání o uzavření smlouvy, ale je třeba pouze zjistit vymezení práva emitovat telefonní karty a posléze rozhodnout. V dalším obsahu ústavní stížnosti se stěžovatelka soustředí na význam zjišťování skutečné vůle jednajících subjektů (v těchto souvislostech odkazuje na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu) a na provádění a hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka postupu odvolacího soudu rovněž vytýká, že jednání konané dne 2. 8. 2011 proběhlo bez přítomnosti jednatele stěžovatelky a právního zástupce, ač právní zástupce požádal o jeho odročení.
9. Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla zrušení napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu.
10. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníky a vedlejší účastnici k vyjádření.
11. Vrchní soud v Praze se v rámci svého vyjádření věnoval jak výtce k jednání v nepřítomnosti stěžovatelky, tak i k další části argumentace. Uvedl, že ani s odstupem doby nevidí důvod, proč by mělo být žádosti právního zástupce o odročení jednání vyhověno, neboť žádost nepůsobí přesvědčivě, neplyne z ní, proč byla učiněna z cizí e-mailové adresy apod. Podle odvolacího soudu je věcí advokáta uspořádat si věci tak, aby se jednání mohl zúčastnit. Co se týče ostatní argumentace stěžovatelky, odkázal odvolací soud na odůvodnění svého rozhodnutí.
12. Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze stručně uvedl, že skutkové zjištění, závěry o skutkovém stavu a právní posouzení jsou obsahem napadeného rozhodnutí.
13. Vedlejší účastnice v rámci svého vyjádření v prvé řadě prezentuje pochybnosti o tom, zda je ústavní stížnost podána oprávněnou osobou. Stejně tak vedlejší účastnice zdůrazňuje, že ústavní stížnost není podána proti usnesení Nejvyššího soudu. Vedle toho rozvádí i další důvody, pro které by nemělo být ústavní stížnosti vyhověno.
14. Stěžovatelka v rámci repliky reaguje zejména na vyjádření vedlejší účastnice, a to jak na argumenty co do přípustnosti ústavní stížnosti, tak i její důvodnosti.
15. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem, vyjádřeními účastníků a vedlejší účastnice, replikou stěžovatelky a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
16. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
17. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
18. Podstatou ústavní stížnosti je jediná otázka podústavního práva, a to zda byla v nyní projednávané věci uzavřena smlouva na dobu určitou, či nikoliv. Tato otázka však sama o sobě nemůže dosáhnout ústavního rozměru. Ústavní roviny naopak dosahují tvrzení stěžovatelky o pochybeních obecných soudů při provádění a hodnocení důkazů. Ani v tomto bodě však stěžovatelce nelze vyhovět.
19. Stěžovatelka obecným soudům v prvé řadě vytýká, že se při zjišťování skutkového stavu nesoustředily rovněž na skutečnou vůli jednajících subjektů při uzavírání smlouvy. Z obsahu odůvodnění je však zřejmé, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se podrobně zabývaly smluvním ujednáním o době trvání smluvního vztahu, kdy shodně dospěly k závěru, že pokud nelze zjistit okamžik, ke kterému má být vztah ukončen, jedná se o smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou. Na zjišťování skutečné vůle jednajících subjektů bylo zaměřeno i dokazování, přičemž z odůvodnění napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu vyplývá, že ani v tomto bodě nedošlo k pochybení, konkrétně k opomenutí důkazů, jak tvrdí stěžovatelka. Z obsahu ústavní stížnosti lze nejvýše dovodit, že stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů. K tomu je však třeba uvést, že pokud obecné soudy sice rozhodly odlišně od stěžovatelčina názoru, avšak svá rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnily, jedná se o závěry nezávislých orgánů, do jejichž rozhodovací pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
20. K tvrzení stěžovatelky, že ve věci proběhlo soudní jednání bez její přítomnosti a přítomnosti jejího právního zástupce, Ústavní soud uvádí, že ani tomuto argumentu nelze vyhovět. Odvolací soud řádně a podrobně rozvedl, proč návrhu na odročení jednání nebylo vyhověno, přesněji z jakých důvodů návrh nepůsobil přesvědčivě. Ani v tomto bodě není ingerence Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci odvolacího soudu přípustná.
21. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem soudu prvního stupně ani soudu odvolacího nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces.
22. Ústavní soud závěrem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
23. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu