ECLI:CZ:US:2016:1.US.2401.16.1
sp. zn. I. ÚS 2401/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Roberta Štěrby, zastoupeného JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem Újezd 19, 118 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3986/2014-283 ze dne 14. 10. 2015, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 151/2014-210 ze dne 21. 5. 2014 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 49 Nc 4554/2008-182 ze dne 15. 1. 2014, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní společnosti FINE LINE, s. r. o., se sídlem U Kuchyňky 50, 674 01 Třebíč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu č. j. 49 Nc 4554/2008-6 ze dne 24. 7. 2008, jehož se domáhal z titulu zápočtu pohledávky oproti pohledávce vymáhané vedlejším účastníkem exekucí. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné s odůvodněním, že odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soud prvého stupně se dopustil extenzivního výkladu čl. XII odst. 4 smlouvy o dílo, který je nejen v přímém rozporu se samotným zněním smlouvy, a jedná se tedy o chybný jazykový výklad, ale je i v rozporu se smyslem tohoto ustanovení a s vůlí stran. Vůle stran je dle stěžovatele mimo jiné patrná i z faktu, že jak stěžovatel, tak i oprávněný si shodně vykládali ustanovení této své smlouvy jako nárok na jednu smluvní pokutu. V důsledku tohoto postupu pak soud posoudil zápočet pohledávky jako neplatný úkon, a tudíž návrh na zastavení exekuce zamítl. To se dle stěžovatele citelně projevilo v jeho majetkové sféře, neboť šlo o vysokou částku. Rozhodnutí obvodního soudu pokládá stěžovatel současně za překvapivé, jelikož do té doby soud zápočet uznával a návrhu na zastavení exekuce vyhověl, přičemž ke zrušení těchto jeho vyhovujících usnesení došlo ze strany odvolacího soudu prý jen kvůli procesním vadám.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se nezabýval otázkou výkladu smlouvy o dílo. Jednak proto, že to je záležitost obecných soudů a jednak proto, že napadená rozhodnutí se opírají zejména posouzení určitosti zápočtu stěžovatele. Stěžovatel jak ve svém zápočtu ze dne 19. 6. 2008, tak ve vyčíslení smluvní pokuty ze dne 25. 4. 2008 vychází z jiného počtu nedodělků, než který ve skutečnosti vyplývá ze seznamu vad, který tvoří přílohu zmíněného vyčíslení. Samotný seznam vykazuje nikoli nepodstatné nedostatky, neb se v něm škrtá, není zřejmé, zda se jedná o dodatečně opravené či jiným způsobem vyřízené vady apod., a počet vad tak nekoresponduje jejich deklarovanému součtu. Za vzbuzující pochyby lze považovat i tu část dopisu, v níž se vedlejšímu účastníkovi sděluje, že neodstranil vytknuté vady, vyjma "drobných výjimek". Není patrné, o jaké drobné výjimky se jedná. Jestliže tedy obecné soudy za těchto okolností dospěly k závěru o neurčitosti zápočtu, nemůže Ústavní soudnež konstatovat, že tím nevybočily z rámce daného Listinou základních práv a svobod. Nejde tedy o exces, který by si žádal ingerenci Ústavního soudu.
Závěrem se sluší poznamenat, že Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření soudů, jejichž rozhodnutí byla napadena, i vyjádření vedlejšího účastníka. Z těchto stanovisek se ovšem žádný posun v jejich argumentaci nepodává. Soudy v zásadě toliko odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, ponechávajíce rozhodnutí o ústavní stížnosti na Ústavním soudu, vedlejší účastník pak setrval na své předchozí argumentaci, rozebíraje "(ne)jednotu" smluvní pokuty a vyjadřuje se ke stěžovatelem tvrzené překvapivosti rozhodnutí. Přitom pro rozhodnutí Ústavního soudu byly rozhodující, jak je vyloženo výše, materiály založené v příslušném soudním spisu, konkrétně vlastní zápočet pohledávky a kalkulace smluvní pokuty a způsob jejího provedení. Za této situace pak Ústavní soud nezasílal opatřená vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k replice stěžovateli, neboť by beztak pro rozhodnutí Ústavního soudu neměla význam.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu